Brněnský kongres sexuologů | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


02.06.2000 - Brněnský kongres sexuologů

Z důvěryhodného zdroje jsme získaly následující příspěvek, jehož přednes byl vedením Transfora na kongresu zamítnut.
 
Z důvěryhodného zdroje jsme získaly následující příspěvek, jehož přednes byl vedením Transfora na kongresu zamítnut. Protože život translidí je v určitém období života intenzivně spjat s lékaři a lékařskou péčí, zabýváme se i touto problematikou. Je tomu tak i proto, že v oblasti zdravotní péče o transsexuály jsou podle našeho názoru místa, která přímo volají po aktivní pozornosti, ba přímo zásahu. Zdá se nám, že v některých oblastech přetrvávají způsoby neslučitelné s letopočtem 2000. Považujeme za chybu, že u nás neexistují vhodné standardy léčby transsexuálů. Lidé jsou potom vydání jaksi na pospas těm kterým místním poměrům, či libovůli terapeutů. Toto občas hraničí s psychickým nátlakem na klienta a protiprávním jednáním. Jako příklad uvádíme případy doporučení lékaře k, v úvozovkách, dobrovolnému se zřeknutí se rodičovských práv a tím vztahu k dětem samotným. Někdy máme také dojem, že sloužíme jako objekty jakýchsi výzkumů pro výzkumy, protože smysl některých úkonů je mlhavý. Navíc bohužel mohou i ponižovat. Je v našem zájmu pomoci výzkumu a vědě, ale domníváme se, že máme podle našich zákonů a etického kodexu právo takováto vyšetření odmítnout. Jako organizace bychom velmi rádi přispěli k pozvednutí právního vědomí lékařů i klientů při léčbě transsexuálních klientů. Také hodláme pomoci při standardizaci léčby a podílet se na přípravě náležitých standardů. My sami nejlépe víme, že pro ostatní lidi je nemožné vcítit se plně do psychiky transčlověka, naše zkušenosti s transsexualitou nejsou zcela sdělitelné. Platí to i pro lékaře. V našem okolí se setkáváme s různými stupni pochopení i nepochopení s různými přístupy ke klientovi, od přístupu jako k plnoprávnému občanu jenž si přišel pro radu k odborníkovi, až po přístup odpovídající spíše svéprávnosti zbavenému psychiatrickému pacientovi. Velmi rádi bychom ale věřili, že lékaři, kteří se nám věnují a jejichž pomoc nutně potřebujeme, budou mezi těmi, kdo nás chápou. Proč by se nám jinak věnovali? Není třeba zdůrazňovat, v jak težké životní situaci se translidé ocitají. Návštěvu lékaře stěží vykonají hned na začátku své cesty. Někteří přicházejí zoufalí po létech trápení. Očekávají od svého lékaře pomoc, na základě stanovené diagnózy. Je třeba tyto lidi v podstatě trápit tím, že musí léta dokazovat jakési své odhodlání, vytrvalost, často překonáváním i jakýchsi uměle postavených překážek ? Není to spíše princip dvojího trestu? Jsi transsexuál, tak si to s prominutím , vyžer . Nemůže se lékař spoléhat hlavně na jím stanovenou a dalšíim lékařem potvrzenou diagnózu? Není to o odpovědnosti lékaře za správně zvolenou léčbu a stání si za svým odborným stanoviskem? Domníváme se, že by mělo být. Vítáme, že se i u nás lékaři seznamují se standardy společnosti Harryho Benjamina Franklina. Uvítáme, když se přijetím odpovídajících základních principů tohoto dokumentu zařadíme do moderního světa. Domníváme se např. že komise, které rozhodují o provedení operativního zákroku vedoucímu k přeměně pohlaví, jsou pozůstatkem minulé doby. Jde o hrubý zásah do kompetencí ošetřujícího lékaře a jeho odborné i právní odpovědnosti za léčbu klienta. Česká republika je, pokud víme, jediným státem, kde komise tohoto druhu existují. Oceňujeme aspoň fakt, že Magistrát hl.m. Prahy uznal neudržitelnost stávajícího fungování komise při pražském Sexuologickém ústavu a vyzval příslušná lékařská zařízení provádějící chirurgickou přeměnu pohlaví k vytvoření komisí nových. Do budoucnosti se však domníváme, že hlavní profesní odpovědnost by měla ležet na ošetřujícím lékaři. Komise, tak jak dosud fungovaly se navíc nejevily jako demokratické, kolektivní rozhodování v nich bylo více méně papírové, navíc pracujících na základě značně rozdílných výkladů Zákona o zdraví lidu. Chovaní komisí někdy hraničí jako by s diskriminací na základě sexuální identifikace, s protiprávním jednáním. V některý případech lze za rozhodnutím lékařů dokonce vidět i rivalitu mezi kolegy lékaři a upřednostnění osobních a vědeckých zájmů na úkor klientů. Opět se objevuje princip dvojího trestu: přišel jsi o práci ? (je to v dnešní době tak težké?) , tak ti operaci nepovolíme, ale odložíme. Byl jsi trestaný ? tak tady máš trest také od nás, operaci zamítneme. (V zahraničí jsou známé případy, kdy ve vězení transsexuálové podstupují hormonální léčbu). Nevíme také o jiném státě, kde by se při zvažování povolení operace bralo v potaz, zda dotyčný má děti! Toto je v demokratickém světě považováno za čistě privátní záležitost. Potřebuje-li transsexuální rodič pomoc, vyhledá příslušného odborníka, který mu jistě zajistí odpovídající péči. Pokud má spory s bývalým partnerem, řeší to soud. Opět je tu princip dvojího trestu: jsi rodič, a proto je tvoje rozhodnutí o přeměně pohlaví mnohem mnohem težší než u bezdětného? Zřekni se rodičovských práv a zmiz svým dětem ze života, neboť my jsme usoudili, že je to tak lepší! Ale jak je to vůbec možné? Copak transsexualní rodiče nejsou rodiči a občany? Nevztahuje se na ně náš právní systém a ústavou zaručená práva? Jen tak namátkou cituji z ústavy: ”Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá”. Jakým právem mají někteří lékaři ambice soudců? Transrodičů jistě není mnoho, a proto ani neexistuje mnoho výzkumů na toto téma, ale těch několik, které publikovány byly ukazují překvapivě dobré výsledky adaptace dětí na přeměnu rodiče..... A jak má transsexualní rodič chápat skutečnost, že po přeměně a matriční změně může po uzavření manželství týž člověk dítě adoptovat? Tohle přece odporuje myšlení a cítění každého rodiče, každého člověka, je-li člověkem. Připomeňme si, že za 1) transsexualita není věc volby, a za 2) poněkud zvláštní, ale milující rodič je lepší než žádný nebo mrtvý, či adoptivní rodič. Jsme opravdu moudřejší, jsme dál, než odborníci ve světě ? Transsexualita se definuje také jako nesoulad mezi tělem a duší. Nechápeme proto, proč se někdy předpokládá, že fyzické parametry transčlověka by se měli odlišovat v průměru od lidí bez problému sexuální identifikace ? Přesto se na toto téma konají výzkumy. Slýcháme také argumenty lékaře ve stylu "z vás nebude nikdy pořádná ženská resp. chlap", nebo "máte na ženu moc velké ruce", nebo "máte na chlapa moc širokou pánev" nebo "proč jste se ostříhala". Proč mají být naši kluci super chlapáci a naše ženy jemné drobné ženy, když na to fyzicky nemají a nebo takovými nechtějí být. Podívejme se kolem sebe a všimněme si lidí kolem, maskulinní ženy, silné a třeba s knírkem pod nosem. Drobní muži s jemnými rysy a pouhým chmýřím na tváři. A co má být? Je to o tom? Osobně znám translidi, kteří vypadají velmi dobře ve své nové "podobě", a přesto mají problémy a komplexy. A pak jsou mezi námi tací, ke kterým byla příroda co do fyzických dispozic pro přeměnu velmi skoupá, a jsou to lidé, kteří s tím dokáží žít a často dokáží pomáhat i druhým. V naší společnosti se bohužel hodně dá na zevnějšek, ale věříme, že i v tomto spěje moudrost lidí kupředu. Ale hlavně? Copak je to o tom, jak člověk vypadá? To je důležité u saka, nebo u klobouku, ale u člověka? Důležitější spíše je, do jaké míry bude budoucí žena, či muž akceptován svým okolím jako člověk, do jaké míry bude čitelná ostatním jeho osobnost. Vzhled tomu může napomoci, ale zdaleka není rozhodující. Figurína ve výloze není člověk, nemá duši. Samozřejmě plastická chirurgie dokáže divy, ale chceme být jako Michael Jackson? Na závěr chci poděkovat jménem našeho sdružení všem těm lékařům a lékařkám, kteří nám pomáhají a stojí při nás, všem těm, kteří v nás vidí plnohodnotné lidi. Děkuji vám za pozornost.

Redakce 

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů

Navigace