Dvě matky a Kryštof | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


21.11.2001 - Dvě matky a Kryštof

„Žijeme spolu osm let. Ani nevíš, jak jsme šťastné, že taky máme dítě,“ říká Petra o vztahu se Zdenou. V únoru se jim narodil syn. Kryštof má dvě matky a není zdaleka prvním dítětem, které se narodilo do lesbické rodiny. Na Internetu uveřejňuje svoje stránky dvanáctiletá holčička z Kalifornie, která se narodila v lesbické rodině. Oběma rodičům říká mámy. V komunitě lesbiček platila donedávna tichá dohoda, že ačkoliv mají děti, nebude se o nich veřejně mluvit. To proto, aby neohrozily přijetí zákona o registrovaném partnerství. „Jenže takových dětí je čím dál víc,“ říká osmadvacetiletá Zdena. „Nemá cenu se tvářit, že nemáme děti.“ Od roku 1991, kdy byly ze zákonů České republiky odstraněny i poslední úpravy týkající se trestnosti homosexuality, začalo spolu žít mnohem více partnerů stejného pohlaví než dříve. Mnohé z lesbických žen, které se za socialismu vdaly, aby utvořily spořádané rodiny, se rozvedly a žijí teď podle své přirozenosti. Většina z nich si do partnerství se ženou přivedla děti z předchozího heterosexuálního vztahu. Mladé homosexuální ženy nyní už nejsou nuceny do nepřirozených svazků. Ale protože jsou ženy, je pochopitelné, že chtějí mít děti. Jdou-li nepsaná pravidla společnosti či její zákony proti přírodě, stejně ji nikdy neomezí. OSM LET SPOLU Petra tlačí kočárek po pražském sídlišti. Mateřskou prožívá jako každá druhá máma. Přes den se stará o Kryštofa, vaří, uklízí, chodí na procházky s kočárkem. Večer, když se Zdena vrátí z práce domů, starají se o syna spolu. Petra je hezká ženská. Chlapi jí nevěří, že nejsou její typ. Když nosívala kudrnaté vlasy dlouhé až do pasu, mohli se z ní zbláznit. Ona z nich ne. Od malička se jí líbily holky a v sedmnácti se zamilovala do bisexuální kamarádky. Se Zdenou se poznaly náhodou ve dvaceti. Po krátké době spolu začaly bydlet u Zdeniny maminky. Teď už čtyři roky žijí v malém vlastním bytě. Shodně tvrdí, že nejsou pro média tím vhodným objektem zájmu. Rodiny se s jejich vztahem nevypořádávaly tak bouřlivě, jak to znají od přátel. Po počátečním šoku je přijaly takové, jaké jsou. „Máma nejdřív šílela, ale pak řekla: Chci, abys byla šťastná. Ať je to kluk, nebo holka, ale hlavně, ať je to slušný člověk,“ říká Petra. „Táta to nesl hůř, ale taky se s tím vyrovnal.“ Zdenina máma je podporovala. I když měly se Zdenou dvě krize, jsou spolu už osm let. Možná o to více reprezentují běžné partnerství homosexuálů. O dítěti uvažovaly už od počátku vztahu. Vždycky si ale myslely, že první bude rodit Zdena. Dostala se však na dálkové studium sociální práce a Petra, která už měla dva roky ukončenou vysokou školu, zatoužila po mateřské roli. Tak se dohodly, že na mateřskou půjde nejdříve ona. KLUK, KTERÝ MI UDĚLÁ DÍTĚ Na rozdíl od partnerství gayů uspokojí lesbické páry touhu po dítěti zdánlivě snadno. „Měly jsme vyhlédnutého kluka, se kterým bych počala dítě,“ přiznává Petra. „Jenže jsme zjistily, že by chtěl mít raději dítě se Zdenou a že od narození dítěte čeká víc než jen formální otcovství. Nechtěly jsme do vztahu nikoho třetího, tak jsme to vzdaly.“ Dlouho přemítaly, jestli je lepší, aby dítě nevědělo, kdo je jeho otec, nebo aby otce znalo, ale s rizikem, že ten si na něj postupně bude dělat přirozený nárok a harmonický vztah jim bude narušovat citovým vydíráním tak, jak to znaly z rozvedených partnerství lesbiček. „Snažila jsem se najít výzkumy, jak se psychicky vyvíjejí děti, které neznají otce a vyrůstají od narození v lesbických rodinách. Ve světě se však ještě nenarodilo dost takových dětí, aby byly vypracovány průkazné studie,“ říká Petra. Kočárek kodrcá přes obrubníky chodníků travnatými plochami mezi paneláky až k sídlištnímu obchodu s potravinami. Kryštof spí. „Když se narodil, šly všechny pochybnosti stranou. Jen jednou mě napadlo, jestli by to nebylo lepší ... Abych mu měla koho ukázat, až se bude ptát.“ Pokrčila rameny. „Zdena v tom má jasno. Pracuje v krizovém centru a vidí dost psychicky týraných dětí ve zdánlivě bezproblémových rodinách heterosexuálů. Takže si nemyslí, že naše fungující rodina bude pro dítě špatná.“ Páry, které nemohou mít děti, mají v České republice možnost požádat o umělé oplodnění spermatem neznámého dárce. Tento akt je však vázán na směrnici ministerstva zdravotnictví z roku 1982, která připouští umělé oplodnění pouze na žádost obou manželů. Svobodné matce ani dvěma lesbičkám, které spolu tvoří rodinu, žádný lékař podobný zákrok oficiálně neudělá. „Poptaly jsme se v komunitě a dostaly jsme kontakt na soukromou kliniku,“ říká Petra. Kde je poptávka, vzniká přirozeně i nabídka. Akce byla úspěšná, Petra otěhotněla. V únoru se jim narodil syn Kryštof. Z umělého oplodnění se v Petřině a Zdenině okolí narodilo do rodin lesbiček dosud pět dětí, šesté je na cestě. MÁMA A TETA S nákupem nacpaným do kovového košíku pod kočárkem vyjela Petra maličkým výtahem k bytu. Uklidila nákup, převlékla a přebalila syna. Až bude Kryštof mluvit, budou mu muset holky vysvětlit, že jsou jeho rodiče. Na Internetu uveřejňuje svoje stránky dvanáctiletá holčička z Kalifornie, která se narodila v lesbické rodině. Oběma rodičům říká mámy. Petra se Zdenou se rozhodly pro označení Zdeny teta. „Pojmenování máma nám nepřipadalo vhodné. Myslely jsme, že bude Zdeně Kryštof říkat křestním jménem, ale protože dítě potřebuje mít vůči dospělému vymezenou roli, shodly jsme se na tetě. I když ani to není šťastné označení, protože teta je každá ženská z baráku. Odpovídající název pro druhého rodiče ale ještě neexistuje.“ Přátelé, které mají od dětství, se jim přiznáním orientace nezměnili. Jsou to heterosexuálové i homosexuálové. Protože ale heterosexuální páry ještě nemají děti, vídají se teď víc s lesbičkami. „Je to přirozené, protože s nimi řešíme stejné problémy,“ říká Petra. „Alespoň víme, že v tom není Kryštof sám.“ Až půjde Kryštof do kolektivu dětí, jsou připraveny mu vysvětlit, že o své rodině nemusí všude vykládat, ale když se ho někdo zeptá, ať klidně řekne, že jeho maminka žije s tetou a jsou jeho rodina. Že je to sice něco, co není příliš obvyklé, ale rozhodně to není nic, za co by se měl stydět. SYNDROM „ČERNOCH VE VESNICI“ Zdena přišla z práce o půl šesté a přinesla balíky plínek. „Když si jdou po práci kolegové někam sednout, jdu kupovat plíny. Říkají mi táta-máma,“ směje se. Než přišla do obýváku, dala si sprchu. Pak si na klín posadila ospalého pobrekávajícího Kryštofa. „Všichni se mě ptají, kdy budu mít taky dítě. Proč mám všem neustále vysvětlovat, že Kryštof je můj?“ Sedla si s ním na cvičící míč a začala se pohupovat. Kryštof se v jejím náručí uklidnil. Před týdnem se vrátily z dovolené v jižních Čechách. Zpočátku nikomu nebylo divné, že na dovolenou přijely dvě ženy, z nichž jedna má dítě. Tak, jak mezi nimi probíhala neverbální komunikace, začali rekreanti tušit, že jejich vztah není ani příbuzenský, ani pouze přátelský. Že by to mohly být lesby s dítětem – byla příliš odvážná domněnka. Najednou byly podezřelé. „Civěli na nás,“ krčí rameny Petra. „Nemám ráda, když je nevyřčeno, na co všichni myslí.“ Jenže nemůžete všem na potkání vyprávět, jaký k sobě máte vztah. Tím spíš ve společnosti, která si dosud není zcela jistá přijetím gayů a lesbiček za právoplatné členy společenství. Je to prostě „syndrom černocha“ – když se po převratu v osmdesátém devátém přistěhoval do jedné z českých vesniček černý doktor, obyvatelé obce měli potřebu jej sledovat a pozorovat na každém kroku do doby, než zjistili, že je to člověk jako oni, se stejnými potřebami a problémy. Pocity černého lékaře musely být podobné pocitům, které zažívají holky. Za deset let už to bude jiné. SOCIÁLKA NA SVOBODNOU MATKU! Zdena uvařila večeři, najedli se společně. Vykoupaly Kryštofa a uložily ho ke spaní. Teprve pak si našly chvilku, aby si sedly a povídaly si. Jako nejlepší kamarádky. Chtěly by ještě jedno dítě, ale o penězích musejí přemýšlet mnohem opatrněji než heterosexuální páry v jejich situaci. Rodiny lesbiček jsou na tom vždycky finančně hůř. Ženy většinou pracují ve zdravotnictví, v sociálních službách a ve školství. Tomu odpovídají i jejich platy. Když má rodinu s dítětem živit žena, je ve složitější roli. A k tomu jim do bytu nedávno přišla sociální pracovnice. Návštěvy u svobodných matek je povinna vykonávat. Holek se to přirozeně dotklo. Zdena promluvila potichu, aby nevzbudila Kryštofa: „Život lesbiček, pokud se k tomu přiznají, je docela těžký. Musíš se vyrovnávat se spoustou věcí. A když už se s tím srovnáš ty sama a tvoje rodina, zjistíš, že pro spoustu lidí okolo je to problém. Ten ale za ně nemůžeš vyřešit. Kdybychom mohly žít heterosexuálně, tak bychom se do tohohle určitě nepouštěly, ne?“ Opustila jsem je v paneláku usínajícího sídliště. Kryštof se probudil a Zdena se k němu sklonila. text Jana Doležalová foto Petr Jedinák
 
„Žijeme spolu osm let. Ani nevíš, jak jsme šťastné, že taky máme dítě,“ říká Petra o vztahu se Zdenou. V únoru se jim narodil syn. Kryštof má dvě matky a není zdaleka prvním dítětem, které se narodilo do lesbické rodiny. Na Internetu uveřejňuje svoje stránky dvanáctiletá holčička z Kalifornie, která se narodila v lesbické rodině. Oběma rodičům říká mámy. V komunitě lesbiček platila donedávna tichá dohoda, že ačkoliv mají děti, nebude se o nich veřejně mluvit. To proto, aby neohrozily přijetí zákona o registrovaném partnerství. „Jenže takových dětí je čím dál víc,“ říká osmadvacetiletá Zdena. „Nemá cenu se tvářit, že nemáme děti.“ Od roku 1991, kdy byly ze zákonů České republiky odstraněny i poslední úpravy týkající se trestnosti homosexuality, začalo spolu žít mnohem více partnerů stejného pohlaví než dříve. Mnohé z lesbických žen, které se za socialismu vdaly, aby utvořily spořádané rodiny, se rozvedly a žijí teď podle své přirozenosti. Většina z nich si do partnerství se ženou přivedla děti z předchozího heterosexuálního vztahu. Mladé homosexuální ženy nyní už nejsou nuceny do nepřirozených svazků. Ale protože jsou ženy, je pochopitelné, že chtějí mít děti. Jdou-li nepsaná pravidla společnosti či její zákony proti přírodě, stejně ji nikdy neomezí. OSM LET SPOLU Petra tlačí kočárek po pražském sídlišti. Mateřskou prožívá jako každá druhá máma. Přes den se stará o Kryštofa, vaří, uklízí, chodí na procházky s kočárkem. Večer, když se Zdena vrátí z práce domů, starají se o syna spolu. Petra je hezká ženská. Chlapi jí nevěří, že nejsou její typ. Když nosívala kudrnaté vlasy dlouhé až do pasu, mohli se z ní zbláznit. Ona z nich ne. Od malička se jí líbily holky a v sedmnácti se zamilovala do bisexuální kamarádky. Se Zdenou se poznaly náhodou ve dvaceti. Po krátké době spolu začaly bydlet u Zdeniny maminky. Teď už čtyři roky žijí v malém vlastním bytě. Shodně tvrdí, že nejsou pro média tím vhodným objektem zájmu. Rodiny se s jejich vztahem nevypořádávaly tak bouřlivě, jak to znají od přátel. Po počátečním šoku je přijaly takové, jaké jsou. „Máma nejdřív šílela, ale pak řekla: Chci, abys byla šťastná. Ať je to kluk, nebo holka, ale hlavně, ať je to slušný člověk,“ říká Petra. „Táta to nesl hůř, ale taky se s tím vyrovnal.“ Zdenina máma je podporovala. I když měly se Zdenou dvě krize, jsou spolu už osm let. Možná o to více reprezentují běžné partnerství homosexuálů. O dítěti uvažovaly už od počátku vztahu. Vždycky si ale myslely, že první bude rodit Zdena. Dostala se však na dálkové studium sociální práce a Petra, která už měla dva roky ukončenou vysokou školu, zatoužila po mateřské roli. Tak se dohodly, že na mateřskou půjde nejdříve ona. KLUK, KTERÝ MI UDĚLÁ DÍTĚ Na rozdíl od partnerství gayů uspokojí lesbické páry touhu po dítěti zdánlivě snadno. „Měly jsme vyhlédnutého kluka, se kterým bych počala dítě,“ přiznává Petra. „Jenže jsme zjistily, že by chtěl mít raději dítě se Zdenou a že od narození dítěte čeká víc než jen formální otcovství. Nechtěly jsme do vztahu nikoho třetího, tak jsme to vzdaly.“ Dlouho přemítaly, jestli je lepší, aby dítě nevědělo, kdo je jeho otec, nebo aby otce znalo, ale s rizikem, že ten si na něj postupně bude dělat přirozený nárok a harmonický vztah jim bude narušovat citovým vydíráním tak, jak to znaly z rozvedených partnerství lesbiček. „Snažila jsem se najít výzkumy, jak se psychicky vyvíjejí děti, které neznají otce a vyrůstají od narození v lesbických rodinách. Ve světě se však ještě nenarodilo dost takových dětí, aby byly vypracovány průkazné studie,“ říká Petra. Kočárek kodrcá přes obrubníky chodníků travnatými plochami mezi paneláky až k sídlištnímu obchodu s potravinami. Kryštof spí. „Když se narodil, šly všechny pochybnosti stranou. Jen jednou mě napadlo, jestli by to nebylo lepší ... Abych mu měla koho ukázat, až se bude ptát.“ Pokrčila rameny. „Zdena v tom má jasno. Pracuje v krizovém centru a vidí dost psychicky týraných dětí ve zdánlivě bezproblémových rodinách heterosexuálů. Takže si nemyslí, že naše fungující rodina bude pro dítě špatná.“ Páry, které nemohou mít děti, mají v České republice možnost požádat o umělé oplodnění spermatem neznámého dárce. Tento akt je však vázán na směrnici ministerstva zdravotnictví z roku 1982, která připouští umělé oplodnění pouze na žádost obou manželů. Svobodné matce ani dvěma lesbičkám, které spolu tvoří rodinu, žádný lékař podobný zákrok oficiálně neudělá. „Poptaly jsme se v komunitě a dostaly jsme kontakt na soukromou kliniku,“ říká Petra. Kde je poptávka, vzniká přirozeně i nabídka. Akce byla úspěšná, Petra otěhotněla. V únoru se jim narodil syn Kryštof. Z umělého oplodnění se v Petřině a Zdenině okolí narodilo do rodin lesbiček dosud pět dětí, šesté je na cestě. MÁMA A TETA S nákupem nacpaným do kovového košíku pod kočárkem vyjela Petra maličkým výtahem k bytu. Uklidila nákup, převlékla a přebalila syna. Až bude Kryštof mluvit, budou mu muset holky vysvětlit, že jsou jeho rodiče. Na Internetu uveřejňuje svoje stránky dvanáctiletá holčička z Kalifornie, která se narodila v lesbické rodině. Oběma rodičům říká mámy. Petra se Zdenou se rozhodly pro označení Zdeny teta. „Pojmenování máma nám nepřipadalo vhodné. Myslely jsme, že bude Zdeně Kryštof říkat křestním jménem, ale protože dítě potřebuje mít vůči dospělému vymezenou roli, shodly jsme se na tetě. I když ani to není šťastné označení, protože teta je každá ženská z baráku. Odpovídající název pro druhého rodiče ale ještě neexistuje.“ Přátelé, které mají od dětství, se jim přiznáním orientace nezměnili. Jsou to heterosexuálové i homosexuálové. Protože ale heterosexuální páry ještě nemají děti, vídají se teď víc s lesbičkami. „Je to přirozené, protože s nimi řešíme stejné problémy,“ říká Petra. „Alespoň víme, že v tom není Kryštof sám.“ Až půjde Kryštof do kolektivu dětí, jsou připraveny mu vysvětlit, že o své rodině nemusí všude vykládat, ale když se ho někdo zeptá, ať klidně řekne, že jeho maminka žije s tetou a jsou jeho rodina. Že je to sice něco, co není příliš obvyklé, ale rozhodně to není nic, za co by se měl stydět. SYNDROM „ČERNOCH VE VESNICI“ Zdena přišla z práce o půl šesté a přinesla balíky plínek. „Když si jdou po práci kolegové někam sednout, jdu kupovat plíny. Říkají mi táta-máma,“ směje se. Než přišla do obýváku, dala si sprchu. Pak si na klín posadila ospalého pobrekávajícího Kryštofa. „Všichni se mě ptají, kdy budu mít taky dítě. Proč mám všem neustále vysvětlovat, že Kryštof je můj?“ Sedla si s ním na cvičící míč a začala se pohupovat. Kryštof se v jejím náručí uklidnil. Před týdnem se vrátily z dovolené v jižních Čechách. Zpočátku nikomu nebylo divné, že na dovolenou přijely dvě ženy, z nichž jedna má dítě. Tak, jak mezi nimi probíhala neverbální komunikace, začali rekreanti tušit, že jejich vztah není ani příbuzenský, ani pouze přátelský. Že by to mohly být lesby s dítětem - byla příliš odvážná domněnka. Najednou byly podezřelé. „Civěli na nás,“ krčí rameny Petra. „Nemám ráda, když je nevyřčeno, na co všichni myslí.“ Jenže nemůžete všem na potkání vyprávět, jaký k sobě máte vztah. Tím spíš ve společnosti, která si dosud není zcela jistá přijetím gayů a lesbiček za právoplatné členy společenství. Je to prostě „syndrom černocha“ - když se po převratu v osmdesátém devátém přistěhoval do jedné z českých vesniček černý doktor, obyvatelé obce měli potřebu jej sledovat a pozorovat na každém kroku do doby, než zjistili, že je to člověk jako oni, se stejnými potřebami a problémy. Pocity černého lékaře musely být podobné pocitům, které zažívají holky. Za deset let už to bude jiné. SOCIÁLKA NA SVOBODNOU MATKU! Zdena uvařila večeři, najedli se společně. Vykoupaly Kryštofa a uložily ho ke spaní. Teprve pak si našly chvilku, aby si sedly a povídaly si. Jako nejlepší kamarádky. Chtěly by ještě jedno dítě, ale o penězích musejí přemýšlet mnohem opatrněji než heterosexuální páry v jejich situaci. Rodiny lesbiček jsou na tom vždycky finančně hůř. Ženy většinou pracují ve zdravotnictví, v sociálních službách a ve školství. Tomu odpovídají i jejich platy. Když má rodinu s dítětem živit žena, je ve složitější roli. A k tomu jim do bytu nedávno přišla sociální pracovnice. Návštěvy u svobodných matek je povinna vykonávat. Holek se to přirozeně dotklo. Zdena promluvila potichu, aby nevzbudila Kryštofa: „Život lesbiček, pokud se k tomu přiznají, je docela těžký. Musíš se vyrovnávat se spoustou věcí. A když už se s tím srovnáš ty sama a tvoje rodina, zjistíš, že pro spoustu lidí okolo je to problém. Ten ale za ně nemůžeš vyřešit. Kdybychom mohly žít heterosexuálně, tak bychom se do tohohle určitě nepouštěly, ne?“ Opustila jsem je v paneláku usínajícího sídliště. Kryštof se probudil a Zdena se k němu sklonila. text Jana Doležalová foto Petr Jedinák

IvaW 

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů
  •  
    Žádný komentář není.
     

Navigace