Stefi - Diskotéka (3. díl) | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


Stefi - Diskotéka (3. díl)

Ráno mě probudil rachot v kuchyni. Ležérně jsem se protáhla. Kolik je vůbec hodin ? “Ježkovi zraky ono je poledne.” “Dobré ráno,” ozvalo se z kuchyně. “Dobré, to jste mě nemohli vzbudit dřív. Oblíknu se a vypadnu.” “Co tě nemá už chystám oběd. Jdi se opláchnout a pojď se najíst.” Nutila mě Stefi. Tomu se nedalo odolat. Stefi je totiž báječná kuchařka. “Už jdu,” prohodila jsem poněkud ospale. Vydala jsem se do koupelny. Zatím co jsem si myla obličej, vstoupil za mnou Richard. “Promiň,” ozvalo se mi za zády, “netušil jsem že jsi tady tak na lehko.” Jeho údiv se ještě zvýšil, když jsem se otočila po té, co na mě promluvil. Měl na sobě domácí oděv tj. tepláky a volné triko. Zatím co já tam stála v krátké noční košilce, která bohužel nezakrývala to co měla.
 
Ráno mě probudil rachot v kuchyni. Ležérně jsem se protáhla. Kolik je vůbec hodin ? “Ježkovi zraky ono je poledne.” “Dobré ráno,” ozvalo se z kuchyně. “Dobré, to jste mě nemohli vzbudit dřív. Oblíknu se a vypadnu.” “Co tě nemá už chystám oběd. Jdi se opláchnout a pojď se najíst.” Nutila mě Stefi. Tomu se nedalo odolat. Stefi je totiž báječná kuchařka. “Už jdu,” prohodila jsem poněkud ospale. Vydala jsem se do koupelny. Zatím co jsem si myla obličej, vstoupil za mnou Richard. “Promiň,” ozvalo se mi za zády, “netušil jsem že jsi tady tak na lehko.” Jeho údiv se ještě zvýšil, když jsem se otočila po té, co na mě promluvil. Měl na sobě domácí oděv tj. tepláky a volné triko. Zatím co já tam stála v krátké noční košilce, která bohužel nezakrývala to co měla. “Hned budu venku,” ospravedlnila jsem se. “Ne, nenech se rušit.” S těmi slovy vycouval z koupelny. Když jsem byla hotova s ranní hygienou, hodila jsem na sebe Stefin růžový župánek a šla do kuchyně. “Pěkně to voní, co to bude?” “Nepřekážej,” odbyla mě Stefi, “dej si na baru něco k pití. Za chvíli to bude.” Tak jsem vycouvala z kuchyně. Richardovi se zase vracela barva do obličeje. Chudák ten si se mnou užije. Usedla jsem na bar a dala si džus. Po ránu to nemohu moc přehánět. Zatím co jsem popíjela džus a zapálila si cigaretu, přišel Richard. “Nezlob se. Měl jsem zaklepat,” nemotorně se omlouval. Byl pěkně v rozpacích. “Nic se neděje,” uklidnila jsem ho. “To bych se měla omluvit spíš já. Když občas přespávám u Stefi tak tu nebývá nikdo jiný. Ne, aby jsi si myslel, že se tu děje bůh ví co. Říkala jsem ti, že jsme se Stefi jen kamarádky.” “Jasně, já vím.” “No a tak jsem si neuvědomila tvoji přítomnost.” “V pořádku. Už o tom nemluvme.” “Dobrá,” připustila jsem. A opět se napila. “Jak jste se včera bavili ?” Vyzvídala jsem. “Byla to paráda,” nechal se Richard unést zážitky minulého večera. “A ty?” Opáčil otázku. “Jo. Bylo to supr. Dlouho jsem se tak nepobavila.” “To jsem rád.” Pak nastalo ticho, které přerušila Stefi. “Tak pojďte k obědu.” “Už běžíme drahá.” “Neboj tvoje umění si nenecháme ujít,” přidala jsem se. Oběd proběhl v tiché až ponuré atmosféře. Každý přemýšlel nad včerejším večerem. Ani já jsem nebyla vyjímkou. Včerejší den byl pestrý na události. Poznala jsem spoustu nových lidiček. Nejvíc mě zaujala Niki. Nevím co a nevím proč. Asi mě zaskočil její přístup. Tyto a podobné myšlenky se mi honily hlavou, zatím co jsem jedla kuřecí čínu šéfkuchařky Stefi. “Spíte nebo co?” Rozčísla hrobové ticho Stefi. “Ne, jen přemýšlím,” odvětila jsem. “A o čem?” Zajímal se Richard. “O včerejšku.” Stefi se uchychtla. “Vypadá to, že se naše drahá Tifka zamilovala,” dodala na vysvětlenou. “No jo asi padla do oka Niki,” přisadil si Richard. “Víte co? Dělejte si srandu z někoho jiného jo,” zasoptila jsem na oko. “Jen se nedělej,” neopomněla si Stefi rýpnout. “Moc vám to spolu slušelo,” přisadil si Richard. “No jo. Vzdávám se,” rezignovala jsem. Naši diskusi přerušil můj mobilní telefon. Hlasitě se dožadoval pozornosti v mé kabelce. Tak jsem vstala a zvedla ho. “Prosím. Ne, nevzbudila jsi mě. Právě obědváme.” Po chvilce ticha jsem pokračovala. “Jasně, kde a kdy. Tak jo, budu se těšit. Zatím pa.” “Kdo to byl?” Vyzvídala Stefi. “To neuhodneš,” napínala jsem ji. “Asi tuším,” zatvářil se Richard tajuplně. “Kdo?” Vyzvídala Stefi. “Niki,” odvětil s očekáváním výsledku. “Jo,” potvrdila jsem. “A co říkala a kde vůbec na tebe vzala číslo?” Zahrnovala mě Stefi otázkami. “Číslo jí dal Michal. Ještě včera, když jsme odešli.” “No a co chtěla?” Nenechala se odbít Stefi. “Co asi. Určitě jí pozvala na schůzku. Nemám pravdu?” Prorokoval Richard. “Opět správně,” usmála jsem se tajuplně. “No to vypadá vážně,” začala si Stefi dělat srandu. “Nech si toho jo,” ohradila jsem se. “Ale no tak dámy, přece se nebudete prát,” snažil se nás Richard rozsoudit. “Jasně, že ne,” usmála jsem se. Mým nitrem prostoupil velmi zvláštní pocit. Takový jsem ještě nezažila. Bylo to příjemné a zároveň stahující. Nevěděla jsem co mám dělat. Mozek naprosto odmítal cokoliv kloudného vymyslet. Byla jsem prostě bezradná. Já budu mít rande. Poprvé. To je skvělé. Snažila jsem se vyznat ve svých zmatených pocitech. Nejde to. “Stefi co mám dělat?” “Nedělej vůbec nic,” snažila se mi moje kamarádka poradit. “Jdi na to rande a uvidíš,” přidal se Richard. “ No jo, ale co si vezmu na sebe?” Začala jsem hořekovat. “Zajeď domu a něco si vezmi.” “To nestihnu. Máme za půl hodinky spicha v parku.” “No tak si vezmi to v čem jsi včera přijela a je.” Zakončila mé rozhodování Stefi. “Asi jo. Stejně nemám jinou možnost.” Usoudila jsem. Během této debaty jsme dojedli nedělní oběd. “Díky bylo to vážně supr,” nešetřila jsem chválou. “Díky,” odvětila hostitelka. “Ukaž pomohu ti s nádobím,” nabídla jsem se. “Neblázni jsi tu v negližé a za chvíli máš své životní rande. Upaluj se dát dohromady.” Vyhnala mě Stefi z kuchyně. Asi měla pravdu. Odešla jsem do koupelny. Hodila na sebe to, v čem jsem včera přijela a začala urputný boj s přírodou. Nebýt Stefi, která mě upozornila na čas, tak bych to rande asi úspěšně prošvihla. “Dělej máš nejvyšší čas,” honila mě, “jinak přijdeš pozdě.” “No jo už jsem hotová.” “No vypadáš skvěle,” ohodnotila moji snahu Stefi a Richard se přidal. “Tak já běžím.” “Jasně a pak se tu stav a povyprávíš nám.” “Jasně,” křičela jsem z výtahu. Vyběhla jsem z výtahu a spěchala k parku. Těsně před parkem jsem zpomalila, abych tam nepřiběhla celá splavená. Do parku už jsem vstoupila normálním krokem. Navíc jsem měla ještě pět minut čas. Měli jsme se sejít u fontány. Pomalu jsem prošla okolo. Nikde nikdo. Není divu taky je nedělní poledne. Usadila jsem se na lavičce v altánku, který byl na okraji pěšinek lemujících kašnu. S ubíhajícím časem rostla moje nervozita. Pochyby se začínaly vkrádat. Neudělala si ze mě srandu? Rozuměla jsem jí dobře? Ne nebudu na to myslet. Nicméně čas plynul a nikde nikdo. Už bylo patnáct minut po jedné a Niki pořád nikde. Na podlaze pode mnou se začínaly hromadit špačky od cigaret, lemované rtěnkou. Už jsem se chystala, že půjdu nazpátek, když v tom se na opačném konci parku objevila. Měla na sobě letní květované šaty. Vlasy rozpuštěné a v nich sluneční brýle. Rozhlížela se. “Tady jsem,” křikla jsem na ni. “Čau,” přivítala mě svým nádherným úsměvem, “moc se omlouvám, ale dřív jsem to nestihla. Sotva jsme spolu domluvily objevila se sousedka a potřebovala pomoc.” “Nic se neděje,” snažila jsem se jí omluvit. Proč to dělám? Měla bych být naštvaná, že mně tu nechala čekat a já ji zatím omlouvám. “Pojďme se někam posadit,” navrhla. “Jasně,” souhlasila jsem. Vyrazily jsme stejným směrem jako včera se Stefi a Richardem. Ani nevím jak se to povedlo, ale narazily jsme i na stejnou restauraci. “Co třeba sem?” Zeptala se. “Klidně proč ne,” odvětila jsem. “Ale to snad není možné,” přivítal nás Peťa. “Co tady holky děláte?” “Vyrazily jsme si na procházku,” snažila se vylhat Niki. “Jen se nedělejte,” usmál se a žertovně hodil hlavou. “Tak co si dáte?” “Já zůstanu u svého oblíbeného bavoráka,” objednala si Niki. “Mě přines Sprite s ledem. Díky.” “Proč jsi mu neřekla, že máme schůzku?” “Nemusí to hned všichni vědět.” “Ty se za mě stydíš?” “Ne hlupáčku.” Přerušila mě rázným gestem, protože Peťa právě přinášel naši objednávku. “Rád bych s vámi pokecal, ale nemůžu. Kolega nepřišel a mám tu plno.” “Nevadí,” omluvila ho Niki. Když odešel pokračovala. “Jen to nemusí vědět zrovna on.” “Proč? Nechápu to.” “No je to složitější. Někdy ti to vysvětlím.” “Jasně. Nechci naléhat. Není tu příjemně?” Snažila jsem se změnit téma. “Je tu fajn chládek.” “Včera jsem se tu s Michalem, Stefi a Richardem stavili.” “Aha tak proto se Peťa večer objevil u Michala.” “Přesně.” Zhluboka jsem se napila. Na té holce je vážně něco zvláštního, ale co. Je obklopena tajemstvím. Přesto nechápu co mně na ní přitahuje. Její otevřenost ? Než jsem si mohla uspořádat myšlenky pokračovala Niki v hovoru. “Co děláš?” “Správu počítačové sítě a ty?” “Momentálně v mediální agentuře.” “To je zajímavé.” “Ani moc ne. Jednáš pořád s lidmi a dohaduješ se na cenách a termínech. Musíš pořád honit grafiky a nechat předělávat návrhy. Je to blázinec. Nevím jak dlouho to ještě budu dělat. Chtěla bych něco klidnějšího nebo dostanu vředy.” “Pokud je už nemáš,” zasmála jsem se. “Nevím co je na tom k smíchu,” opáčila. “Promiň,” snažila jsem se omluvit. “Dělám si srandu,” zasmála se a nechala vyniknout svůj úsměv. V tu chvíli jako by rozkvetla jarní zahrada. Její úsměv dokázal člověka zahřát. “A já to myslela dobře.” “Já vím,” ujistila mě. Opět se usmála. Já si musela samou nervozitou zapálit cigaretu. “Kouříš hodně?” “Jak kdy,” odvětila jsem a moje nervozita narůstala. “Já když je v práci honička ta docela jo,” s těmi slovy šáhla do kabelky a vyndala na stůl krabičku. Chvilku si s ní hrála a pak vyndala cigaretu. Připálila jsem jí. ”Nechci se bavit o práci,” pravila, když natáhla z cigarety. “Mám toho za celý den dost.” “Hm. Pro mě je práce zábava a koníček.” “Máš přístup k Internetu?” Zeptala se a dosti napjatě čekala na moji odpověď. “Jo mám. Proč?” “Jen tak. Koukala jsi na stránky TV komunity?” “Ne. Nikdy mě to nenapadlo.” “No musím se přiznat, že jednou jsem se koukala. Moc mě to nezaujalo. Možná jsem našla ty nezajímavé. Samá růžová a informací tam taky moc nebylo.” “Tak to někdy zkus.” “Jo proč ne. Je tam něco zajímavého?” “Podívej se. Jak jsi na tom s vytvářením stránek?” Že by další chyták ? O co jí vlastně jde? To jsem teda zvědavá co se z toho vyklube. “Jo. Pár jsem jich dělala. Většinou na zakázku.” “Máš své osobní?” “Ne. Nepovažovala jsem za nutné se někde vystavovat. Ty je máš?” “Jo. Tady máš adresu.” Podávala mi svoji vizitku. Byl na ní telefon, mail a internetová stránka. Horečně jsem hledala svoji. Nervozita hrála svou roli. Až se mi konečně podařilo z kabelky jednu vylovit. “Tady máš kontakt na mě,” podala jsem jí vítězoslavně svou vizitku. “Díky. Pěkná kdo ti ji dělal? Promiň to je pracovní deformace.” “Nic se neděje. To jsem si hrála.” “Fakt pěkná.” “Díky.”¨Byla jsem v rozpacích. Osobně jsem ji nepovažovala za moc úspěšnou. Byl to jeden z prvních pokusů. “Je jednoduchá a přitom vkusná,” pokračovala Niki v hodnocení. “Nechtěla by jsi pro mě dělat externě grafiku?” “No víš já to moc neumím.” “Ale jdi ty brepto.” Odzbrojila mě. “Tak vy tu klidně klábosíte a nepijete,” vyrušil nás Péťa. “No jo. Taky by jsi mohl chodit normálně, aby tě lidi slyšeli.” Obořila se na něj Niki. “Tak se nezlob. Chtěl jsem jenom vědět jestli mě pomlouváte,” ospravedlňoval se s úsměvem. “To víš že jo, nemáme nic lepšího na práci.” “Dáte si ještě něco?” Kývla jsem, že ne. “Budu muset pomalu jít.” “Vážně si už nic nedáš?” Podivila se Niki. “Musím,” ujistila jsem ji. “Tak nic,” odbyla ho Niki. “Pokud chceš můžeš jet ke mně,” nabídla jsem jí, když se Peťa opět vzdálil. “Jo. Proč ne.” Zaplatily jsme útratu a vydaly se ke Stefi, kde jsem měla zaparkované auto. “To je tvoje?” “No jo ta šunka je moje.” “Docela pěkný,” ohodnotila moje přibližovadlo. “Slíbila jsem Stefi, že se stavím. Nejsi proti?” “Ne vůbec ne.” Zazvonila jsem. Po dlouhé pause se ze sluchátka ozvalo známe prosím. “Čau Tifka. Můžeme nahoru ?” “Jo pojďte.” Zazněl bzučák a my jsme vstoupily do domu. Další zvonek. Dveře se otevřely dřív než jsem čekala a za nimi stála překvapená Stefi. “Čau, pojďte dál.” Přivítala nás překvapená Stefi v plavkách. “Richarde, máme vzácnou návštěvu,” prohodila směrem do bytu. “Koho ?” Zaznělo překvapeně z bytu. Pak se objevil a žertem prohodil. “Koho nám to sem čerti nesou ?” A vzápětí dodal. “Pěkně vítám.” “Dělej si srandu z někoho jinýho,” odvětila jsem mu s úsměvem na rtech. “No tak vzácnou návštěvu rozhodně nemůžeme odmítnout. Připojíte se dámy?” “K čemu?” Vyzvídala Niki. “Rozhodli jsme se lenošit na balkóně,” osvětlila nám Stefi náplň jejich nedělního odpoledne. “Jsem pro,” souhlasila Niki. “Jasně,” souhlasila jsem. “Určitě jste po cestě vyprahlé,” smál se Richard, “co vám mohu nabídnout?” “Tvá galantnost mě opravdu dojímá,” zasmála jsem se. “Něco s ledem,” přála si Niki. “To samé,” přidala jsem se. “Takže to v podstatě necháte na mě. No to je od vás hezké.” S těmito slovy zmizel za barem a my následovaly Stefi na balkón. Tam byla již rozložena dvě lehátka. Další dvě byla opřená o zítku. “Udělejte si pohodlí. Přinesu ručníky.” “Jasně,” nenechala se Niki dvakrát pobízet a začala odkládat to málo co na sobě měla. Já jsem byla poněkud zdrženlivější. Na Niki za chvilku zůstaly jen krajkové kalhotky. Musím uznat, že mě ten pohled velmi zaujal. Dalo hodně práce nestáčet oči k jejím půvabům. “Ty jsi jeptiška?” “Ne, proč?” “No, že tu stojíš jako solný sloup.” “Hm,” pronesla jsem a velmi neochotně jsem začala taky odkládat své svršky. “No to už je lepší,” pochválila mě. “Nestačím se divit,” okomentovala naše počínání Stefi. “Takovýhle přístup jsem opravdu nečekala.” Svá slova doprovodila pohybem, který jí zbavil horního dílu plavek. Asi si dokážete představit jak se tvářil Richard, který právě přinášel naše sklenice s překvapením. Chudák málem jejich obsah vylil. “No tomu říkám vodvaz,” šklebil se na celé kolo. “Můžu si nechat plavky ? Nebo se chystáte otevřít tady nudistickou pláž ?” “Klidně si je nechej,” popíchla ho Niki, “pokud se stydíš.” S těmi slovy spadly i kalhotky. Richard se nechtěl nechat zahanbit. Hned jak odložil tác, putovaly jeho plavky na zem. “Co s tím uděláme?” Obrátila se na mně Stefi a já jen pokrčila rameny. Co se dalo dělat. Pokračovala jsem velmi neochotně v odkládání věcí. Výsledek je více než jasný. Během chvíle se na balkóně promenádovali čtyři naháči. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím přijde mi to k smíchu. Tehdy jsem měla úplně jiné pocity snažila jsem se přemoci svůj stud a zábrany. Hovor pokračoval dál a já se těšila až se obleču a zmizím. Odpoledne se chýlilo ke svému konci a přecházelo v nádherní letní podvečer. Rozloučily jsme se s našimi hostiteli a zanechaly je na pospas osudu. U auta jsem se s Niki rozloučila. Popřála jsem jí hezký zbytek večera a vydala se na cestu.

Vlasta 

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů

Navigace