Dan Stewart: Žít v jiném těle | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


08.03.2012 - Dan Stewart: Žít v jiném těle

Jsem muž, ale narodil jsem se do dívčího těla. A jako s holkou se mnou v dětství jednali doma i ve škole. Když jsem byl malý, moc jsem o tom všem nepřemýšlel, jen jsem stále cítil, že něco není v pořádku.

Rád jsem si hrál s chlapci, ale ti mě mezi sebe někdy nechtěli brát, s holkama jsem se zase nudil, a tak jsem býval jako dítě často sám. Vytvářel jsem si svůj svět, ve kterém jsem byl poměrně spokojený.


 

V období puberty jsem začal mít se svým tělem stále větší problémy, protože se ze mě stávala žena a já jsem z toho byl nešťastný, i když jsem stále neuměl pojmenovat proč. Začal jsem se sebepoškozovat a všelijak si ubližovat, což mi přinášelo chvilkovou úlevu. Střední školu jsem však úspěšně dokončil a našel si první práci v hudebním časopise jako novinář. To můj život obohatilo o hudbu, nové přátele, koncerty. V té době jsem začal i dost pít, částečněproto, abych utlumil to, co jsem v sobě cítil stále silněji. Potom jsem se rozhodl cestovat, abych se naučil cizí jazyky a snad abych utekl sám před sebou. Asi po šesti letech jsem se vrátil do Prahy. Mezitím jsem se stihl vdát i rozvést.

Po návratu jsem si ujasnil, že mě přitahují ženy a myslel jsem si nejprve, že jsem lesba. Stále to ale nebylo ono. Žil jsem jaksi napůl, nebyl jsem vyrovnaný, spokojený a šťastný…, a tak jsem zůstal sám. Jednou jsem viděl na You Tube video od Juliuse Kaisera s názvem Italian Gigolo. Dostalo mě. Pouštěl jsem si ho stále dokola a sledoval tu přeměnu z ženy na muže, která se ve videu odehraje. Cítil jsem, že se ve mně něco silného probouzí a že toužím přesně po té přeměně, která je na záběrech. Jenže video je video, a realita je jiná.

Video ve mně ale nastartovalo pomalé otevírání tajné krabičky, kterou jsem v sobě zastrčil hodně hluboko a která mě celý život tlačila. Nebylo to vůbec příjemné. Přes třicet let jsem žil v ženském těle a společnost mě viděla jako ženu.

Jak jednoduché je všechno změnit a být sám sebou, být mužem? Déle než půl roku jsem denně otevíral své nitro. Zkoušel si představit zbytekživota tak, jak jsem ho doposud žil, a pak tak, jak bych chtěl opravdu žít. .A pak jsem se rozhodl. Už to nešlo vydržet. Chtěl jsem žít tak, jak to cítím. Přijal jsem fakt, že jsem transsexuál. Moc se mi tím ulevilo, i když další cesta nebyla a není jednoduchá.

Nejprve jsem tu novinu oznámil svým blízkým a začal jsem docházet k sexuologovi. Reakce okolí byly různé, nejhůř ale mé rozhodnutí nesla rodina. Máma se mě zřekla, otec se za mě styděl a moje dvě sestry to ignorovaly. Netlačil jsem na ně a věřil jsem, že jim jednou dokážu, že jen tak jsem šťastný. Začal jsem brát mužský hormon testosteron. Cítil jsem se potom silnější a jako v euforii. Způsobuje mimo jiné lepší růst svalů, tuky se po těle jinak přemisťují, začínají růst chlupy a vousy a mění se hlas. Veškeré změny jsou nevratné, takže pokud se hormony vysadí, nic se v těle nevrátí zpátky tak, jak bylo předtím. Brzy jsem začal mutovat a šel na operaci, při níž mi plastický chirurg odstranil prsa. Byl to docela těžký zákrok a skoro čtvrt roku se tělo hojilo. Byl jsem ale šťastný, protože jsem se zbavil toho, co jsem nikdy necítil, že ke mně patří. Byl jsem na vrcholu blaha, začínal jsem být sám sebou.

Současně se změnou tělesnou jsem měl i potřebu změnit životní styl. Rozhodl jsem se, že se vyučím uměleckým truhlářem. Letos v červnu končím školu a už nyní pracuji jako truhlář. Moc mě to baví. Díky hormonům už vypadám jako muž, rostou mi dokonce vousy, i když jich stále není tolik, kolik bych si přál. Mám hluboký hlas a jsem minimálněo deset kilo těžší – váhový nárůst ale dělají svaly, nikoli tuk. Jsem ale vyrovnaný, nic mě nerozhodí a hlavně jsem šťastný. Už déle než rok mám přítelkyni, která mě jako muže bere, přestože nemám penis a vlastně jsem stále úředně žena.

To je ostatně dost paradoxní. Pokud chci, abych byl v této zemi úředněbrán jako muž, musel bych jít na operaci, při které by mi vzali veškeréženské vnitřní orgány. K operaci mám povolení od speciální komise, ale moc se mi na ni nechce, snad se i bojím. Určitě mi ale přijde zbytečná. Proto vymýšlím s kamarádem, který je na tom stejně jako já, jinou cestu, jak na to.

I přesto mě dnes moje rodina bere jako syna, bráchu, bratrance… a já jsem za to moc rád. Cítím se už ve své roli silný. Také jsem si ale musel nějakou dobu zvykat na nový rod při mluvení a psaní, učit se, jak vlastněmluvit s kluky a nemyslet stále na to, že třeba poznají, že se liším.

Vždycky ale asi jiný budu, protože přes všechny operace nikdy jako opravdový biologický muž nebudu – tělesně ani duševně. Občas mívám strach ze strašné izolace, z toho, že nikam nepatřím. Někdy je mi líto,že jsem se rovnou nenarodil jako kluk – většinou to ale hned přejde. Stačí, abych si uvědomil, jak moc jsem rád tím, kým jsem. Svého rozhodnutí nelituji, ani bych neměnil svůj život za jiný. A to je to nejdůležitější pro nás pro všechny – žít svůj život tak, jak cítíme, že jej žít chceme. I když to třeba není jednoduché a chce to odvahu. Jen tak totiž můžeme být v životě opravdu šťastní.

Dan Stewart
transsexuální performer

redakce 

Zdroj : romanovodori.cz

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů

Navigace