Sexualita je něco, co dětem nepatří | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


06.02.2008 - Sexualita je něco, co dětem nepatří

Ta-Gita.cz : Roman Kollárik přijel jako jeden ze členů studentské poroty na filmový festival gay a lesbických filmů Mezipatra, a tam se také odehrával následující rozhovor. Jeho první část - týkající se samotného festivalu - jsme už publikovali. Tu druhou, náročnější, kontroverznější a zajímavější, přinášíme teď.
 
Jak vnímáš kategorie gay, lesbický, transsexuální, queer a další?

Pro mě jsou to pomůcky a záleží na tom kdy, v jaké situaci a s kým je používám. Tyto kategorie mi umožní podívat se na něco, co je nějak vymezené, co není tak rozvolněné, že by to nemělo smysl. Často mám pak na jednu věc ne jeden, ale hned několik názorů, a proto svůj vlastní názor definuji jako diskusi. Když se mě lidé ptají, jestli jsem gay, nejdříve se jich zeptám, jestli o tom něco vědí, rozumí tomu a zda je to zajímá. Pokud ano, řeknu, že gay nejsem, protože mě to nevystihuje. Pokud si ale lidé potřebují vytvořit jen jednoduchou škatulku, kam mě zařadit, a pak diskutovat o jiných věcech, pak ano, jsem gay a nebudeme to dále rozebírat.

Například v některých nových filmech se přestaly používat kategorie lesba a gay, ačkoliv zobrazují různé varianty sexuality, protože v těchto kontextech nemají smysl. Stejně tak v jistém momentě ztrácí smysl i pro mě. Líbí se mi ohybatelnost jazyka, protože tyto kategorie často používám, ale v uvozovkách, pouze jako berličky, nejsou nic jiného než odkazy, přes které se dostaneme k dalším věcem. Jsou nutností jazyka a je dobré vědět, že jazyk nám může zjednodušit život, ale zároveň ho nesmíme brát tak vážně, protože ty škatulky neexistují jako nezměnitelná fakta reality.

Třeba slovo transgender, to reálně nic neobsahuje, ale je nutné pro vymezení se vůči binárnímu heteronormativnímu vnímání a nahlížení na lidi. Transgender pouze odkazuje na to, že dvě původní škatulky, muž a žena, nejsou pro mnohé lidi dostatečné pro popsání jejich zkušenosti. Ale pokud slovo transgender nevztahujeme nebo neporovnáváme ke kategorii muž a žena, automaticky ztrácí jakýkoli význam.

Pro mě je koncept transgenderu také těžko uchopitelný, rozdíl mezi transsexualitou a transgenderem je často minimální...

I slovo transgender křičí komplikovaností, akademičností, odkazuje k tomu, že máme muže a ženy, ale pak něco tak specificky odlišného, že to musí křičet a svítit. Přitom to však znamená pouze posun od těchto výchozích konceptů, prolomení hranice, změnu, jejich nerespektování, ale děje se to kvůli a ve vztahu k těmto výchozím konceptům... Takže to v jistém smyslu není zas až tak odlišné.

A taky vzhledem k tomu, jak jsou nastaveny normy mužství a ženství je dnes spousta lidí jakoby transgender...

A vůbec o tom nemusí vědět (smích). Zdá se mi, že už ani samotná norma heterosexuality v jistých oblastech nefunguje - co to je, co obsahuje, se tak radikálně mění, je to skoro jako archaismus. Samozřejmě na běžné každodenní úrovni silně funguje, protože stabilní, zavedené koncepty nám často zjednodušují život. To však mnohé lidi omezuje, proto koncept heterosexuality sami mění. Dnes je kvůli této změně tolik lidí klasifikovatelných v porovnání s dobou například před padesáti lety jako transgender, že klasické kategorie se dají vnímat jen jako ideální limity.

Přitom ale politicky se s nimi stále operuje a jsou zatížené nejrůznější symbolikou...

Protože se do nich vkládá moc jistoty a srozumitelnosti... Ale i když je toto i politické téma, pomáhá mi hlavně na osobní úrovni, spíše si hraji s koncepty. Osvobozuje mě to, kategorie mi pomáhají smířit se s tím, že mě někteří lidé vnímají jako muže, a proto ode mě něco očekávají. Ačkoliv to není pravda, nikdy to tak nebylo. Necítím se být mužem, lidé to tak vnímají, a mně velmi dlouho trvalo, než jsem zjistil, že se nemusím vymezovat vůči všemu, co obsahuje kategorie gay, ale můžu si ponechat něco z kategorie gaye, protože to zjednodušuje a urychluje komunikaci. Jakýkoliv pocit, který souvisel s tím, co nebylo gay, byl problém. Od okamžiku, kdy jsem si tuto kategorii rozložil, jsem schopný nevynechávat různé pocity a zkušenosti ze svého života jen proto, že nepatří do určité škatulky.

Rozkládaní a znovuskládaní rodových a sexuálních kategorií mi ještě umožňuje rozkládat také jiné koncepty a nemít a priori postoj k nejrůznějším věcem. Například je pro mě velkou výzvou pedofilie, a to minimálně proto, že se snažím, na základě toho, co jsem se dosud naučil, pedofilii a priori neodsuzovat. O diskurzech o pedofilii moc nevím, moc jim nerozumím, nemám je dostatečně uchopené. Samotná pedofilie je totiž tvořená množstvím subkategorií, o nichž bych chtěl diskutovat, o pedofilii jako o způsobu myšlení, který ovlivňuje společenskou praxi. Chtěl bych ukázat lidem, jakými způsoby pedofilii tvoříme a co to způsobuje.

Mohl bys to rozvést?

Homosexualita a pedofilie se běžně hází do jednoho pytle, kdy jsou si oboje podobné, jen pedofilie má jiný objekt zájmu. U homosexuality jsou to dospělí lidé, kteří se dohodnou co a jak, ale u pedofilie se jedná o dítě, které není považováno za někoho, kdo je dostatečně člověkem. Nemá práva, nemůže se rozhodovat, ničemu nerozumí, má zástupce, kteří rozhodují za něj. Prostě nerovnost mocenských vztahů. Sexualita je navíc považována za něco, co je dospělé, co dětem nepatří. A tam začínají otázky jako: jsou děti skutečně tak bezmocné, jak si myslíme, anebo jim bezmocnost jako dominantní dospělí neustále vkládáme? Toto je velmi komplikovaná otázka, protože se často děje najednou: děti jsou bezmocné, protože je takové děláme, na druhé straně jsou často bezmocné, protože nemají zkušenosti ani mnohé zručnosti. Na základě této mocenské nerovnosti je sexuální styk dítěte s dospělou osobou spojován se zneužitím. Ale nabízí se otázka, co je považováno za dostatečně zdravou rozkoš, nakolik děti skutečně rozkoš prožívají a jestli si ji dokáží užít? A hlavně: co v jejich kontextu znamená sexualita, protože dětská sexualita nemusí být strukturovaná podobně, jak nám ji vkládají od malička, že muž a žena mají mezi sebou nějaký druh pohlavního styku. Je možné, aby si rozkoš užívaly s dospělým člověkem? Prostě velmi komplikované, odlišné koncepty, u nichž se otevírá mnoho zajímavých věcí. Na rozdíl od jiných sexuálních vztahů, které někteří třeba dokážou přijmout, pedofilie otevírá tak odlišné a děsivé věci jako je nevinnost, znásilnění, autonomie dětí: existuje sexualita pro děti a pro dospělé? Je sexualita to, co vnímáme jako sexualitu, anebo může mít dítě něco jiného? Otázka hranice patnácti anebo osmnácti let pro sexuální styk - vystihuje to něco? Na jednu stranu jsme si je nějak a z nějakého důvodu stanovili, na druhou stranu jsou velmi problematické.

Moje vlastní diskuse o tom, kdo a co jsem, mi umožnily dívat se na věci ne vždy bez předsudků, ale minimálně se můžu podobnými věcmi zabývat a neodsuzuji je jako blbost.

V souvislosti s pedofilií si vzpomínám na dvě fotky. Obě zachycovaly malou holčičku tak, že jí byly vidět genitálie. Jednu fotil Saudek, ta byla a je považována za umění, druhou americký gay fotograf Mapplethorp, a ta je považována za pornografii/pedofilii. Jak je možné, že v podstatě stejná fotografie je jednou definována tak a podruhé jinak? Kdo to takto definuje? Kde tedy vstupují do hry společenské hranice, diskurzy...?

No a pak je otázka, zda pedofilie vůbec reálně existuje? Nakolik ji nevytváříme tím, že něco definujeme? Na homosexualitě a pedofilii je vidět, jak identity vytváříme a měníme. Pedofilie a homosexualita kdysi patřily do stejné kategorie a pozice, prostě perverzity. Teď jsou více oddělené a operuje se jimi v jiných kontextech. Pedofilie je a priori vnímána jako zneužívání a znásilnění děvčátka mužem. Je vlastně absurdní, že negativní pozornost se zaměřuje na anonymního „pedofila", ačkoliv většina sexuálních zneužití se děje v rámci rodinného prostředí či ji páchají jiní blízcí heterosexuální muži. V tomto momentě přestávám být člověkem, který pouze přemýšlí o konceptech, a začínám být nahněvaný. Protože lidé nepřemýšlejí. Je jednodušší zůstat ve stereotypech a u toho, že existuje nějaký cizí špinavý pedofil, a nepřemýšlet v tom směru, že můj manžel je vlastně nejpravděpodobnějším člověkem, který zneužije naše dítě. Toto je na pedofilii nebezpečné, protože je to děsivé.


Autorka je interní redaktorkou gitY.


Od autorky: Tato část rozhovoru nebyla původně určena ke zveřejnění. Pak jsme se ale s Romanem dohodli, že je vlastně škoda nechat tyto zajímavé myšlenky v šuplíku. Po pedofilii následovala ještě otázka o sadomasochismu, po něm jsme se přesunuli k dalším tématům jako nakolik jsou sexuální a genderová identita provázané. To se však už odehrávalo mimo diktafon...
Konečná podoba tohoto rozhovoru vznikala v emailové korespondenci, kdy jsme si s Romanem vzájemně komentovali a vyjasňovali některé myšlenky.

redakce 

Zdroj : ta-gita.cz

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů

Navigace