Uplynulý týden byl v pohodě: při prvomájových demonstracích se prakticky nikdo neporval, komunisti i fašisti si zařečnili na náměstích, aniž by to někoho (bohužel) výrazněji rozčílilo a Mácha zase jednou v mimořádném horku převzal záštitu nad všemi zamilovanými, i když jak nám domů psal jeden kamarád, proseděl pod jabloní celý den a nikdo si ho prý ani nevšiml. Uplynulý týden byl v pohodě: při prvomájových demonstracích se prakticky nikdo neporval, komunisti i fašisti si zařečnili na náměstích, aniž by to někoho (bohužel) výrazněji rozčílilo a Mácha zase jednou v mimořádném horku převzal záštitu nad všemi zamilovanými, i když jak nám domů psal jeden kamarád, proseděl pod jabloní celý den a nikdo si ho prý ani nevšiml. Osobně musím přiznat, že si nikdo nijak významně nevšiml ani mě, a tak mě nejvíc zaujalo, že mě asi tři dny po sobě v tramvaji z nejrůznějších důvodů někdo oslovil (mladá maminka chtěla pomoct s kočárkem, další jestli mi nevadí otevřené okno...) a pokaždé to začínalo slůvky "Mladá paní". Doma mi najednou došlo, že být "mladá paní" (a v jednom zverimexu mi dokonce říkají madam!) je sice fajn, ale svým dlouhým váháním jsem přišla o možnost být "slečnou". Začala jsem přemýšlet, jestli je mi to líto nebo ne, a k ničemu jsem nedošla. Bylo moc velké horko. Tohle dilema mi ale připomněla kamarádka, která mi v pátek napsala cosi v tom duchu, že když se rozhodne být sama sebou, riskuje samotu. A z ní má strach. Přiznám se, že z toho mám strach taky, a to nemám na mysli samotu poustevníka někde hluboko v lesích. Člověk může být sám, i když se kolem něho pořád motá spousta lidí. A tranďáctví je se samotou jedna ruka - nejdřív se před lidmi snažíte ukrýt své vnitřní pocity vy, a pak se mnozí snaží ukrýt před vámi nebo vás rovnou vyhodí z domu, jak v článečku mimo jiné o dětských transsexuálních prostitutkách nedávno psala Mladá fronta. Možná je to ale jinak, možná, že vůbec nemáme na výběr mezi životem na zapřenou a samotou, možná je to výběr mezi životem a živořením, mezi životem a smrtí. A možná by se mnoha podobným depresivním situacím a mudrování dalo zabránit tím, kdyby se doktoři nevyžívali v měření našich pánví a zjišťování, že většina z nás jsou leváci, ale využili by své přirozené autority (doktoři a písmáci u nás měli vždycky skvělý kredit) k tomu, že by majoritě řekli: to nejsou transsexuálové, crossdreseři a já nevím co, to jsou lidé. A tak vám na začátku druhého květného týdne radím: nedělejte si nic z toho, že padl ministr obrany, že porostou daně, že Bush bude mít atomové deštníky a gumáky a už vůbec nezáviďte zbytečně při pohledu na hnusně štíhlé polonahé holky v ulicích. Zkuste prostě žít, jak psala Monika "tady a teď" a já dodávám: v rámci možností co nejlíp... Carpe diem. ...Nadešel asi poslední den podívej, celá planeta blázní, a já neuroním ani slzu pro ni, jenom zamknu dům, půjdu po kolejích až na konečnou hle, jak mám krok vojensky rázný, a nezastavím ani na červenou, natruc předpisům.... ...to zpívaj AG Flek, znáte to?