Rodina Israilovových se rozhodla pro odchod z Jalchoj-Mochku v Kurčalojském okrese na východě Čečenska v září 2000, když se k jejich obci přiblížila vojska z obou stran. Sedmačtyřicetiletý Chodžachmat sebral své děti a tři manželky, naložil je do starého rezavého autobusu, který kdysi dostal od šéfa místní správy, a jel neznámo kam. "Vzali jsme jen trochu oblečení, polštáře, pár misek a jeli. Nevěděli jsme, co nás čeká a co s námi bude. Ani dnes to nevíme," říká otec početné rodiny. Rodina Israilovových se rozhodla pro odchod z Jalchoj-Mochku v Kurčalojském okrese na východě Čečenska v září 2000, když se k jejich obci přiblížila vojska z obou stran. Sedmačtyřicetiletý Chodžachmat sebral své děti a tři manželky, naložil je do starého rezavého autobusu, který kdysi dostal od šéfa místní správy, a jel neznámo kam. "Vzali jsme jen trochu oblečení, polštáře, pár misek a jeli. Nevěděli jsme, co nás čeká a co s námi bude. Ani dnes to nevíme," říká otec početné rodiny. Israilov projel část Evropy. V letech 1973 až 1974 byl jako voják sovětské armády v Maďarsku. "Maďaři se mi líbili. Byli moc milí a hezky se k nám chovali," vzpomíná na svůj pobyt v Evropě. Nikdy ho prý nenapadlo, že tam byl nežádoucí. Zná Budapešť, Székesfehérvár a další města, která na něj působila velmi dobrým dojmem. "Kdyby oni přišli k nám, neměl bych nic proti tomu," dodává. Nevadili by mu prý ani ruští vojáci, jen kdyby nepáchali tolik škod. "To, že 'federálové' k nám přišli, je dobře. Horší je, že všude jsou teroristé. I v uprchlických táborech. Proto tam nechci," dodává. Otec mnoha dětí prý nebyl povolán do zbraně ani prvním prezidentem nezávislého Čečenska Džocharem Dudajevem, ani Aslanem Maschadovem, který byl nynějším ruským režimem označen za vzbouřence. Chodžachmat byl spokojen dokonce s Dokou Zavgajevem, kterého ruské vedení dosadilo po minulé válce do funkce dočasného prezidenta a pak jej raději odsunulo jako velvyslance do Tanzánie. "On dal mým dětem autobus. Já jsem měl práci a o víc jsem se nestaral," přiznává Chodžachmat. Muž, který pracoval jako řidič pro vedoucí pracovníky Kurčalojského okresu, nenamítal nic proti příchodu ruských vojáků do Čečenska. "Bylo třeba udělat přítrž terorismu. Je dobře, že s ozbrojenci začal někdo bojovat. Oni vnesli do našeho života rozvrat. My jsme si klidně žili v horách a nikomu jsme nepřekáželi. Mám tři ženy a každá z nich měla svůj dům. Dokázal jsem se o ně postarat. Teď se o nás musejí starat zahraniční organizace," posteskne si. Jako důkaz předvádí krávu, kterou mu za 8500 rublů (asi 300 dolarů) pořídili mladí lidé z nadace Člověk v tísni a České katolické charity. "Šárka a Kateřina jsou moc hodné holky," říká o českých dívkách, jež se starají o jeho rodinu. "Mohl bych se vrátit. Mne zná v našem okrese každý. Nechci ale, aby mé děti byly nešťastné. Tři dcery jsem už vyvdal a o další se postarám tady. Umím pracovat," říká. Nejstarší manželce, 47leté Malice, nevadí, že její muž si pořídil dvě další. Jsou mladší o více než patnáct let, ale ona to manželovi nezazlívá. "Já jsem první a hlavní," říká pyšně drobounká žena. Zatímco ona dohlíží na děti u chatrče, obě její "sokyně" pracují na poli. Každá manželka má v malém stavení svůj pokoj, kde bydlí jen její děti. Při krmení a koupání se střídají. "Manželky se nikdy nehádají. Mám je všechny rád," říká jejich pán a živitel. Ani bídné podmínky nepřiměly otce početné rodiny, aby se krotil při rozšiřování svého rodu. I v současné bídě mu jedna z manželek loni porodila dceru. Byla to událost pro celou rodinu. Na otázku, zda plánuje další potomky, říká, že to je vůle Alláha. "Já nevím, co bude zítra. Naše děti ale budou žít, a to je budoucnost," soudí.