Musím se přiznat, že mě při prvním čtení “Hitlerova” textíku přeběhl mráz po zádech – vcelku živě jsem si vzpomněla, jak mě partička jemu podobných rozbila hlavu a zlomila ruku. Tenhle se něčím podobným navíc i chlubí… Musím se přiznat, že mě při prvním čtení “Hitlerova” textíku přeběhl mráz po zádech - vcelku živě jsem si vzpomněla, jak mě partička jemu podobných rozbila hlavu a zlomila ruku. Tenhle se něčím podobným navíc i chlubí… A tady nastává problém. Při druhém čtení mi došlo, že se vlastně chlubí anonymně a neznáme vlastně ani jeho oběť. Co s tím? Na trestní oznámení je to málo a že by přesto nějaký policista začal - jen kvůli tranďákům a jejich krásným očím -- slídit po internetu a hledat našeho Dolfu, o tom silně pochybuju. Dát to médiím? Argumenty platí stejné, jako v předchozím odstavci. Navíc -- může to totiž taky být všechno jen kec a velmi zvrácený příklad prapodivného smyslu pro humor. Sebevědomý tón textu zabíhající místy až do jemné ironie svědčí o tom, že z něho má pisatel radost. Možná větší, než ze samotného činu, který se třeba stal jen v jeho fantazii. Choří a zakomplexovaní lidé už holt takoví bývají a u obrazovky počítače mnohým z nich narůstají křídla až neskutečná. Tomu by aspoň podle mého nasvědčovala třeba pasáž o tom, jak oběť poděkovala za lekci…SM jak vystřižené, málokdy však prováděné v reálu, na ulici a před svědky. A tak si myslím, že by Adolf nejlépe udělal - chce-li opravdu diskutovat o svém činu/problému - kdyby se spojil s námi, resp. těmi, komu by rád vysvětlil své vidění světa. Dokud se ale neobjeví zmlácená oběť, dokud Adolf neprozradí své pravé jméno nebo dokud se nepřihlásí žádný ze svědků popisované události, budu to považovat jen za nevtipnou, a z hlediska možné návodnosti i za případně nebezpečnou PROVOKACI. PS. Nebudu určitě daleko od pravdy, když si tipnu, že Adolf při psaní svého textu rozhodně netrpěl potížemi s erekcí