"Vykazují těžké symptomy podvyživení a jejich břicha jsou nafouklá kvůli parazitům," pouze konstatuje doktor Alberto Arregín, který viděl všechny patologické příznaky spojené s chudobou, ale nikdy takové jako u jedenácti dětí Mirandových. "Vykazují těžké symptomy podvyživení a jejich břicha jsou nafouklá kvůli parazitům," pouze konstatuje doktor Alberto Arregín, který viděl všechny patologické příznaky spojené s chudobou, ale nikdy takové jako u jedenácti dětí Mirandových. Byly hospitalizovány v Corrientes, v nejzuboženějším argentinském regionu, protože kvůli nedostatku potravin jedly hlínu. Teta jedenácti dětí Estela Moralesová poznamenává, že "doktoři jsou spokojení, protože Ricardo se zbavil parazitů". Šestnáctiletý Ricardo Miranda se intenzivně léčí ve státní nemocnici San Martín s diagnózou podvýživy třetího, nejvyššího stupně. Váží polovinu toho co normální děti v jeho věku. Estela Moralesová si říká "vyvolená", protože je jednou z mála této velmi početné rodiny, která má práci. "Uklízím, žehlím a dělám všechno, co můžu," vysvětluje. Navštěvuje svého synovce místo rodičů, kteří se již dlouho přou se soudkyní pro mladistvé, jež zvažuje možnost odebrat jim některé jejich potomky.V kilometr vzdálené dětské nemocnici Jana Pavla II. pečují už dva měsíce o Cristinu a Fernanda Mirandových s druhým stupněm podvýživy. Fernando odpočívá v posteli a je těžké uvěřit, že tomuto drobnému a nepohyblivému dítěti jsou už čtyři roky. Jeho sestra, které je jednou tolik co jemu, skrčená v rozvrzané židli, vypadá jako malé zvířátko, její pohled ale neprozrazuje žádnou agresivitu. "Tyhle děti potřebují vitamíny a hovězí, dáváme jim najíst, nic víc a nic míň," říká doktor Arregín, ředitel poměrně moderního zdravotnického zařízení. Lékař tuto rodinu zná už dlouho, je jednou z mnoha, která v Corrientes (950 kilometrů na sever od Buenos Aires) jen přežívá. "Případ Mirandových dětí je obrazem sociálně kulturního nedostatku. Nenaučíme lidi rybařit, ale dáme jim ryby, " dodává doktor Arregín. Rodina Mirandových bydlí několik metrů od řeky Paraná v místě bývalé továrny, němého svědka zlatých starých časů, kdy se v této oblasti budovaly silnice a mosty. Ve čtvrti Mendoza čistota ostře kontrastuje se zanedbaností malých otrhaných Mirandů, kteří tady bosí hrají fotbal s bratranci a sousedy. "Děti byly v pořádku, ale jak přišla krize, neměly ani příležitostnou práci, prostě nic," stěžuje si jejich babička Eloisa Paula Montenegrová, která sama měla deset dětí. Skoro slepá Eloisa si zachovává koketnost. "Je mi 81 let," říká, ale její manžel Juan Estéban Miranda jí hned opraví: "84!" Sešlý 89letý Juan, bývalý zemědělský děník, před desítkami let jezdil na koni po polích. Teď se opírá o hůl, aniž si stěžuje, že za posledních 30 let nedostal "ani práci, ani pomoc od vlády". Malý Ramón má ztracený pohled a jen těžko chodí. Váží sotva 38 kilo a ve svých sedmnácti letech vypadá jenom na sedm nebo osm. Hraje si s hlínou a sedí skrčený stejně jako jeho sestra Cristina v nemocnici. Otec Ramón Miranda opustil rodinu už dávno, ale čas od času navštíví svou manželku, Martu Benítezovou, "kvůli sexuálnímu styku", vysvětluje pediatr Roberto Jabornisky. Doktor Jabornisky ordinuje ve čtvrti Santa Marta, kam paní Benítezová chodí, "jen aby požádala o mléko. Ta si ani nepamatuje všechna jména svých jedenácti děti," říká.