Bylo mi jedenáct a byla jsem zmatená – nevěděla jsem, kdo vlastně jsem, jen mi bylo jasné, že jsem jiná než ostatní děti. Byla jsem z toho nešťastná a zhruba v té době jsem poprvé v životě zaslechla verš „…mami, já nechci umřít, ale někdy si přeju, abych se vůbec nikdy nenarodil…“ Oslovilo mě to, přesně to vyjádřilo mé pocity. A tím do mého života vstoupila skupina Queen. Bylo mi jedenáct a byla jsem zmatená - nevěděla jsem, kdo vlastně jsem, jen mi bylo jasné, že jsem jiná než ostatní děti. Byla jsem z toho nešťastná a zhruba v té době jsem poprvé v životě zaslechla verš „…mami, já nechci umřít, ale někdy si přeju, abych se vůbec nikdy nenarodil…“ Oslovilo mě to, přesně to vyjádřilo mé pocity. A tím do mého života vstoupila skupina Queen. Ten citát o nechuti umírat, ale i o marnosti života je z legendárního hitu Bohemian Rapsody, jehož text jsem si tenkrát louskala se slovníkem v ruce a zažívala do té doby nepoznaný pocit - měla jsem dojem, že jsem konečně našla někoho, kdo mi rozumí. S postupem času jsem sice zjistila, že texty Queenů nejsou zase nic světoborného - samá láska, láska a láska a smrt - ale to už jsem mezitím totálně podlehla nádhernému hlasu Freddieho Mercuryho. Jeho excentričnost a megalomanství spojené s nádhernými melodiemi mi fakt ohromně pomáhaly a zůstala jsem jim věrná i v době, kdy mě okolní společnost natolik znechucovala, že jsem s vlasy na modro a v rozervaném oblečení posetém mraky špendlíků přešla plně na vlnu punku, jeho negace a bezmocného vzteku. V té době už jsem měla doma všechny dosud vydané desky Kvínů a shánět je (jako ostatně cokoli jiného) za totáče byla vcelku fuška. S kamarády jsme chodili na ilegální burzy s deskama, které se konávaly třeba v Krčském lese, v Motole na kopci nebo v Grébovce… to už mnozí z vás nejspíš ani nepamatují. Jednou nás tam dokonce vyfotili nějaký tajný a pak byl ve škole malér a důtka. Když mi ale bylo nejhůř, pomáhaly mi We Are the Champions, All Dead, Spread Your Wings a mraky dalších písniček nacházet duševní klid. V té době jsem ještě netušila, že Freddie má rád i tranďáky, s mnoha se přátelí, pořádá pro ně mejdany a některé z nich pozval i do svých klipů. A i kdyby to nedělal, byl pro mě bůh. Pak ale kapela sklouzla k disko stylu a já měla pocit určité zrady, jako kdyby mě nechali naholičkách a zanevřela jsem na ně. Jako kdyby mě ale Freddie vyslyšel a přišel zase k rozumu - poslední deska Innuendo i jeho sólové projekty byly zase skvělým návratem k monumentálnosti a melodičnosti, která mě tak okouzlovala. Pak jsem ale pochopila, že ta skutečná zrada přišla až před deseti lety, když jsem se z rádia dozvěděla, že Freddie zemřel. Když jsem si uvědomila, že už od něho neuslyším žádnou novou písničku, že už se vlastně nemám na co těšit, nastal ve mně na nějakou dobu pocit totální prázdnoty. Možná i kvůli tomu, že ten den umřel člověk, který mi nejspíš opravdu rozuměl. We are the champions, my friends, And we°ll keep on fighting till the end…