Měla jsem kdysi tchyni, a ta byla, kromě jiného, hypochondrička jako Brno (Moraváci prominou). Neustále s sebou nosila igelitový pytlík plný léků vysypaných z krabiček a orientovala se v nich hlavně podle barvy a tvaru. Když jsme se kdysi vrátili z dlouhodobého pobytu v zahraničí, přivezli jsme i zbytky léků, které jsme tam za ty dva roky nasbírali. Tchyně se k tomu nějak nachomýtla, vzala do ruky krabičku léků na ucpané čelní dutiny, dlouho si ji prohlížela a pak se zeptala: "Můžu ochutnat?" Měla jsem kdysi tchyni, a ta byla, kromě jiného, hypochondrička jako Brno (Moraváci prominou). Neustále s sebou nosila igelitový pytlík plný léků vysypaných z krabiček a orientovala se v nich hlavně podle barvy a tvaru. Když jsme se kdysi vrátili z dlouhodobého pobytu v zahraničí, přivezli jsme i zbytky léků, které jsme tam za ty dva roky nasbírali. Tchyně se k tomu nějak nachomýtla, vzala do ruky krabičku léků na ucpané čelní dutiny, dlouho si ji prohlížela a pak se zeptala: "Můžu ochutnat?" Nejspíš se asi ptáte, proč vám tuhle historku vyprávím, a přitom je to tak jednoduché. Na tchyni a její fenomenální znalosti farmacie si totiž vzpomenu pokaždé, když vidím občasné záblesky obdobně fenomenálních znalostí mezi tranďáky. Je sice pravda, že se týkají hlavně hormonů a jim příbuzných preparátů, ale to nevadí, klobouk dolů, já bych na studium odborných lékařsky suchopárných a pro laika nesrozumitelných akt neměla nervy ani výdrž. Co mě ale na tomhle faktu fascinuje nejvíc, je samotný důvod, proč se z některých z nás stávají endokrinologové- samouci. I u téhle otázky je odpověď nasnadě: prostě chybí odborníci, kteří by se jednotlivými případy zabývali za nás. Většina sexuologů kdysi kdesi zaslechla název nějakého hormonu, a tak ho předepisuje, ať máme to či ono tisíciletí, a dělá, že se čas pro ně zastavil. Je jasné, že při vcelku individuální citlivosti našich organismů na tu kterou látku nemůže tenhle přístup vést ke stoprocentnímu úspěchu. Ano, existují vlaštovky v podobě jisté H.F., která ke spolupráci přemluvila jistého endokrinologa J.W. a ten se problematikou hormonů a transsexuality začal před pár lety seriozně zabývat, ale není to trochu málo? A není špatné, že je to spíš jen výsledek toho, že se ti dva znají? Neměla by být spolupráce mezi sexuologem a endokrinologem běžnou normou? Podobně podivná situace je i u chirurgů. Ramena jich dělá hodně, ale nezfušovat operaci jich dokáže jen pár. K nim sice míří většina našinců, ale zdaleka ne všichni, a tak jsou malé osobní tragédie dál na denním pořádku. Není to nijak přehnaně optimistická situace a až potud mám pocit, že jsem vám ani neřekla nic nového. A tady mi nedá, abych se nezeptala: kdo z vás - kromě častého a ryze českého nadávání na poměry - zkusil přijít na to, proč tomu tak vůbec je? Není to třeba tím, že vlastně neexistujeme, tak proč by se o nás kdo staral? Kdysi jsem spoluzakládala TransForum a pak jsem z něho na dlouhé roky odešla, protože jsem nesouhlasila s jeho činností. Za tu dobu jsem ale přesto poznala hodně "našich" lidí a světe, div se, jen pár z nich bylo transsexuálních. Drtivá většina z vás se totiž identifikuje jako ženy či muži a svůj osud berete jen jako nutné zlo, které spolu se šmikem skalpelu jakoby zmizí. Po něm (a začasté i před ním) prostě už žádný transsexuál neexistuje. A s ním ale logicky mizí i jeho problémy. A teď upřímně: snažili byste se třeba vy osobně pomáhat nějaké menšině, když by vám její příslušníci tvrdili, že vlastně do té menšiny vůbec nepatří? Já bych na to osobně kašlala. Buď jsi někdo, kdo potřebuje pomoc, nebo jsi "normální" a běž si po svých. A v tom já vidím náš problém: nedostatek transsexuálů, nedostatek lidí, kteří by byli s to svými životy, radostmi ale i problémy, vytvořit v obrazu společnosti určitou část reality, a ne v ní beze stopy zmizet. Mnozí z nás mají radost z toho, že pomáhají ostatním, že dokážou někomu jednotlivému podat pomocnou ruku a poradit. To ale nikam nevede, protože potřebných je hodně a člověk už by v životě nedělal nic jiného, než že by neustále někomu podával pomocné -- laické -- ruce. Chce to změnit dosavadní systém tak, aby se o něj našinec opravdu mohl opřít a nemusel se spoléhat jen na léčebné účinky přátelského pohlazení ostatních. K tomu, abychom ale mohli změnit systém, se musíme stát entitou, s jejímž životem začnou ostatní seriozně počítat. Přestat se bát být sami sebou. Je to jen na vás... já jsem s hormony vcelku spokojená...:))