Když řeknu "neprožívané životy," hovořím o frustraci způsobené "čekáním": čekáním na to, kdy začneme opravdu život žít. Ano, někteří dělají to, co obyčejně dělá každý, ale toto "dělání" je s pocitem bezcennosti. Na život většinou nahlíží jako divák, než jako na realitu, se skutečnou spoluodpovědností za něj. Život chápe jako stání v nesnesitelně dlouhé frontě v bance. Každý se dostane k pokladnímu okénku kromě vás. Když řeknu "neprožívané životy," hovořím o frustraci způsobené "čekáním": čekáním na to, kdy začneme opravdu život žít. Ano, někteří dělají to, co obyčejně dělá každý, ale toto "dělání" je s pocitem bezcennosti. Na život většinou nahlíží jako divák, než jako na realitu, se skutečnou spoluodpovědností za něj. Život chápe jako stání v nesnesitelně dlouhé frontě v bance. Každý se dostane k pokladnímu okénku kromě vás. Pro většinu lidí s konfliktem pohlavní identity toto čekání začíná velmi brzy. Malí chlapci čekají na to, až jim dovolí hrát si jako dívky s děvčaty. Při svých narozeninách čekají na to, že si obléknou pěkné šaty nebo čekají na panenku, které by byli maminkou. Holčičky se zase chovají  rozpustile, ale také ty vědí, že jsou ve vážném zápasu vyjádření svého skutečného svého pohlaví. Nevědomě tyto děti začnou dlouhé čekání, že se problém sám od sebe vyřeší. Pro všechny tyto děti je obvyklé, že se obrací k myšlenkám na kouzla a čekají na  zázrak. Například jedna z obvyklých žádostí dětí s konfliktem pohlaví končí čekáním s prosbou, aby zasáhl Bůh. Jiní si to přejí od osudu nebo o narozeninách, když sfoukávají svíčky. Většina dětí využije každou příležitost, aby prosili o Boží zásah. Pomyšlení na všechny ty nevinné děti v koncích, které se modlí a touží po zázraku, láme srdce, tento zázrak se ale nikdy nestane. A pak tu je o čekávání v letech dospívání. Období, které začíná naplněno falešnou nadějí, ale končí v dalším zklamání a zmatku. Toto je v životě období, kdy chlapci sledují zázrak a se zlomeným srdcem závidí děvčatům, které začínají vyrůstat v ženy. A na druhé straně, u dívek konflikt pohlaví začíná procesem feminizace, kterému se zoufale chtějí vyhnout. Tak jako chlapci podstupují pocit tragikomické maskulinizace, děvčata podstupují pocit potupné feminizace. V tomto bodě nastává určitá rezignace. Nyní jsou si vědomi, že problém je závažnou součástí jejich života a nikdy nemůže zmizet. Když člověku s konfliktem pohlaví je přes dvacet let, úsilí ulehčit čekání zaujme skutečný obrat. Pokud mladý muž nemůže být ženou, snad když učiní nějaké změny, může se stát mužem. Snad když vstoupí do armády. Snad když se ožení. Snad když má děti. Snad když začne vzpírat. Snad... snad... snad. Jestliže se dívka nemůže přirozeně rozvinout do muže, snad může jednoduše pokračovat v hraní si na někoho. Jistěže to není totéž, ale je to lepší alternativa. Avšak jsou zde další komplikace pro tyto dysforické lidi. Především mezi ně patří potřeba intimity. Život se skutečnou ženou některým mužům zklidní napětí z neúčasti. To se připojí k zázemí společenské váženost a učiní tak rodinu šťastnou. Problém ovšem je, že se téměř vždy zamiluje do ženy, kterou chce být. A tak často začíná žít svůj život prostřednictvím jejího. Tento pseudo-život je charakterizován téměř trvalého tajného oblékání do jejích šatů, dokonce pokud s ní jde nakupovat, povzbuzuje ji ke kupování šatů, které chce nosit on sám. Čas do vzpoury obvykle manželce netrvá dlouho a tomuto člověku si uvědomit, jak daleko je řešení a že  manželství ještě problém zkomplikovalo. A nyní je ve stadiu čekání stát se manželkou a stejně tak ženou. Může být čekání na to, stát se matkou, daleko za ním? Mezitím se pohlavně dysforické ženy chopí všech výhod světa odpíraných jejich mužskému protipólu. Na rozdíl od pohlavně dysforických mužů, kteří se s hněvem vyhýbají homosexuálnímu životu, tyto ženy často dospějí do lesbické komunity. Tam mají možnost, že docela dobře najdou někoho, kdo se těší z jejich jedinečné směsi mužnosti a ženskosti. Také se chopí všech výhod společenského souhlasu s krátkými vlasy u žen a nosí pohlavně neutrální oblečení. Přidají pár mužských efektů a vzhledu, a jestliže ne doopravdy, mužství je téměř úplné. Teď už je obraz zřetelný. Jak mine desetiletí, prostor pro úzkost a deprese stále vzrůstá a a ztěžuje život. Typicky život stagnuje a stává se něčím k přetrpění. Někteří lidé se obrací k drogám a alkoholu, aby bolest utlumili. A když se stává příliš nesnesitelný, vkrádají se myšlenky na sebevraždu a to všechno se příliš často stává volbou vyřešení. Bohužel, toto vše je příliš důvěrně známý vzorec. Jedinou cestou ukončit dysforii, stejně jako čelíme každému jinému problému v životě, je pojmenovat ho. Přijetí je zde klíčem k rozluštění. Přijetí pohlavní rozmanitosti a přijetí odpovědi založené na realitě toho, co je možné. Dobrou zprávou je, že to, čeho lze dosáhnout, obvykle daleko překračuje počáteční očekávání. Díky vlivu moderního terapeutického chápání otázek kolem pohlaví, nyní existují tisíce lidí, kteří si prorazili cestu svým strachem a vedou věrohodný život. Pro všechny z vás, kteří ještě čelíte otázce pohlaví, je na čase, abychom očekávali jejich konec. Anne Vitale Ph.D