V lednovém čísle bulletinu Akta (A-clubu) mě zaujal článek, který vám pro zajímavost přinášíme v nezměněné podobě. Myslím, že je to hodně o životě a citech, o věcech, jimž se možná věnujeme málo nebo skoro vůbec. Myslíme na peníze, kariéru, pak možná na zdraví a přátele a někde úplně v koutě se krčí naše malé, okolním světem zatlačené „ženské“ já. Jistě, že jsou i výjimky potvrzující pravidla. Bohužel na ně v poslední době příliš nenarážím. V lednovém čísle bulletinu Akta (A-clubu) mě zaujal článek, který vám pro zajímavost přinášíme v nezměněné podobě. Myslím, že je to hodně o životě a citech, o věcech, jimž se možná věnujeme málo nebo skoro vůbec. Myslíme na peníze, kariéru, pak možná na zdraví a přátele a někde úplně v koutě se krčí naše malé, okolním světem zatlačené „ženské“ já. Jistě, že jsou i výjimky potvrzující pravidla. Bohužel na ně v poslední době příliš nenarážím. Vlasta. Nostalgie zní na jedné straně velmi vznešeně, na straně druhé je však špatné jí příliš často propadat. Není pak totiž daleko k depresím a ty neznějí vznešeně ani trochu. I mně se občas stane, že nostalgii propadnu. Naštěstí je to brzy zase v normálu, ale prostě pořád neumím naprosto odbourat vzpomínání a bilancování. Neumím tu a tam nepřemítat, kde se stala chyba, jestli je člověk schopen super citu naplno znovu… Jestli se dotáže znovu pekelně zamilovat až k zbláznění… Jan Nedvěd mě v mé nostalgii svou krásnou písní „Je skoro půlnoc…“ ještě víc utvrzuje. A tak si říkám s ním: „Kolikrát člověk může mít rád, tak opravdu z lásky ? Dvakrát či třikrát, to ne. I jednou je moc…“ Pak přijde chvilka přemýšlení, jestli je to pravda… Snad, proboha ne ?! Člověk přece může mít rád víckrát než jednou za život. Když mu to z jakéhokoliv důvodu napoprvé nevyjde, či třeba ani nedojde k opětované lásce a plnohodnotnému vztahu, má přeci právo na opravy, právo prožít to znovu a už doopravdy. Dvakrát třikrát snad může… Nespravedlnost sice vládne světem, ale tohle by bylo už příliš. Každá prožívaná láska, zamilovanost se zdá nejkrásnější ze všech. A každé zklamání tím největším. Co naplat, že venku je hezky, že se daří v práci… V takové chvíli se člověk cítí nešťastný je tím, že z nejrůznějších důvodů nemůže komunikovat s někým, kdo byl alfou a omegou jeho života. Komu podřizoval vše. Je jedno zda jde o homosexuála či heterosexuála, svůj citový život prožívá každý emocionálně a intenzivně. A každá milovaná ztráta bolí.Stačí pak se podívat třeba na vinárnu, kam jste spolu, holky, chodívaly, slyšet slova, která vám připomenou často opakovanou slovní zásobu milované bytosti a jsou slzičky v očích. Všechno máte vryté navždy. Vybavujete si nevýznamné větičky a dáváte jim divné souvislosti. Pamatujete si každé slůvko, každý pohyb ruky, každé zívnutí… Víte, že znáte každé gesto… A další přemýšlení a přemítání. I kdyby si člověk stokrát říkal, že je to k ničemu, že se nic nezmění, že je na hlavu se takhle trápit, že vše chce jen čas a chladnou hlavu, nejde na to nemyslet. Je to ve vás a čert by to nevykopal. Pak je ale hezké, když čas pomalu uteče a vy sice pořád něco cítíte, ale už jste smířeny s realitou. Vyjasní se nejasnosti, které ve vypjaté situaci nebylo možné vyjasnit. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Sejdete se s někým, kvůli komu jste propadaly stavům úzkosti a vše si vysvětlíte. Na rovinu a jasně. Zjistíte, že jsou vaše vztahy stabilizovány, že téměř všechno čas opravdu zahojil. I když malá jizvička zůstane vždycky. Ale je dobré umět i to špatné překousnout. Kdo to neumí, zatvrdí se na celý život, a třeba s tím, koho miloval, nepromluví do nejdelší smrti ani slovo, není šťastný. Všechno chce ven, vyventilovat, říci, třeba se někdy i trochu pohádat… Ale hlavně ne nemluvit ! Čas stability je příjemný. Vzpomínky vám nikdo nikdy neukradne a na nostalgii čas os času nárok taky máte… A pak ještě k tomu potkáte někoho, kdo vás něčím okouzlí. A začínáte tu dívku pomalu, nezbrkle poznávat. Žádný spěch, ten by mohl všechno zkazit. A uvěříte tomu, že člověk může mít rád nejen jednou za život ! I kdyby nic jiného, i kdyby ani k žádnému vztahu v tu chvíli nedošlo, už toto samotné poznání je velmi cenné. Andrea