Kým jsem??
Tahle otázka je u mě vyřešená dávno, no s odstupem let je vyřešena nejen pro mě. Jsem na tom správném břehu z hlediska společnosti. Tak to říkám já, mé vědomí, mé okolí, mé dokumenty, mé tělo. Za tu dobu hormonální preparáty zformovaly moje tělo, ruka chirurgů přeformovala nežádoucí partie v potřebné. Peripetie úředních šimlů jsem si vychutnala do dna ale výsledek se dostavil
Zákonem vynucený a předem domluvený rozvod otřásl moji psychikou tak, že jsem stála na hraně ukončení života. Rozum zvítězil nad srdcem, když jsem dala souhlas k osvojení dítěte jednomu velmi sympatickému pánovi, jenž je mé někdejší partnerce už pár let dobrým manželem. S dítěte, na kterém mám genetický podíl, mezitím vyrostl skoropuberťák, který má dokonce už i další sestru, ale hlavně má zázemí. Fungující rodinu, mámu i tátu. Tátu - myslím toho opravdového. Toho co s ním hraje fotbal, leze na stromy, učí střílet ze vzduchovky,.... Prostě mužský vzor. Ze mě se stala přítelkyně rodiny, mamčina kamarádka, prostě teta.... Tak je to myslím správné a tenhle bod života se v rámci možností opravdu vydařil.
Profese.
Tak tohle je fajn téma. Vím, že z něčeho člověk žít musí a tak práce je jednou (nikoliv nejvýhodnější, ale nejčastější) z možností jak získat peníze na jídlo, nájem a tak.... Řeči o pochopení a o „bezpohlavnosti" zaměstnanců - to jsou plané řeči!! Onen ředitel mě pár týdnů po tom článku a po mém comming outu v práci donutil „odejít na vlastní žádost" a v soukromí pak ještě rozjel velmi pomlouvačnou kampaň proti mě a mé někdejší rodině! Bylo to velice nechutné!!
Dnes vím, že odejít bylo správné i kdyby mi to nebylo „doporučeno"!! Změnit ovzduší a lidi bylo fakt velmi nutné. Není nic nepříjemnějšího, než ty neustálé pohledy a chápající řeči, jako „vidíš, tohle děláš jako žena!"!! Na své svědomí prohlašuji, že jsem nikdy nic nedělala JAKO někdo!! Dělala jsem vše a vždy naplno a sama za sebe! Tohle bohužel spoustě lidí nedocvakne a tak jsem si paradoxně v těch těžkých dnech víc vážila těch lidí, co my vyjadřovali nesouhlas a záporné reakce! To bylo alespoň přímé a upřímné jednání!! Tohle poznání i mě osobně dalo hodně pro moje další žití! Z úspěšné pozice jsem se dostala na dno, sáhla si na samý okraj, užila si pracáku, nekvalifikované práce „načerno" ale pomalu se zase vyšplhala někam zpět. Vlastně ne zpět, ale výš. Je pro mě velkou zkušeností, že žena, když má schopnosti, jde „nahoru" rychleji" ale je za to o kousek míň honorována, než muž na tom samém postu. Také jsem pocítila, jak nepříjemné je některým mužům, když je žena jejich představenou, dokonce jsem si i vyzkusila, jak jiná je rivalita mezi dvěma ambicioznějšími ženami v jedné firmě. Všechno zlé je k něčemu dobré a i když mi bylo ouvej, vím, že mi to bylo ku prospěchu....
Transsexualita.
Tak tohle téma je pro mě historií. Byla tu a už není. Mé vědomí i tělo jedno jsou a tak není důvod řešit nějaké rozpory pohlavní identity. Operativní změna pohlaví je logickým koncem období trans. Zároveň je to v životě jedince velký krok, no je to nic v pohledu společnosti. Nemám potřebu se o tom šířit a někomu sdělovat, jak to bylo tehdy... není se za co stydět, no není to ani nijaké hrdinství! Prostě něco na těle či duchu „bolí", zajdu za doktorem, ten to opraví! Tečka! Podobně to zažívá snad každý člověk. Někdo má problémy s křivými zuby od narození. Dostane u zubaře rovnátka a za čas je to v pořádku. Nic víc, nic míň. Také to nikomu necpe, jen se určitý čas potácí po světě s dráty na zubech.... Proto se s despektem v očích koukám na lidi, kteří se snaží uměle vytvářet nějaké „komunity" a snaží se vytvářet jakousi osvětu pro většinovou společnost. Paradoxně se tím ta skupina vyčleňuje do nějaké uzavřené rezervace, namísto deklarovaného soužití s ostatními lidmi. Byla jsem kdysi také jednou z těch. Dnes bych nějaké ty rozhovory do tisku a médií určitě neabsolovovala a raději bych si nafackovala, než bych udělala podobnou hloupost. Vadí mi upřímně lidé, co svoje problémy řeší přes média s odůvodněním na svoji transsexualitu, i když to s ní nemá nic společného. Přece člověk nemůže získat vše co si zamane jen proto, že je (nebo spíš byl) transsexuální! Tohle je hloupost a navíc to vytváří antireklamu. Začínám na to pak pohlížet jako na problematiku příslušníků jisté etnické menšiny u nás, kteří vyžadují byty, sociální výhody a finanční příplatky i v neodůvodněných případech a když je jim žádost zamítnuta, okamžitě začnou vykřikovat cosi o diskriminaci a útlaku z titulu příslušnosti k té etnické menšině či své barvě kůže!!
Svůj případný neúspěch je třeba hledat ve svých nedostatečných kvalitách, a ne se vymlouvat na fiktivní důvody.
Transsexualita není zásadním problémem, není to volná vstupenka kamkoliv a není to ani synonimum slova „nežádoucí"! Je to jen jeden z mnoha vrozených defektů, který se dá diagnostikovat, pracovat na něm a uvést vše do pořádku!
Jsou mezi námi i lidé, kterým sebelepší lékař pomoci nedokáže, tomu říkám skutečné trápení. Transsexualita mezi tyhle „neléčitelné" vrozené neduhy nepatří. Zaplaťbůch za to ( a to jsem atheistka)
Změnila jsem trochu i pohled na odborníky -lékaře. V době sepisování původního článku jsem k nim poměrně přimknula coby ke svým „novým" rodičům. Ukončením celé peripetie a časovým odstupem jsem trochu získala odstup i já. Nezpochybňuji kvality nikoho, kdo mi pomohl, no určité citové pouto z mé strany byla opravdu hloupost. Pro ty odborníky je to „jen" jejich job, který dělají tak, jak nejlépe umí, no nic víc. Snahy jistých psychologů, kteří se pokoušeli mě „zkoumat" s notýsky v rukou byly poslední kapka, a získala jsem definitivní odpor!! Je potřeba to brát skutečně profesionálně, ne osobně, byť je to citlivá práce s lidmi.
Závěrem chci říct, že jsem si nějak život „poté" představovala a plánovala. Nevyšlo to...je to o moc lepší! Chápu, že to může znít hloupě, může to být jen štěstím a nemusí to tak vidět někdo další, no já to tak mám. Mám skvělé přátele a kolegy v práci. Pracuji pro velkou mezinárodní společnost (byť v jiném oboru než původně). Vrátila jsem se i ke svým uměleckým ambicím a mému velkému hobby a celkem úspěšně. Mám skvělé rodiče a sestru s rodinou, kteří se s prvopočátečním šokem a zavržením se mnou skvěle vyrovnali a jsou na mě myslím pyšní, mám vedle sebe někoho skvělého, komu patří mé srdce a maximální důvěra...
Nic z toho co jsem udělala nelituju a v podobné situaci bych častokrát jednala stejně, i když už je doba trochu jiná a vše by bylo mnohem rychlejší a snazší!
Končí to tak, jako z nějaké hloupé červené knihovny, no řeknu na rovinu, že spíš jde o to: Jaký si to uděláš, takový to máš..!!
-mja-
