Společnost je příliš puritánská a neumí se chovat k menšinám, říká ve čtvrtečním rozhovoru pro Právo ústřední školní inspektorka Marie Kalábová. Společnost je příliš puritánská a neumí se chovat k menšinám, říká ve čtvrtečním rozhovoru pro Právo ústřední školní inspektorka Marie Kalábová. Zakopaný pes je podle ní i na pedagogických fakultách, které nedokáží vysvětlit budoucím učitelům, že homosexuál a transexuál není automaticky úchyl hodný posměchu. A jak dodává, učitelé pak v tom plavou a neumí to vysvětlit dětem, které pak hned člověka, jenž nazapadá do tradiční škatulky předem odsoudí. Právo: Kritizována je úroveň sexuální výchovy. Výukové filmy bývají naivní, zapomíná se na moderní trendy, otázky mezilidských vztahů, v této tak důležité oblasti stále panuje tmářství. Proč? Kalábová: Sexuální výchova je velice bolestivé místo, protože naše společnost je přece jenom stále značně puritánská. Právo: Buďme konkrétní. Podle řady sexuologů a psychologů není homosexualita a transsexualita nemoc ani úchylka. Přesto jsou ale stále tito lidé jen pro svoji odlišnost většinou rovnou zařazováni do zavrženíhodné kolonky "sexuální devianti". Proč škola, která výrazně ovlivňuje postoje člověka, více nevysvětluje, že ten, kdo je jiný, nemusí být jen kvůli své odlišnosti nebezpečný? Kalábová: Učitelé jsou v tomto směru značně nejistí a chyba je i na pedagogických fakultách, protože se zde tomu věnuje minimální pozornost. Učitelé ani někdy nevědí, jak mají některé věci prezentovat. My se neumíme k menšinám chovat, to je problém celé společnosti. Nejsou připraveny žádné postupy, které by dětem vysvětlily, o co jde, aniž by se tyto záležitosti zesměšňovaly. Pedagogické fakulty školu stále zaměřují jen na strohé vědomosti, tlačí do hlavy především encyklopedická data, ale nepracují s poznáním lidských vztahů a s postoji dětí k odlišnostem. Kdyby tomu tak bylo, učitelé by nemuseli vysvětlovat žádné definice. Dítě by prostě řeklo: tento člověk je jiný, a nejprve by se podívalo, v čem je jiný a proč. Kdo je Marie Kalábová (52) Veselá, vitální realistka evangelického vyznání, která ráda spoluvytváří pravidla a dohlíží nad nimi. Tak ji charakterizoval tisk. Bydlí v Praze, je rozvedená a má dvě dcery, 21 a 25 let. Ráda jezdí na Ukrajinu od roku 1997, kdy tam poprvé vyjela s humanitární organizací Adra do ústavu pro postižené sirotky. Tvrdí, že je tvrdá realistka. „ A čím jsem starší, tím jsem také tolerantnější,“ prohlásila. Podílela se na programu provzdělávání Rómů a k tomu v novinách řekla: „Snažím se odstraňovat mýty a nedorozumění. Jsou opravdu ustrkovaní, cítí se nejistí a proto jsou také neúspěšní. Osobně jsem se setkala s rasistickými projevy. Není to pověra. Šla jsem s přáteli na jídlo, ale z restaurace nás vyhodili, protože měli tmavší pleť a oči.“ Začala učit v učilišti Tosta Aš, dále vedla učňovské středisko v Textilaně Liberec, na přelomu 70 a 80. let byla konstruktérkou Pragoděvu, posléze pracovala ve Výzkumném ústavu odborného školství. V roce 1990 nastoupila na ministerstvo školství. Po pěti letech se stala ředitelkou Evangelické akademie a v červenci 1999 byla jmenována ústřední školní inspektorkou. Poznámka: Kořeny nepochopení Těch pár vět školní inspektorky, od které by člověk čekal spíše výtky za špatně vyplněnou třídnici, jasně vysvětluje, proč nám většina lidí nerozumí, kde jsou kořeny nepochopení translidiček - protože o nás nic seriózního neslyšeli ve škole, akorát tak narazili na porno stránky nebo si zašli na travestishow. Pak není divu, že transexuály vyhazují z práce - okolí se totiž bojí toho, co nezná a nebo, když už se nebojí, tak se nedokáže vymanit z předsudků, neboť od malička je všem štěpováno, že se můžeš narodit buď jen jako chlapeček nebo jako holčička a rozhoduje o tom ne tvá hlava, ale co ti naroslo mezi nohama. Rozhoduje jen to co je vidět, ne to co dělá člověka člověkem - duše.