„Zatímco světová populace vzrostla během 20. století trojnásobně, počet indického obyvatelstva se zvýšil přibližně pětkrát,“ uvádí se ve zprávě indické vlády z roku 2000. A to přesto, že za půl století země snížila porodnost z šesti dětí na ženu v roce 1951 téměř na polovinu. Organizace OSN nepřestávají hovořit o hrozícím přelidnění. „Zatímco světová populace vzrostla během 20. století trojnásobně, počet indického obyvatelstva se zvýšil přibližně pětkrát,“ uvádí se ve zprávě indické vlády z roku 2000. A to přesto, že za půl století země snížila porodnost z šesti dětí na ženu v roce 1951 téměř na polovinu. Organizace OSN nepřestávají hovořit o hrozícím přelidnění. Na samém konci milénia, v roce 1999, se počet obyvatel Země přehoupl přes hranici šesti miliard. Od první miliardy ke druhé to lidstvu trvalo 123 let, zatímco poslední miliarda na konto modré planety přibyla za pouhých 12 let. Indie, která je se svou více než miliardou obyvatel druhou nejlidnatější zemí po Číně, se částečně pod tlakem světového společenství postavila k problému po svém. Jako první země vůbec zavedla v roce 1952 oficiální program tzv. plánovaného rodičovství. „Chápejte to jako něco na způsob války... Ať se vám to líbí, nebo ne, pár mrtvých bude,“ napsal ředitel jedné z tisíců indických klinik pro plánování rodičovství doktor D. N. Pal v roce 1976. V témže roce vydala své prohlášení i premiérka Indíra Gándhíová. Hovoří v něm o osobních právech, která bude nutné podřídit lidským právům celého národa. Za rétoriku lidských práv se skryla opatření, o jejichž drastičnosti vypovídá film indické dokumentaristky Deepy Dhanrajové Něco jako válka z roku 1991. Diváci jej spatří na letošním festivalu Jeden svět pořádaném společností Člověk v tísni. Šlápni do pedálů! Indie přistoupila v letech 1975 až 1977 v rámci tzv. výjimečného stavu k experimentu s násilnou sterilizací obyvatelstva. Na jeho samém konci bylo k vazektomii přinuceno 6,5 milionu indických mužů. Politická porážka Indíry Gándhíové v roce 1977 byla dílem i příčinou odklonu od vazektomie u mužů a příklonu k ženské sterilizaci. Nešlo již o opatření otevřeně násilná, ovšem systém ekonomických a jiných sankcí v kombinaci se zamlčováním pravdivých informací o zákroku nelze označit jinak než jako nátlakový. „Jsme dva, máme dva - zapamatujte si to.“ Podobná hesla zdobila (a zdobí) kliniky pro plánované rodičovství po celé Indii. Systém, jakým se indická vláda snaží naplňovat podobná populační předsevzetí v současnosti, sahá od materiálních pobídek po neetickou manipulaci s informacemi medicínského rázu. Za každou dobrovolně podstoupenou sterilizaci získá rodina kolem jedné stovky rupií. Ke státnímu příspěvku připlácejí takzvaní motivátoři nezřídka pětinásobek této sumy či přislíbí jinou materiální pomoc. Stát motivátorům, v Indii nazývaným patwari, zadrží výplatu pokaždé, když se jim nepodaří splnit měsíční kvótu a k zákroku přesvědčit dostatečný počet „případů“. Snad nejkurióznější příklad materiální motivace se objevil nedávno v indickém distriktu Bankura, kde mužům slíbili za dobrovolné podstoupení vazektomie bicykl v hodnotě asi jednoho tisíce korun. Film Něco jako válka popisuje případy, kdy sterilizovaným ženám nebyla záměrně poskytnuta zdravotnická péče, kdy se staly objektem testování hormonální antikoncepce bez vlastního vědomí a podobně. Následkem takové praxe byla pak nezřídka smrt. V Indii se stále používá rčení, že ženy mají požehnání být matkami stovek synů. Hodnota ženy se odvozuje od počtu synů, kterým dala život. Porodit dvě nebo tři dcery a rezignovat na syna je pro indickou rodinu často nemyslitelné. „Jsme lapené,“ říká jedna z protagonistek filmu. „Když nemáme syna, je tu tlak příbuzných. Ale vláda nám zakazuje mít děti. Co má žena dělat?“ Střet populační politiky s tradiční kulturou Indie mimořádně znevýhodňuje právě ženy. Bez ohledu na to, jestli rétorika kontrolované reprodukce operuje termíny jako „možnost volby pro ženu“, v indickém kontextu z ní činí oběť dvojnásobného útlaku.