Toto je příběh Debbie a Chris. Chris miluje Debbie a Debbie miluje Chris. Po téměř deset let byli párem. Nakonec i nyní se ještě Chris rozzáří, když popisuje okamžik, kdy on první upřel oči na Debbie, v přeplněném baru Providence, R.I., kde oni oba byli s jinými partnery. "Myslel jsem si, můj bože, že je nejkrásnější ženou, co jsem kdy viděl," říká Chris, plácající bujně dlaní do svého kolena. Debbie, žena jako proutek se živýma hnědýma očima a plnými rty, se okamžitě do Chris nezamilovala. Ona je od přírody z dvojice opatrnější. Kde je Chris optimista, je Debbie znepokojená. Kde je láska Chris občas slepě romantická, Debbie je analytičtější, hloubavější, ač o nic méně odolná. Nakonec i nyní se Debbie ještě bláznivě směje Chrisovým vtipům. A Chris rád hladí ruku Debbie, když ona hovoří, jako kdyby ukazoval, jak pozorně ji naslouchá. Toto je příběh Debbie a Chris. Chris miluje Debbie a Debbie miluje Chris. Po téměř deset let byli párem. Nakonec i nyní se ještě Chris rozzáří, když popisuje okamžik, kdy on první upřel oči na Debbie, v přeplněném baru Providence, R.I., kde oni oba byli s jinými partnery. "Myslel jsem si, můj bože, že je nejkrásnější ženou, co jsem kdy viděl," říká Chris, plácající bujně dlaní do svého kolena. Debbie, žena jako proutek se živýma hnědýma očima a plnými rty, se okamžitě do Chris nezamilovala. Ona je od přírody z dvojice opatrnější. Kde je Chris optimista, je Debbie znepokojená. Kde je láska Chris občas slepě romantická, Debbie je analytičtější, hloubavější, ač o nic méně odolná. Nakonec i nyní se Debbie ještě bláznivě směje Chrisovým vtipům. A Chris rád hladí ruku Debbie, když ona hovoří, jako kdyby ukazoval, jak pozorně ji naslouchá. Chris a Debbie žijí v západním Massachusetts, v neuspořádaném pronajatém viktoriánském domě, který je zaplněn nehodícími se starožitnosti a kresbami jejich 4-leté dcery Hannah. V sídle jsou také dvě kočky a stárnoucí laboratorní, ovčácký pes "trouba" pojmenovaný Lucy. Na dvorku jsou keře borůvek, květinové záhony a houpající se obruč na starém stromu javoru. Když dorazím do domu dvojice dusného letního večera, je Debbie s druhým dítětem v sedmém měsíci těhotenství na hodině prenatální jógy. Mezitím se Hannah, která má po matce olivovou kůži a nepoddajné hnědé vlasy, obléká na taneční představení, nasazenou korunu zhotovenou z tvrdého archu papíru a páru kousků dřeva. Na vedlejší pohovce je Chris, klidně vyhlížející muž se skandinávskou pletí a plavým krátkým sestřihem, hraje na soupravu bong, občas přestává hrát k uznalému potlesku, jak mladé děvče poletuje a rotuje. Kdybyste nevěděli nic o Debbie a Chris, možná, že byste je mohli zaměnit za nějaký obyčejný pár -- jak to udělalo několik lidí v jejich sousedství, když se přestěhovali do Massachusetts ze Severní Karolíny právě před dvěma lety. Zcela nedávno se starší žena na procházce se svým psem zastavila nad Chris a Hannah hrabajících předzahrádku. Když se žena skláněla nad Hannah a ptala se typem prostoduché řečnické otázky, co dospělí tak často dětem dávají -- hrabete s tvým tatínkem listí ?" -- dostala typ úderné odpovědi, jak jen dítě může přesně sdělit: "on není můj tatínek!" Bystře řekla Hannah. "Narodil se jako žena!" Chris se směje, připomínajíc mi ten příběh. Je zvyklý na nervózní lidi, ačkoliv ho to nijak zvláště netěší. "Ta žena vlastně byla stále příjemná," říká, "ale dalo by se říct, že se jenom chtěla u čerta odsud dostat." Chris je transgender osoba -- v tomto případě někdo, kdo se narodil v ženském těle, ale jehož vnitřní uspořádání, dokonce jako dítě, se zdá být více typicky mužské. "V mých nejrannějších vzpomínkách, jsem se sám maloval v mužské roli," vysvětluje. "Ve všech mých hrách jsem byl chlapec, ve všech domácích scénářích manžel." Jako dospělá žena, byla Chris -- jejíž rodné jméno je Christina -- "nešťastně nespokojený" s rozporem mezi tím, jak se cítila a jak vypadala. Skrývala svoje tělo pod volnými šaty, identifikovala se jako lesba a často si jí neznámí lidé povšimli jako dospívajícího chlapce. Prodavač v obchodě neklidně přehazoval výhybku mezi panem a paní, když mluvil s Chris. ("To bylo v Severní Karolíně," připomíná Chris, "kde každý je buď pan nebo madam."). V dámské odpočívárně s Chris zacházeli opovržlivě, kdy ženy říkaly, "to si nemůžete přečíst štítek na dveřích?" Vzpomínka je pro něj ještě hořká. "Kdyby si oni vážně mysleli, že jsem byl muž," říká Chris, "nikdy by tohle neříkali. Pravděpodobně to byly jen narážky." Většinou se prostě udržoval bez tekutin, zcela se tak vyhýbal veřejným toaletám. "Když je vaše pohlaví nejednoznačné, lidé cítí enormní oprávnění dělat opravdu nemístné poznámky. Já jsem se cítil, jako bych byl kus vzdělávacího materiálu." Chris měl na světě jednoho zvláště důležitého spojence, však to byla Debbie. Debbie je lesba, který byla vyoutovaná od patnácti let. Není bisexuální. Ještě nikdy ji muži vážně nepřitahovali. Co ona milovala na Chris jako ženě, byly její základní rozpory, kterým Debbie říkala "transgender pohlaví" -- mužnost zahalená v ženském těle, kombinace pevnosti a zranitelnosti, kterou Chris ztělesňoval; v lesbických kruzích znali Chris jen s krátkými vlasy. V jejich nejrannějších společných letech, Chris bral Debbie na dlouhé motocyklové jízdy kolem venkova. Když nějaký čas žili odděleně, vyměnili si stovky milostných dopisů. Nakonec se společně přestěhovali do Severní Karolíny, takže Debbie mohla navštěvovat fakultu pro postgraduální studium. Koupili si prsteny znázorňující jejich přijatý závazek. Těšili se ze širokého kruhu většinou lesbických přátel. A v roce 1996, za pomoci anonymního dárce spermatu, Debbie otěhotněla. Jak Chris a Debbie pluli životem jako pár -- přežívajíc všechno od stresů dítěte trpícího kolikou až k sebevraždě v rodině Debbie -- tak se jedna otázka nikdy nezdála být zcela vyřešena. "Záležitost pohlaví byla držena někde v pozadí nepříjemného vědomí," říká Chris. "Pokoušel jsem se to udržovat potlačováním a potlačením, rozptylovat se každodenním životem, ale nikdy to neodešlo. Nikdy jsem necítil pohodu." Zrovna tak Debbie často plakala nad pokořením, když Chris trpěl tím, že se někomu nezdál být ani jedno, ani druhé, ani žena, ani muž, stejně tak Chris bojoval s depresí a rostoucím smyslem pro odcizení, vůbec nikdo neviděl změnu pohlaví jako pomoc -- přinejmenším ne zpočátku. "Měl jsem všechny možné představy o tom, jak byli transsexualové podivní," říká Chris. "Myslel jsem si, že ti lidé jsou na okraji, z podsvětí." Avšak jednoho roku návštívili výroční konference National Gay a Lesbian Task Force, stalo se jim, že zůstali na panelové diskusi mezi transsexuály male-to-female. Debbie si těžko vzpomíná na zážitek, ale jak slyšela příběhy transsexualů, Chris cítil, že se něco pohnulo. "Náhle jsem byl naměkko a vskočil do jejich náruče," nyní říká. "Jaksi mě zaujali, polapili." Během dalších čtyř let se Debbie vážně snažila odrazovat Chris od myšlenky projít přeměnou pohlaví, hlavně proto, že se domnívala, že by to bylo umíráčkem jejich vztahu. Nakonec život s mužem, nebylo přesně to, k čemu se hlásila. "Nedokázala jsem zobrazit, jak by vypadala jako muž," říká nyní Debbie. "Do té doby jsem byla 18 let lesbou. Stěží tu byla nějaká cesta pro partnerovu přeměnu pohlaví a abych já s ní zůstala." Ale časem, Chris uvěřila své touze k přeměně -- jak se často říká, že sklouzne z jednoho pohlaví do druhého -- s hrskou transsexuálů female-to-male se setkal na další konferenci. "Řekl jsem jim, že jsem měl opravdu strach, protože jsem měl doma toto dítě a partnerku, která opravdu vzdorovala," říká Chris. Pamatuje si odpověď skupiny, tolik rozhodnou: "' Vyhoď ji!' říkali. 'Jestli nechce jít s tebou, vyhoď ji!' " Nakonec však, Chris a Debbie učinili posun, který byl poslední výzvou zachránit jejich vztah: uzavřeli kompromis. Chris čekal další rok k zahájení přeměny, aby tím Debbie dal trochu více času promýšlet vše kolem, a spojil se přes e-mail list s dalšími lidmi, kteří zažili své partnery během přeměny pohlaví. "Otevřela jsem své srdce," říká Debbie. "Byla jsem tak plná strachu a starostí." Mezitím Chris zahájil týdenní setkání s psychologem, který formálně diagnostikoval jeho poruchu pohlavní identity. Se souhlasem Debbie a finanční pomocí, na sklonku roku 1998 Chris zahájil testosteronovou kúru, a o několik měsíců později podstoupil radikální mastectomii (amputace prsů) a rekonstrukci hrudníku, avšak zvolil vzdát se úpravy genitálu -- phalloplastiky -- která může stát více než $50,000 se smíšenými estetickými výsledky. ("Musíme zaplatit školné na vysoké škole," říká Chris potichu. "Já nejsem ten, který má zájem o penis.") V roce 1999, vyzbrojen lékařským doporučením prohlašujícím, že má podstoupit operativní přeměnu pohlaví, Chris byl schopen učinit právní změnu svého pohlaví na mužské. Debbie tvrdí, že její rozhodnutí zůstat s Chris, když se stala mužem, bylo v nejlepším případě nejasné. "Bylo to naprosté opuštění daného slova," říká mi, když sedíme a popíjíme čaj v jejich obývacím pokoji, dlouho po tom, co šla Hannah spát. Sbor cvrčků zpívá venku za oknem. Debbie je zkroucená na pohovce, své nohy uložené do klína Chris, její gravidní břicho mezi nimi. "Nebyl žádný způsob dozvědět se, jak Chris zamýšlí vypadat, jaká byla naše hnací síla. Právě jen uvědomění si, že já musím být s ní -- s ním, s tímto osobou -- byl velký bod obratu. Přinejmenším jsem to musela zkusit." Tyto dny už je jen málo znatelná stopa ženy, jejíž rozpory Debbie jednou milovala. Chris je nyní 36 let a prochází vůlí síly testosteronu, 200 miligramů, které dostává injekčně jednou za dva týdny. Má široká, trojúhelníkovitá ramena, hranatou čelist a hlas, který je středně basový a stále klesá. "Má velikost košile se zvětšila, velikost pasu šla dolů, má vlasová linie ustoupila dozadu možná o palec a půl," říká ještě poněkud nevěřícně. "Můj nos je větší, obočí hustší, velikost nohy se zvětšuje." Chris se každý den holí a jen nedávno na jeho hrudi vyrašily první chlupy. Jeho ruce a nohy, opálené a svalnaté z jeho práce jako historický tesař, mají vzezření zcela mužské. Navzdory skutečnosti, že je jen 5 stop a 8 palců vysoký, nikdy, za žádných okolností, říká, nebyl ženou. Ovšem zřetelně je tam všeho víc, než aby to byla jen hormonální alchymie. Chris říká, že je konečně šťastný, a je to na něm vidět. Zatímco jako žena byl zdrženlivý a někdy se zdál být nevlídný před lidmi, Chris je nyní, podle slov Debbie, "rozkvetlý a upovídaný." Je kreditem, že přeměna pohlaví způsobila toto štěstí, a Debbie za uskutečnění přeměny pohlaví. "Umožnila mi to učinit," říká. "Co je ironické," přidává Debbie, "přestože jsem ho podporovala v rozřešení kým byl, přesto to bylo něco, co jsem já opravdu nechtěla." Dva roky po Chrisově přeměně, Debbie ještě bojuje s tím, co to všechno znamená. Tak, jak se Chris tiše těšil za svých tělesných změn, Debbie truchlila nad ztrátou svého ženského partnera -- a zároveň se svou vlastní identitou jako lesby. "O co víc on získal, tím hůře jsem se cítila," říká Debbie. "Byly noci, kdy jsem viděla Chris přicházet do postele oblečenou v boxerských trenýrkách s plochým hrudníkem, a mě zbyly jen oči pro pláč. Vážně jsem se ptala, kým jsem byla, zčistajasna takový život celoživotní lesby s mužem." Mimo domov, je to Debbie, kterou nyní potkávají téměř denně rozpory. "Buď chci přejít desetiminutový rozhovor bez jediného použítí osobního zájmena týkajícího se Chris," říká, "nebo většinou vysvětlím celý příběh i skutečně cizí osobě." Jeden i druhý způsob, říká, může být nesmírně namáhavý. Se smíchem dodává, "přísahám, někdy si přejii, aby jsem měla tričko, na kterém je napsáno, 'Já jsem homosexuál a on býval ženou.'" Chris a Debbie si uvědomují, že jejich příběh je neobvyklý. Hodnověrné statistiky o počtu transgendered lidí v naší zemi jsou nedostupné, částečně kvůli malému počtu takových průzkumů a proto, že transgender lidé -- ať už podstoupili přeměnu, či ne -- mají přirozený sklon klást odpor snadné kategorizaci. Co je však dobře zdokumentovano, je násilí, často užívané proti nim. Film z roku 1999 "Kluci nepláčou," zobrazující vraždu Brandona Teena, transgender "náctiletého" z Nebrasky, může pozvednout hlavní proud uvědomujících otázek, ale stigma obklopujících lidí , kteří vyjadřují pohlavní dvojznačnost, je ještě hluboké. V děsivém zrcadle k Teenově příběhu, letos v červnu, 16-letý chlapec jménem Fred C. Martinez Jr., identifikovaný jako transgender a jako homosexuál, byl utlučen k smrti nedaleko Cortez, Colo. "Faktor abnormálnosti je pro některé lidi až příliš důležitý," říká Chris, kdo se cítí jako zranitelní diskutovat o svém stavu s neznámými lidmi, zejména reportéry. (Na jeho přání jsem souhlasil, že v tomto článku nepoužiji příjmení.) Opravdu je něco neodmyslitelně útočného v postupu, v potřebě -- z nějakého důvodu požadují -- situovat Chris na jeden nebo druhý konec osy pohlaví. Má penis? Jak souloží? Pomohla by odpověď na tyto otázky porozumět někomu podobnému jako Chris, nebo by ho dále dávali na okraj? "Přeji si, aby to lidé neshledávali být tak osobně hrozivé," říká s povzdechem. "Nemusí se zapojovat nebo rozumět nebo mít pochopení, ale proč potřebují tak vyhrožovat?" Byl to zčásti strach, který na začátku letošního roku vedl Chris odkrýt svou minulost celé výhradně mužské renovátorské partě, v které pracuje -- osm měsíců po zahájení tohoto zaměstnání. Dělá si starosti s možností pracovního úrazu a z toho, že ho pošlou na úrazovou ambulanci bez Debbie, proti jeho vůli, cítil, že to bylo pro jeho spolupracovníky důležité, znát jeho stav. "Kámoši," jak jim říká Chris, přijali jeho novinku citlivě a nepřestávali se k němu chovat s respektem. Žijící v mužském těle se Chris dověděl nějaká zajímavá poučení o mužském světě. Zřídka se ho někdo ptá na schopnost dělat svou práci, říká, zatímco když byl ženou, "lidé vždy chtěli doporučení." Přizpůsobil své tělo řeči a stal se větším odborníkem v "chlapském hovoru," ač se také sem tam zmýlí. Jednou, například, bezděčně oslovený bývalým sousedem, který byl také státním policistou "zlatíčko." "S překvapením se domníval, že to dělničtí chlapi nedělají," říká Chris a směje se. "Chtěl jsem říct:' Ó, promiňte, promiňte, odpusťte ! Stávalo se mi to jen pár měsíců.' "Přeměna pohlaví má stejně tak emoční důsledky v rozrušení. Chris byl překvapen, když objevil po tom, co začal brát testosteron, že už se tak snadno nerozpláče. "To pro mě vždy byla věc hrdosti, být citově přístupný. Ale někdy se slzy zaseknou právě zde," říká a dotýká se své hrudi. "Těžko přicházejí." Pro Debbie, které je také 36 let a která pracuje jako vyšetřovatelka zdravotní a sociální služby, nebyly změny o nic méně hluboké. Říká, že postrádá více emočně přístupné varianty Chris. Postrádá konkrétní charakteristiky toho, co kdysi byla její vlastní skálopevná pohlavní identita. Ač trvá na tom, že její sexuální orientace se nemůže změnit -- nechci lidem vzít můj příběh mít na mysli vy 'opravíte' homosexuální lidi," říká -- během doby, objevuje uznání k mužnému tělu Chris. "Mé přitahování k Chris je velmi specifické," říká Debbie. "Nelze to přenést k jiným mužům. A bylo před rokem a půl, než jsem to vůbec pocítila. Muselo to být pro Chris strašně obtížné, být s někým, pro koho není přitažlivý." Chris souhlasí. "Vyzývám každého podívat se na svého partnera a přemýšlet o tom, jaké by to bylo kdyby on byl ona, nebo ona byla on," říká. "Je ohromná věc uvažovat o srovnání." Přes to všechno po této změně, Debbie ještě miluje Chris a Chris ještě miluje Debbie -- k dovršení obecných standardů. Jako mužsko-ženskému páru, je jim právně umožněno se vzít, ale oni zůstávají odolní vůči této myšlence, protože cítí, že to podkope práva homosexuálních lidí. Namísto toho přemýšlí o tom, mít obřad nějaké formy, nebo možná velkou párty oslavující jejich desáté výročí jako páru. "Máme teď velmi hluboký smysl pro vnitřní sílu jako pár," říká Debbie. "Chceme každému dát vědět, co to opravdu znamená mít s někým trpělivost, co to opravdu znamenat být nezištný. Jsem na nás pyšná a chci slavit." Jestli Debbie a Chris odhalili něco z jejich vzájemně lásky k sobě je to, že to není pohlaví, které musí vždy vše nadřazeně určovat. Je to vnímavost, kterou vštípili Hannah, a totéž chtějí předat synovi, kterého očekávají v prosinci. Hannah, sama od sebe, se láskyplně odkazuje na Chris jako na "B-da," (kombinace "butch dad" ("drsňák tatínek")) a nemá žádný problém začít větu s "Když B-da byl žena. . . . " Ve věku čtyř let je daleko zaujatější při kreslení prstem, tančení a pozorování pavouka splétajícího svou pavučinu pod jejich pavlačí než otázkami kolem pohlaví -- nebo něco na druhé straně skutečnosti, že má nedotčenou a milující rodinu. Jednou brzy ráno se připojím k Chris a Debbie při jejich projíždění a válcování zatravněného pozemku u centra hlídání dětí jejich Hannah. Vzadu v jejich Subaru sedím vedle Hannah, jak si šťastně k sobě štěbetá. Na nálepce na její krabici s obědem je napsáno "Nenávist není rodinná hodnota." Na předním sedadle Debbie vysvětluje, že ona a Chris budou často měnit pohlaví postav v dětských knihách Hannah, aby ponechali věci proměnlivější, spravedlivější -- a jak rádi vidí, bližší skutečnému životu. Například, když Chris čte "Make Way for Ducklings,", vypravuje příběh paní Mallard a paní Mallard. "Snažíme se přetvořit část mužského charakteru do ženského a naopak," říká Debbie. "A někdy jim jen říkáme' lidská bytost,' " říká Chris. Sara Corbett je přispívající autor pro časopis. Její poslední článek byl o obhájci interrupčních práv Rebecce Gomperts.