Poslední mutant | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


Poslední mutant

Pokud vím, dělal jsem v životě všechno jen z pouhé vypočítavosti. Teda skoro všechno...
 
Pokud vím, dělal jsem v životě všechno jen z pouhé vypočítavosti. Teda skoro všechno... Narodil jsem se v osmdesátých letech v Los Angeles. Moje máti byla herečka, a mezi náma - jako matka byla naprosto neschopná. Můj otec byl neúspěšný producent béčkových filmů a svůj žal utápěl v alkoholu. Obcházel levné bary téměř dennodenně a já vlastně ani pořádně nevěděl, jak vypadá. Matka zas na oplátku spala se všemi režiséry, které poznala. Vychovávala mě tak moje teta, ortodoxní katolička. Když jsem vyšel z podprůměrným prospěchem ze střední školy, neměl jsem vůbec páru, co chci v životě dělat. Dostal jsem se do nějaké party pouličních rváčů. Když jejich kápu jednou zastřelili, dostal jsem se na jeho místo. Vůbec jsem neměl problém získat si autoritu ostatních. Až mě to jednou přestalo v "gangu" bavit, přihlásil jsem se ve dvaceti do armády. A být vojákem se mi zamlouvalo. Tvrdá disciplína a citovost na minimu. Celkem snadno jsem si zařídil důstojnické frčky a vystudoval vysokou vojenskou. S nadprůměrným prospěchem. Dostal jsem se na místa, o kterých spousta smrtelníků ani neví, že existují. A ačkoli jsem nebyl žádná citlivka, občas mi dělalo velké potíže udržet se na nohou. Dozvěděl jsem se věci, na které jsem chtěl celý život zapomenout. Vždycky jsem měl několik období do roka, kdy jsem se chtěl na všechno vykašlat. Ta období ale rychle přešla a já jsem pátral dál. Prostudoval jsem kvanta tajných spisů a donesly se ke mně nějaké "tajné" ale neověřené informace. Když jsem si začal dávat pět a pět dohromady, nebyl jsem už tak pyšný na to, že jsem Američan. Spíš naopak. Přišel jsem o iluze, co se naší země týče, a postupně o ně ještě s věkem přicházel víc a víc. Ale i tak bych asi obhajoval svou zem před cizinci, obzvláště Rusy. Existují pouze dva typy lidí: ti, co jednají, a ti, kteří upadají do apatie, protože si spočítali, že stejně nemají šanci cokoli změnit. Já jsem vždycky patřil k těm druhým. Začal jsem se zajímat o podzemní labyrinty a místa, která se pod Amerikou budují, protože jsem tušil, že v příštích dvaceti letech to tam bude bezpečnější než na povrchu zemském. Zvláště pak po tom, když začali na Aljašce stavět "vařič atmosféry". Tak se chtěli někteří pozemšťané zbavit odpadu, který za několik posledních let rychle nastřádali. Prostě by udělali díru do atmosféry a tou všechno to svinstvo vyhodili do vesmíru. Tak jsem pod zemí prožil celých patnáct let. Celých patnáct let života mi proteklo mezi prsty. Nechci se o tom víc zmiňovat, protože to pro mě bylo ztracené období. Vlastně to ani nebylo období, nebylo to vůbec nic. Tma. Prázdnota. Jedno veliké duté Nic. Jednou to na mě všechno padlo. Začaly se propadat stropy a to byly i několik desítek metrů tlusté. Bořily se zdi a vojáci prchali na povrch jako krysy z potápějící se lodě. Já jako velitel jsem tam ale musel zůstat poslední. Našel jsem to nejbezpečnější místo, o kterém jsem věděl, že tam existuje, a nanosil tam všechny zásoby. Za nějaký čas za mnou přišel jakýsi stařešina ve vojenské uniformě. "Ale ne, myslel jsem, že už jsou všichni nahoře," vykřikl jsem překvapeně. "Ano, ano," zamyslel se děda. "Všichni jsou nahoře, chlapče. A všichni, co jsou nahoře, jsou mrtví." "Ale vy jste přece nahoře byl taky..." "Byl jsem nahoře, dokud tam bylo bezpečno. Teď jsem dole," konstatoval děda a pravou rukou si hladil bradku. "Co... co se stalo tam nahoře?" "Co by? To, k čemu už to všechno spělo. Někdo z těch nahoře si "zahrál na harfu"." (Jedna z alternativ, jak zabránit hrozícímu zániku planety Země, je vystřelení děr do atmosféry jako určitý druh globálního "puštění žilou". Na Aljašce poblíž města Gakona se staví komplex 600 křížových dipólů, jejichž celek má tvořit vysokoenergetický vysokofrekvenční fázový rádiový vysílač, který nepřijímá, ale vysílá v rozsahu od 2,5 do 10 megahertzů. Účelem tohoto zařízení má být, aby supervýkonný transmiter s nejvyšším výkonem až 100 gigawattů vysílal energii do horních vrstev atmosféry, což by tam mohlo způsobit zahřátí a radikální změny. Tato hodnota není v současné době dosažitelná, ale již jednohodinové záření skromných deseti gigawattů by odpovídalo explozní síle atomové bomby svržené na Hirošimu. Název projektu zní: Highfrequency Active Auroral Research Project - HAARP, slovo, které zní v angličtině stejně jako harfa... (z knihy Viktora Farkase Kdo ovládá svět?)) "Ach bože, takže to použili?" Stařešina kývl hlavou. "Idioti! Já věděl, že jim to nevyjde." Stařešina stále pokyvoval hlavou a v jeho obličeji vězel jako přibytý mírný úsměv. "Takže nahoře to není bezpečné, co?" "Není." "Jak dlouho?" "Celé věky." "Cože? To není možné!" "Myslíš, chlapče, že bez ozónové vrstvy bude ještě někdy na povrchu Země život?" "Ach bože! Proč!?" Vydržel jsem to tam dole necelý rok. Neměl jsem na výběr - buď bych živořil až do konce života pod zemí nebo bych aspoň na chvíli zahlíd povrch zemský. A stejně už nám docházely zásoby. Začal jsem si z hladu kousat nehty a tu kůži těsně kolem nich. A děda umíral. Jakoby to vytušil, zemřel přesně den před tím, než jsem definitivně opustil svoji betonovou kobku. Musím ale uznat, že jsem byl vděčný za to, že mi dělal společnost právě on. Nasadil jsem si tmavé brýle, přehodil přes záda batoh s posledními zbytky jídla (které převážně tvořily zaběhnuté krysy a prošlé vojenské konzervy) a začal šplhat nahoru. Prvních pár pater bylo v pohodě, ale zhruba v polovině cesty jsem už musel začít odhazovat kamení a jiné zapadlé věci, abych se vůbec dostal ven. Když jsem narazil na betonový zátaras, se kterým jsem za boha nemohl hnout, musel jsem se pokoušet prohrabat jinudy. Připadal jsem si jako krtek, který se snaží prohrabat ven chodníkem. A najednou, v jedné další z desítek zaslepených podzemních chodeb, na mě překvapivě juknul paprsek světla. Políbil jsem ten kamínek, který to dovolil, tak jako papež líbal zem, po které chodil. Ach bože, jak já nesnáším minulý čas. Ale už žádný jiný asi nebude. Neexistuje už žádný papež, žádný prezident... Existuje ještě vůbec někdo kromě mě? Bože, co jsi to dopustil? "Já nic nedopouštěl, jen jsem s obavami sledoval, jak si hrajete s hračkami, ke kterým jste ještě nedorostli." A sakra, halucinace. To světlo na mě má patrně špatný vliv. "Světlo nemá na nikoho negativní vliv, ať už vychází z kteréhokoliv zdroje. Jenom pokud si budeš myslet, že tě světlo zabíjí, tak tě opravdu zabije." Do prdele! Co to je? Kdo to tady se mnou kecá? Ukaž se! "Nechci, abys dostal infarkt. Pamatuj, že nejsi jediný člověk, který přežil..." Díky bohu. "Za nic." A do prdele. Já jsem se zbláznil. Kdo to tu sakra se mnou mluví? Chvíli jsem čekal a brzy se zase uklidnil. Pomalu jsem se prokopal až na povrch zemský. Povrch zemský? Ha! Byly tam jen kameny a písek. Rozkládající se suché stromy a mrtvá těla. Nehybné kostry a popel ve vzduchu. Planoucí nebe a v dálce silueta zdevastovaného města. Bylo sotva pár kilometrů vzdálené, takže jsem k němu zamířil. Nikdy bych nevěřil, že mě tak krátká pouť dokonale unaví a bude mi trvat celé hodiny, než zdolám cestu k tomu městu. Ó pardon, k těm troskám. Třeba to byl jenom optický klam a "vrakoviště" bylo mnohem dál, než se mi zdálo. Nebo se mi začínají rozpadat krvinky díky smrtonosnému záření... "Pokud si budeš myslet..." Jo, jo, díky za radu! Ať už jsi kdokoli, jdi někam. Ano?! Křičel jsem jako blázen do vzduchoprázdna a točil se kolem dokola. Odkud vycházel ten hlas? Zleva? Zprava? Shora či zdola? Nebo snad z mojí hlavy? Opravdu jsem začal bláznit od chvíle, co jsem spatřil denní světlo? "Co je to být bláznem?" To bude zřejmě někdo, kdo vyvádí bláznivé kousky, odpověděl jsem. Začal jsem se pomalu se svou schizofrenií smiřovat. "Ty je vyvádíš?" A ne snad? Už jsi někdy viděl chlápka uprostřed pouště po celosvětové ekologické katastrofě jak mluví sám se sebou? "To je zvláštní, a já myslela, že mluvíš se mnou." Cože? Bůh není on ale ona? "Řek jsem ti snad někdy, že mluvíš s bohem?" Jo, zrovna jsem na tebe nadával a ty ses ozval. A počkat, jakto že jsi teď zase použil mužský rod? "To bude asi proto, že nejsem muž ani žena. Nebo jsem vlastně obojí." Kdo vlastně jsi? Hermafrodit? To už jsi zmutoval i ty, bože? "Jsem všechno a zároveň i nic, aby to něco mohlo existovat. Jsem radost i smutek, aby radost mohla existovat. Jsem i láska a strach, aby každý lásku poznal. Ale popravdě, radši než nic, smutek nebo strach mám všechno, radost a lásku. Vlastně jsem pouze všechno, láska a tak dál." Já jsem ale debil, bavím se tady se sebou a ani sobě pořádně nerozumím. Zhroutil jsem se na zem. "Nemáte na to slova ani pojmy, abych ti to mohl dokonale vysvětlit. Jestli však budeš chtít, jednou pochopíš. Vzpomeneš si." Na chvíli jsem usnul. Nevím, jak dlouhá mohla být ta chvíle, vím jen, že slunce přede mnou se pomalu schovávalo za obzor a zima se zdála být větší a větší. Rozhodl jsem se najít nějaký úkryt ve městě. Nebyl to veselý pohled a přesto jsem měl chuť se začít smát. Smát se a říct - dobře vám tak. "Dobře nám tak." Hele, nemohl bys laskavě sklapnout? "Sklapnout co?" Ha ha, snažíš se být vtipný, co? Co kdybys zmizel a nechal mě být, co? "Vážně po tom tak toužíš? Co jsem ti udělala?" Štveš mě! Lezeš mi na nervy! Já už nechci! "Vážně?" Jo, řekl jsem rezignovaně. Ach bože, já nechci skončit jako Alfred! "Co se stalo Alfredovi?" To bys asi měl vědět, ne? "Máš pravdu. Skočil z okna." Ne, on neskočil z okna! Tys ho k tomu donutil! Pořád jsi opakoval: skoč z okna, skoč z toho posraného okna. A on to nakonec nevydržel a opravdu skočil. A já... já ho musel sbírat z chodníku. Při vzpomínce na Alfreda jsem cítil slzy, jak se tísní u slzných kanálků a mají snahu prodrat se ven. Důrazně jsem tohle vlhké povstání potlačil - chlapi přece nepláčou! "Ale to jsem nebyl já. Alfred přece trpěl schizofrenií. Byl duševně nemocný, se mnou nikdy nemluvil. Ani neměl tu snahu." A já snad mám? "A kdo se to dovolával k bohu?" Já nevím. Dokaž to! "Já si nepotřebuju dokazovat, co jsem, stejně jako ty si nepotřebuješ dokazovat to, co nejsi. Stačí, když víš, kdo jsi. Je tady snad někdo, kdo by tě označil za blázna? Pokud si ale myslíš..." Dobrá, ale nebudeš po mně chtít, abych skočil z jedenáctého patra? Zeptal jsem se opatrně tak, jako se ptá dítě, když má strach, že mu matka zajde koupit lízátko a už se nikdy nevrátí zpátky z obchodu. "Jestli sám nebudeš chtít skočit..." To snad ne. Ale stejně ti nevěřím. Ach jo, kašlu na to. Ať už jsi kdokoli, je mi to jedno, snažil jsem ubezpečovat sám sebe. Připadal jsem si však jako neplavec v moři - žádný pevný základ, všechno se změnilo, staré padlo a nové se mi nelíbilo. Jen trosky, zima, prach, mrtvoly a schizofrenie... Spousta zachovalejších domů měla zasypaný vchod a do vyšších budov jsem se radši ani neodvažoval vkročit. Prodíral jsem se skrze rozpadlé chodníky. Všude byla spousta betonu, prachu, rozbitého skla a nějaké ty mrtvoly. Ve vzduchu čpěl zápach škvařících se sardinek. Vzpomněl jsem si, jak jsem v dětství četl knihu o Hirošimě. Připadá mi ale, že to tady je daleko hrůzostrašnější než v Japonsku po atomovce. A nebo jsem si to neuměl dost dobře představit... Hledal jsem dál úkryt a zima mě spalovala čím dál víc. Šel jsem spíš necestou než cestou a najednou jsem uslyšel hudbu. Napadlo mě, že je to asi jenom další halucinace. Zatřepal jsem hlavou, ale zvuky neustávaly. Rozhodl jsem se proto jít za zvukem. Musel jsem se brodit asi dvacet cenťáků tlustou vrstvou prachu nebo co to bylo. Připadal jsem si jako muž na Měsíci, až na to, že když jsem spadl na Zemi, víc to bolelo. Po chvíli jsem narazil na prošlapanou cestičku. Tady někdo musí chodit! Zajásal jsem. Zvuk houslí byl čím dál bližší. Držel jsem se stezky a brzy jsem před sebou uviděl světýlko. Někdo se tu schovával ve sklepě. Doběhl jsem k budově. Nikde jsem nenašel vchod, tak jsem po krátkém bloudění okolo zaklepal na okno, odkud světlo vycházelo. Náhle hudba ztichla. "Haló, je tam někdo?" zeptal jsem se, jak mi docházela trpělivost. "Je mi strašná zima a nemám kde přenocovat." Mezi oknem a rámem se objevila škvíra. "Jak jste se sem dostal? Jste z města? Přežil ještě někdo?" zeptal se hlas, který zřejmě patřil postaršímu člověku. Měl podivný přízvuk. "To je trochu moc otázek najednou, ale ne, z města nejsem. Jestli někdo přežil, to opravdu netuším. Jsem voják a donedávna jsem se skrýval v podzemním komplexu nedaleko města. Pak mi došly zásoby_" "Počkejte chvilku," přerušil mě starší muž a škvíra zmizela. Tak jsem čekal u okna a najednou mi někdo položil ruku na rameno. Otočil jsem se dřív, než mě stačil přepadnout strach. I tak jsem se ovšem vyděsil při pohledu na kostnatého staříka s šedýma rozcuchanýma a dlouho nestříhanýma vlasama a s puchýřema všude na kůži. Civěl jsem na něj a nemohl se hnout. "Jestli hned nepůjdete dovnitř, skončíte jako já," probudil mě svými slovy z tranzu. "Jo, jasně, já se jen zamyslel." Držel jsem se za dědou a kráčel skrz labyrint popadaných stěn a propadlých stropů. Občas jsem sklouzl po zaprášeném povrchu vyražených dveří, ale nakonec jsem úspěšně dorazil do malé útulné světničky. Jako bych se naráz ocitl v úplně jiném světě. Seděla tam na židli a něco psala. Podívala se na mě a pak se zase vrátila k práci. Měla blond vlasy, dlouhé a ne moc husté. Nemohl jsem z ní setřást svůj pohled. "To je vaše vnučka?" "Ne, narazili jsme na sebe krátce po katastrofě." "Aha." Rozhlížel jsem se po místnosti. Kromě dvou skříní tam byla spousta poliček s velkým množstvím různých lahviček. V opačných rozích pokoje stály dvě postele. Myslel jsem si, jaký je děda gentleman, ale důvod byl přece jenom jiný. Já bych se na jeho místě asi zachoval stejně. Ve vzduchu bylo cítit koření. Všimnul jsem si kuchyňského koutku. Tvořil ho jeden lihový vařič, konzervy a pytlíky s kořením. "Co je za těmi druhými dveřmi?" "Moje pracovna." "Aha," řekl jsem a obrátil pohled ke krásné neznámé. Stařík se zatím natáhl pro jednu z lahviček na poličce. "Vemte si tohle." "Co s tím?" "Je to ochrana proti záření. Vyrábím to v pracovně. Natřete se tím." "Víte jistě..." zeptal jsem se a prohlížel si dědovy puchýře. "Vím to jistě. Bez toho byste tady nepřežil den. Už to, že jste ještě vůbec naživu, je malý zázrak." "Jsem odolný." "Asi ano, ale ne nesmrtelný." Co můžete vědět, řekl jsem si v duchu. Přistoupil jsem ke stolu. "Jmenuju se David," představil jsem se a napřáhl ruku před sebe. "Já Andy," řekla přítomná překvapivě hrubším hlasem a pevně mi stiskla dlaň. Wow, přesně žena podle mého gusta, pomyslel jsem si. "Spisovatelka?" "Jenom si tu sakra čmárám po papíru, co jiného tady můžu dělat," utrhla se na mě, jako bych se ji snad pokoušel zabít. "Omlouvám se." "Nemáte za co, jenom mi zase ujely nervy. Napadla mě nějaká básnička, tak se snažím hodit to na papír." Děda mezitím odešel do své pracovny. Slyšel jsem jenom cinkání skla a nádobí. Byl hodně činorodý na svůj věk. Vlastně ani nevím, kolik mu je? "A můžete mi nějakou přečíst?" "Tu máš pohřební rubáš, řekl mi život a poslal mě do šatny." "Na co tolik pesimismu?" "Jak jinak byste nazval tuhle mizérii?" "Třeba život?" "Těsně vedle. Čekání na smrt." "Tak proč pořád čekáte, když to vidíte takhle." "Slyšel jste někdy o lidech, kteří jsou v podstatě "odsouzení k životu"?" "Ne, žil jsem dvacet let pod zemí." "Asi jsem jedním z nich. Vůči záření jsem imunní, skok z okna v jedenáctém patře mi způsobil akorát otřes mozku a oběsit se taky neumím. A navíc už nemám sílu proti sobě tyhle věci podnikat. Tak tu radši sedím a čekám na smrt." "Zřejmě je trpělivost vaše ctnost. Já už bych to na vašem místě asi vzdal, kdybych tak toužil odejít na druhý břeh." "A to mě ani neznáte, celý můj zatracený život." "Ale no tak, snad to nebude tak zlé," snažil jsem se ji povzbudit, zahrát si na psychologa. Přisedl jsem si na volnou židli a pomalu ji přisunoval k její. Ona se však stejnou rychlostí vzdalovala, takže mezi náma vězela stále stejně veliká propast. "Nemáte tam něco přece jenom trošku optimističtějšího?" "Když se probudíš a zjistíš, že nežiješ, pochopíš. Pak dosti slov, dosti vět, zbytečné je ódy pět. Jen zlomit si vaz a zůstat ušetřen." "Jo, to sedí," řekl jsem zamyšleně. "Já jsem vlastně patnáct let nežil. Už jsem si jednou dokonce nachystal provaz, ale pak jsem si to rozmyslel." "To je vaše věc," odsekla. Proboha proč? Ptal jsem se v duchu. "Protože vůbec netušíš, co ten člověk musí všechno prožívat." "Slyšela jste to taky?" "Cože?" zeptala se a podívala se na mě jako na blázna. Tak mě halucinace zase dohnaly, pomyslel jsem si. Když to neslyší ona a já jo... "Ani slyšet nemůže." A proč? "Protože co jsem řekla, patřilo jenom tobě." "Nedělej si ze mě legraci!" uteklo mi. "Co zase? Nejste nějaký divný?" "Omlouvám se, to nepatřilo vám. Zamyslel jsem se." "Hm. Jdu spát." A jak řekla, tak se i stalo. Zvedla se, sundala si mikinu pod kterou měla ještě tričko, zula si boty a vklouzla pod peřinu. Chodila a pohybovala se tak trochu mužsky, ale postavu měla ženskou a opravdu nádhernou. Hned bych si dal říct. Netušil jsem, kam mě stařík hodlá uložit k spánku, zaklepal jsem proto na dveře jeho laboratoře. "Jen vstupte." Stařík stál shrbený nad celou soustavou baněk a hadiček a zřejmě připravoval nějakou chemickou podivnost. Místnost to byla maličká a spoře osvětlená. Jenom petrolejkou. Jediný kus nábytku byl stůl s chemickou soupravou a za dědou skříň, na které stál nějaký hadrem přikrytý přístroj. Že by psací stroj nebo počítač? To je ale nesmysl, vždyť tu nemají žádný zdroj elektřiny. "Někdy si říkám, že všechno moje snažení je úplně k ničemu. Proč už jsem to nezabalil dávno?" "Jo, to si někdy říkám taky. Ale nějak mi ten život přirostl k srdci. Nebo že by to byla jenom zvědavost?" "Ty si ještě zvědavost můžeš dovolit, chlapče." "A vy snad ne?" "Já už nejsem zvědavý vůbec na nic. Jenom na to, jak vypadá onen svět." "Tak proč_?" "Protože tady nejsem sám, mám odpovědnost za dalšího člověka. Já nemůžu dělat, co chci, tak jako ty. Nemůžu jen tak odejít, chápeš?" "To teda nechápu. Jak jí můžete pomoct. Ona se snad neumí postarat sama o sebe? Je snad na vás závislá." "Možná. Uvědomte si, že jednotlivci mají mnohem menší šanci na přežití, než skupina lidí." "Tak proč...," zamyslel jsem se. "Proč co?" "Proč jsme ještě tady? Co nás tady pořád drží? Tomuhle se přece nedá říkat život." "Hádejte, co tady většinu lidí drží. Všeobecně se tomu říká strach. Úzkost by možná bylo lepší slovo..." "Strach ze smrti?" "No spíše z neznáma. A tenhle strach je příčinou většiny našich utrpení." Byl jsem chvíli zticha. Delší chvíli. Bylo to něco, o čem jsem potřeboval přemýšlet. Popřál jsem dědovi dobrou noc a šel jsem se uložit do postele. A celou noc jsem si pořád jenom dokola opakoval jedno slovo: Proč? "Vůle je na straně většiny," ozval se v noci známý hlas. To si snad myslíš, že většina vážně chtěla tohle? "Říká ti něco pojem kolektivní vědomí?" Něco už jsem o tom slyšel, myslím u Junga. "Ten to myslel trochu jinak. Bral to z historické perspektivy. Položím ti jednu otázku. Myslíš si, že kdyby nikdo nechtěl válčit, byly by na Zemi stále války?" Máš samozřejmě pravdu. Oni se všichni tváří, jako že jim jde o největší dobro všech, jako že musí. Ale ty opravdové důvody jsou obvykle trochu jiné... Ale proč zrovna tohle? "Asi proto, že většina z vás nemyslí na zítřek." A proč by měli, když se DNESKA dobře baví? To byla řečnická otázka. Hele, když už mám tu možnost popovídat si s Bohem, jaké je to po smrti? "Jaké chceš aby to bylo?" To je všechno, co mi odpovíš? Jak je to třeba s peklem a rájem. Existují? "Peklo a ráj po smrti se neliší od těch před smrtí. Smrt je vlastně jenom iluze." Pěkná iluze. Tak proč se jí tak děsím? Brzo ráno, ještě než se rozednělo, mě stařík vzbudil. Zatřásl semnou tak, že jsem se málem osypal... "Musím s váma mluvit. Pojďte, půjdeme vedle," šeptal a vedl mě do své chemické laboratoře. Hnal se až dozadu k špinavým hadrem maskovanému přístroji. "Wow," zareagoval jsem, když ten hadr strhl. "Vy jste jeden z těch amatérských rádio-maniaků?" "Vzpomínka na dětství. Teď se to docela hodí. A navíc jsem skoro profík." "Omlouvám se. A napájení?" "Alternativní zdroj." "Myslel jsem si to." "Ale nejsem tu kvůli tomu, abych se chlubil svými hračkami. Potřebuji s vámi mluvit o jedné důležité věci. Díky tomuto přístroji jsem se spojil s jakýmsi člověkem, který mi hodně pomohl. Už před katastrofou. Máte šanci žít dál. Tedy myslím. A jestli chcete. Ale je to reálná šance. Pokud mluví pravdu. A já mu věřím, protože moc živých lidí na tomto světě už nezbylo." "O jaké šanci mluvíte?" "Slyšel jste někdy o pokusech s Biosférou 2?" "Jasně, neznamená, že když jsem žil stranou od lidí, byl jsem mimo. Informací zvenku jsem měl spoustu. Ale pokud vím, tyhle pokusy neskončily zrovna nejlíp." "Opravdu myslíte? Odkud máte ty informace? Z denního tisku, z televize nebo rádia? Kdo myslíte, že vám každý den masíroval mozek?" "Dá se vůbec něčemu věřit?" "Opravdu nevím. Něčemu však věřit musíte. A musíte si vybrat, čemu budete věřit. Že je opravdu v té sklenici jablečný juice a ne jenom voda plná chemikálií. Že byli opravdu na Měsíci první Američané. Že se vedou války, protože je to ku prospěchu spíš než ke škodě. Že auta neškodí životnímu prostředí. Vlastně teď už je to jedno. Nejsou žádná auta. Není žádné prostředí." "To je fakt matoucí. Já myslel, že už mě nic nepřekvapí. Dávno jsem přišel o iluze, ale takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel." "Tak byste možná měl začít." "Takže Biosféra se nezhroutila?" "Ano i ne. Dvojka opravdu nebyla příliš úspěšná. Ale experiment neskončil. Ovšem nikdo netoužil po publicitě. Byli tu různí lidé a měli různé plány. Jeden velký národ chtěl ovládnout Vesmír. Druhý národ chtěl totéž. Až do doby, než se jeho špehové dozvěděli o plánech prvního národa. A spočítali si tak, že by bylo mnohem lepší zůstat vůbec naživu. Když totiž všichni ostatní budou vyhlazeni..." "Jak vychytralé. Studená válka nikdy neskončila. Nepřítel přece jenom zvítězil. Ty smrduté ruské krysy." "No tak. Važte slova, Mladíku." Zpozorněl jsem. Ten přízvuk! "Jak vy se vlastně jmenujete?" zeptal jsem se. Děda vytáhl z kapsy umaštěnou občanku a já jsem četl: Sergej Ivanov. "Žádný nepřítel ve skutečnosti nikdy nebyl. Média stvořila nepřátele, aby se měla na čem přiživit. Nejsou nic jiného než supi. Mrchožrouti. A nejhorší na tom je, že jim většina lidí věří každé slovo." "Takže vy jste komouš?" zeptal jsem se zaraženě. Staříkova poslední slova jsem ani neposlouchal. Byl jsem překvapený, ještě nikdy jsem neviděl... "Ne, pane. Jsem člověk. Jako vy. Jste taky člověk, pokud se nepletu. Jsem Američan. Mí rodiče se přestěhovali do této země pod vidinou zlepšení ekonomické a celkově životní situace. Ale zlato tady nenašli. Jenom stejnou dřinu jako doma." "Lidi jako jste vy... Proti nim jsem bojoval. Už je to tak dávno. Skoro jako sen." "Chcete mě zabít? Jen do toho," řekl odevzdaně. Hádal bych, že by byl skoro rád, kdybych ho zbavil života. "Ne, pane. Chtěl jsem říct - je mi to líto. Mrzí mě to. Je to jako sen, noční můra, na kterou bych rád zapomněl." "Probouzí se ve vás svědomí? Nemyslíte, že už je na to pozdě? Věci už zpátky nevrátíte. A kdyby, co vy byste mohl dělat? Sám proti všem? Nejenom proti armádě, politikům a lidem, i sdělovacím prostředkům, předsudkům, zkreslování faktů, zobecňování a tak dál." "Nikdy není pozdě se probudit. Nikdy není pozdě přestat opakovat chybu, kterou jste předtím stokrát opakoval. Nikdy není na nic pozdě." "Teď mluvíš jako kniha," ozval se odněkud hlas a nebyl dědův. "Začínáš se mi líbit." Znervózněl jsem. "Možná že ne," řekl stařík. "Každopádně se teď budete muset rozhodnout. Biosféra existuje. Přežívají v ní lidé. Všichni ostatní, kteří přežili tak jako my, se tam vydávají, pokud o ní vědí. Máte možnost se tam vydat." "Předpokládám, že je až na skoro druhé straně Zeměkoule!" "Skoro. Cesta tam bude bezesporu trvat mnoho měsíců. Máte však šanci. Vzhledem k tomu, že už neexistuje žádné moře." "A co vy? A co_" ukázal jsem na vedlejší místnost. "Já půjdu taky, ale ne s vámi. Pro mě je určena jiná cesta. Čekal jsem jenom na vás, teď je má práce skončena." Stál jsem před staříkem jako solný sloup a nechápavě na něj hleděl. "Může se k vám přidat, jestli bude chtít." "Co by se mi tak mohlo ještě stát horšího," povzdechla si. Souhlasila tímto způsobem, že půjde semnou. "Horšího? Vždyť děda je na tom daleko hůř než vy," oponoval jsem jí. "Nemluvte o tom, čemu nerozumíte," odsekla a obrátila se ke mně zády. Pak vytáhla kapesník a hlasitě se vysmrkala. "Omlouvám se, ale moje chyba je jenom v tom, že nemám dostatek informací." "To je pravda. Ale prosím, příště radši mlčte." "Proč? Strávíme spolu spoustu času. Chtěl bych vás poznat trochu blíž." "Ne spolu, ale vedle sebe. Díky tomu se možná dostaneme na místo, kam oba chceme. Ale to je všechno." "No tak. Co se vám stalo? Narostla vám třetí ruka na zádech?" Byl jsem strašně moc zvědavý. Asi jsem to ale tentokrát přehnal. Zase se obrátila zády a zřejmě se rozbrečela. "Omlouvám se. Tak dobře, už budu zticha." Pěkné faux pas, pomyslel jsem si. Netušil jsem tehdy, jak "pěkné". Brzo ráno už byl děda na nohou. Připadal mi nějak moc čiperný na svůj věk. Ale ani jsem se po včerejších překvapivých zjištěních neodvažoval tipovat mu věk. Právě mi skládal do batohu ty svoje preparáty. "Jedna sklenička by vám měla vydržet tak na týden. Oběma. Víc byste neměli spotřebovat. Jestli vezmete každý půl batohu té masti, mělo by vám to vydržet." Vyrazili jsme krátce před polednem. Asi bych si nikdy nezvykl na život v téhle pustině, rozpadlé betonové džungli. Brodili jsme se prachem, kameny, přes kosti a střepy. Byl jsem šťastný, když jsme se dostali za město. "Nejsi unavená?" zeptal jsem se Andy po třech hodinách tichého pochodu. Neodpověděla. "Já jenom jestli si nechceš udělat přestávku. Musíme sice za den udělat nejméně padesát kilometrů, ale krátký odpočinek nevadí." "To je dobrý, já jich zvládnu i šedesát." Žasnul jsem nad její fyzickou kondicí a vytrvalostí. Oba dva jsme měli batohy skoro stejně těžké a já tu přestávku i potřeboval. No co, když jsem poslední roky jen tvrdnul v podzemí... Procházeli jsme pustinou. Měl jsem sebou akorát kompas. Mířili jsme k pobřeží a od pobřeží pak na sever až na území, kterému se dřív říkalo Aljaška. Dnes už tomu nemá kdo říkat Aljaška. Ani tohle už není Amerika. Nevypadá to jako Amerika. Je to pustina. Je to dílo zkázy člověka, výsledek jeho civilizačních pokusů. Aspoň si teď nebude nikdo stěžovat, že nemá práci, nemá děti, nemá mikrovlnnou troubu, televizi, DVD, byt nebo že nemá co jíst. Jednak už nic takového neexistuje, a jednak není nikdo, kromě několika málo jedinců, kdo by si na něco takového mohl stěžovat. A nedělal jsem si veliké iluze o tom, jak dlouho ta hrstka ztroskotanců na vlastní planetě dokáže přežít. Té pohádce o Biosféře III jsem totiž moc nevěřil. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli je ta naše pouť vůbec k něčemu. No aspoň se před koncem života trochu projdu, provětrám na "čerstvém" vzduchu. Obloha byla podivně fialově-červená. Všechno okolí bylo šedé. Ani náznak zeleně, travičky, kytky. Nic takového. Měl jsem zase pěknou depresi. A to jsme sotva vyšli. Po pěti hodinách jsme si konečně krátkou pauzičku udělali. Do té doby jsme spolu nepromluvili ani slovo. Byli jsme oba ponořeni spíš do sebe, Andy možná ještě víc než já. "Mohl by ses otočit, prosím? Musím na záchod," poprosila mě. "Jasně. Nač ten stud?" neodpustil jsem si poznámku, ale otočil jsem se k ní zády. Nemohl jsem si však pomoct a na chvíli se obrátil. Byl jsem trochu v šoku z toho, co jsem za tu chvilku stačil zahlídnout. Ona při tom stála! A nejen to, neměla ani spuštěné kalhoty! Zamrazilo mě v zádech. Holky tohle přece nedokážou, ně? "Ty máš ale postřeh, kamaráde," ozval se známý hlas, který jsem teď už ani skoro nevnímal. To snad není pravda. Snad to není nějaký buzerant nebo transvestita, se kterým se táhnu přes poušť. Vykročili jsme a já měl pořád v hlavě jen jedno. Chtěl jsem něco říct, ale nenapadlo mě nic rozumného. Tak jsem se v jednu chvíli zastavil. "Jak to že čůráš ve stoje?" zeptal jsem se. "Přece jsem tě požádala o to, aby ses otočil." "Jak to, že vypadáš jako holka? Holky to přece nedělají ve stoje. Co to máš v kalhotách?" Beze slova si spustila kalhoty na zem. Užasl jsem. Byl tam penis, ale takový nějaký divný, scvrklý. Stejně tak jako varlata. "Proč?" Nic jiného jsem ze sebe nedokázal vypustit. Na každého to mělo trochu jiný vliv. Někomu slezly vlasy, někdo měl kožní problémy, mě se přihodilo tohle. Stál jsem naproti "tomu" a tupě na to zíral. Představil jsem si, co kdyby se to stalo mě? Šílená představa. Bylo mi z ní špatně, tedy z té představy. Byl jsem z toho zhnusený. Udělalo se mi špatně od žaludku. Po chvilce jsem to nevydržel a vyndal pistoli. Nehnul jsem se od ní ani v noci. Namířil jsem na toho člověka. "Udělám to pro tebe, mutante," vykřikl jsem. "Jen si posluž, po ničem jiném ani netoužím." Stáli jsme tam minimálně pět minut. Ale představa, že bych někoho zabil, byť jen ze soucitu, mě děsila. "Soucit? Co je to za podivný soucit?" Soucit, kterému se říká strach, pomyslel jsem si. Vždyť to není zvíře, ale lidská bytost, člověče! Zmutovaná lidská bytost, ach bože. Ruce mi klesly, zhroutil jsem se na zem. "Nedokážu to." "Zbabělče. Teď se semnou musíš táhnout dál." Seděli jsme oba na zemi a já měl od Andy dostatečný několikametrový odstup. Teď mi taky došlo, že to jméno - Andy - můžou používat jak muži, tak ženy. "Myslím, že by se to nestalo, kdybych neměla takové ty tendence..." "Cože, tak ty_" "No, líbilo se mi převlíkání do dámských šatů. Napadlo mě, že by to nebylo vůbec špatné být ženou." "To ale napadne někdy každého chlapa, obzvlášť při holení." "Tak na jeden den, ale ne na celý život. Napadalo mě, jaké by to asi bylo být dobývána muži, malovat se, chodit na vysokých podpatcích. Jenže mi nikdy nebylo úplně jasné, jestli to opravdu chci. Pak se to vyřešilo samo. Jednou o Vánocích. Bylo to, jako by se mi splnilo jedno dávné vánoční přání, jenže ve špatném čase a na špatném místě. Měla jsem tehdy manželku a dvě děti. Tříletou holčičku a pětiletého kluka." "Takže taková šťastná rodinka." "Taková šťastná rodinka až do té nešťastné chvíle. Matka mých dětí zemřela velice brzy na rakovinu. Musel jsem dětem vysvětlovat, co se stalo. Byla to noční můra. A pak se semnou začalo dít něco podivného. Začaly mi měknout svaly, tuk se hromadil na místech, kde by se hromadit neměl, rostly mi prsa. Za jiných okolností by mi to asi udělalo radost, ale... A za pár dní zemřela i moje holčička. Její organismus nebyl schopný unést ten nápor." Andy se v očích objevily slzy. Byl jsem z toho všeho trochu zmatený. Nevěděl jsem, jestli k tomu člověku cítím odpor, lítost nebo ještě něco jiného. Byl jsem z toho téměř celodenního pochodu docela unavený. Lehl jsem si na břicho, hlavu položil na ruce a skoro okamžitě jsem usnul. Zdál se mi sen. Byl tak živý a intenzivní, že na něj nedokážu zapomenout. Zdálo se mi, že se procházím ráno bosýma nohama po orosené zelené trávě. Podíval jsem se nad hlavu - slunce tam svítilo žlutě a obloha byla modrá. Kousek dál si hrály děti s míčem, modro-červeným míčem. Taky skákaly přes švihadlo. Došel jsem až k moři, omývalo mi nohy, vlnky následovaly jedna druhou. Viděl jsem v průhledné vodě i medúzy a rybky. Pak se najednou z moře vysunulo chapadlo chobotnice a než jsem stačil uskočit, obtočilo se mi kolem nohy a táhlo mě pod vodu. Křičel jsem, ale bylo to zbytečné. Nebyl tu nikdo, kdo by mohl poslouchat nebo jen zaslechnout mé volání. Cítil jsem vodu všude kolem sebe. Okolí zešedlo, byly tam šedé skály a kameny. Na dně úlomky kostí, hádal jsem, že lidských. Chobotnice mě táhla pořád dál. Okolí stále tmavlo a já se začal dusit. Zařval jsem... ... a v tu chvíli jsem se probudil. Nejspíš svým vlastním řevem. "To nic, to byl jenom sen," komentoval jsem to, protože jsem probudil i Andy. Tedy myslím, že jsem probudil i Andy. Usnul jsem první a možná i jediný tu noc. "Chápu." "Ze začátku to bylo moc pěkné a změnilo se to v noční můru." "Horší než tuhle?" "Asi tak stejnou. Ale ve snu se obvykle víc bojím. I toho, co by mě ve dne vůbec nevystrašilo. Kéž by i tohle byla jen noční můra, ze které se jednou probudíme," zamyslel jsem se. "Co když je tohle jen sen?" "Tak si přej, aby to nebylo ještě horší, až se probudíš." "Pesimisto." Pokusil jsem se usnout, možná se mi to povedlo, nedokážu říct. Byl to takový ten přerušovaný spánek, kdy má člověk pocit, že snad celou noc probděl. Ráno jsme se postavili na nohy a vyrazili po skromné snídani dál. Celý den jsem nepromluvil ani slovo a před Andy jsem měl vždycky tak deset kroků náskok. Zastavili jsme se až večer. "Poslyš, ten včerejšek," cítil jsem potřebu se omluvit. "To je dobrý. Nebyl jsi první a možná ani poslední. Prostě jako každý chlap hned vytahuje_" "To stačí. To co se ti stalo je sice kruté, ale neopravňuje tě to k tomu stavět se jednou na stranu mužů a podruhé na stranu žen." "Já si nepamatuju, že jsem se kdy stavěla na stranu mužů." "Tak co vlastně jsi? He? Ženská s ptákem?" "Ty jsi to řekl." "Co?" "Už dávno jsem si vybrala. To co se mi stalo, nebylo kruté, jen se mi to stalo ve špatném čase na špatném místě. Včera jsem ti to přece vysvětlovala." "Možná jsem pořádně neposlouchal." "Chápu, je to pro lidi obvykle šok. Neznamená, že ti, kteří ti nenamlátí, tě automaticky chápou." "To je fakt. Ty jo, já si vůbec nedokážu představit, že by... Teda ta představa mě děsí." "A pro mě je naopak velice příjemná. Kdybych si ovšem tak nezkomplikovala život." "Takže jsi žena?" "Ty jsi to řekl." "Tak co vlastně jsi? Žena nebo muž?" "Je těžké na tohle odpovědět." "Žena nebo muž?" trval jsem tvrdohlavě na své otázce. "Někteří lidé holt nikdy nepochopí, že existuje ještě i něco jiného než jen "žena" a "muž"." "Můžeš mi odpovědět na moji otázku?" "Spíš žena, ale připadám si obvykle jako něco mezi. Nemám obvyklé ženské záliby a koníčky, jako je třeba pletení nebo vyšívání nebo sledování telenovel." "Díky." "Není zač." Na chvíli jsem se odmlčel. V hlavě jsem měl doslova kolotoč myšlenek. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal, aspoň myslím. "Takže je to jako by se splnil tvůj sen?" "Skoro. Ale dovedeš si představit, jaké to je, když ti vlastní dítě nadá do mutantů?" "To teda nedokážu. Je mi to vážně líto." "Ty za to přece nemůžeš." "Možná že ano. Možná jsem měl šanci tomu zabránit. Místo toho jsem strkal hlavu do písku jako pštros a snažil se nevidět, co jsem kolem mě děje. Myslím, že jsem tomu zabránit mohl," řekl jsem provinile. Hlavu jsem měl skloněnou a pohled zapíchnutý do zeminy pod mýma nohama. "To si jenom myslíš." "Měl jsem dost vysokou hodnost. Ale zašil jsem se pod zem. Nejradši bych si nafackoval." "Teď je zbytečné se tím zabývat. Už nic nezměníš." "Máš pravdu. Minulost nezměním, tak aspoň budoucnost. Musím se na to vyspat. Tak dobrou." "Dobrou," odpověděla Andy a tón jejího hlasu nebyl dnes poprvé tak ostrý a útočný. Probudil jsem se a pocítil ve vzduchu zápach olova. Šklebila se na mě šedivá obloha a byla mi celkem zima. Kde je ta tráva, po které jsem tak rád běhával, zavzpomínal jsem si. A kde je sakra ta obloha, pod kterou jsem tak rád lehával? Žádné mraky, žádná modř, slunce, které mi nepřipadalo jako staré známé slunce. Chtěl jsem proklít ty, co za to mohli, a taky sám sebe. "Má to vůbec cenu?" ptal jsem se sám sebe, ale nahlas. "Co?" ozvala se Andy. "Všechno. Úplně všechno. Nohy mě bolejí, zatraceně, mám pocit, že už se ani nedokážu zvednout z té pitomé země." "No tak, vzmuž se." "To bych rád, jen kdybych měl něco pořádného k jídlu, prostornou postel a o něco lepší výhled na okolí než mám teď." "Nebo to můžeš s tou svojí hračku všechno skončit. Pro nás dva. Jestli chceš." Vytáhl jsem pistoli a prohlížel jsem si ji. Kdyby se mě někdo tehdy zeptal, na co myslím, řekl bych mu, že mám úplně prázdnou hlavu. Byla to pravda. Natáhl jsem ruku a zamířil na opačnou stranu, než stála Andy. Potřeboval jsem si ulevit. Vystřelil jsem. "Ale já jsem tady a ne tam," řekla posměšně Andy. "Počkej, slyšela jsi to co já?" "A co jsi slyšel ty?" "Mám dojem, jako by se kulka odrazila od něčeho kovového." "Já nevím. Buď máš lepší sluch nebo halucinace." Zarazil jsem se, když vyslovila slovo halucinace. "Jen klid, to nemyslela mě," řekl hlas odnikud. "Už jsem se lekl," odpověděl jsem nahlas. "Cože? Lekl ses čeho? S kým to tu mluvíš?" "S těma svýma haluškama," pronesl jsem v položertu a rychle vstal. Zamířil jsem k místu, kam jsem vystřelil. Byl to takový kopec z kamení, betonu a bůhví čeho ještě. Kopnul jsem do něj a opravdu - zadunělo to, jako by pod tím bylo něco z kovu. Začal jsem odstraňovat kamení, ale šlo to pomalu. "Mohla bys mi pomoct, prosím," zavolal jsem na Andy. "Já ale nepotřebuju posilovat." "Já taky ne. Co takhle nechat těch urážek na někdy jindy..." "Tak jo, jestli to k něčemu bude." "O tom nepochybuj." Chvíli jsme odhazovali beton a kameny a i já už začal ztrácet naději. Ale ne na dlouho. "Je to zelené a kovové, co to asi může být," zamyslela se nahlas Andy. "Bingo. Jestli budeme mít štěstí a v nádrži bude benzín, ulevíme trochu našim nohám." "My a štěstí?" "To není vyloučený." Zasmál jsem se a makal dál. Trvalo to jenom pár hodin a celý vojenský džíp byl na světě. "Buď na někoho spadla garáž nebo to tu někdo schválně ukryl," zamyslel jsem se. "Abysme to my mohli vykopat, co?" "Možná. Dějou se věci..." Vyklidil jsem cestu před autem a pokusil se nastartovat. Nebyl to žádný problém, protože klíčky byly v zapalování. "Uau, má to skoro plnou nádrž!" vyskočil jsem radostí a políbil jsem Andy. Samozřejmě že radostí. Teprve pak se začal ozývat můj mozek, který byl na několik okamžiků zatemněn. "Promiň, nechal jsem se unést." "To je v pořádku. Už dlouho nikdo... neudělal nic..." Myslím, že kdyby bylo světlo, viděl bych, jak se Andy červená. Já jsem na tom byl podobně. Kdybych ještě včera myslel na to, co jsem udělal dneska v noci, asi bych se pozvracel. Zvláštní, když přišlo na věc, nebylo mi to vůbec nepříjemné. "Možná že tady opravdu čekal jenom na nás," snažil jsem se odvést pozornost jinam. "Možná," řekla nepřítomně Andy a sedla si na sedadlo spolujezdce. Jeli jsme celý den. Byl jsem jako znovuzrozený. Prach vířil za koly, uháněl jsem rychleji než vítr, který mi proudil kolem hlavy. Vítr asi ale není to správné slovo. Prostě proud jedovatého vzduchu ve chvíli absolutního štěstí, kdy jsem ten jed ani nevnímal. Je to jako když provozujete sex a v těch krátkých chvílích blaženosti nevnímáte bolest. Myslím, že by se ušetřili velké prachy, kdyby se předepisoval místo anestetik sex, zamyslel jsem se. Na noc jsme se zastavili a já zkontroloval zeměpisnou polohu. Držel jsem se neustále poblíž pohoří, které jsem dříve opravdu dobře znal. Tou katastrofou se příliš nezměnilo, takže mi to fakt dost ulehčilo práci. "To auto je boží," řekl jsem nahlas, abych vyjádřil svou radost. Zásoby paliva vyjdou tak na tři dny, našli jsme ještě nějaké plné kanystry na korbě. Do té doby se snad dostaneme na území Ruska, pokud všechno dobře půjde. Vzal jsem si deku a lehl si na zem vedle auta. Andy ležela na korbě. Začal jsem pomalu usínat. "Můžeš si klidně lehnout vedle mě, jestli je to dole nepohodlné," řekla najednou Andy. Proč ne, pomyslel jsem si, rozhodně lepší než kameny pod hlavou a prach v puse. Tak jsem ležel vedle Andy chvíli na zádech a všiml jsem si po chvíli, že se naše ruce dotýkají. Takový hřejivý lidský dotek jsem už dlouho necítil. Chytil jsem její dlaň do své a bylo mi jedno, že ta její je o něco větší než moje. Andy se přisunula blíže. "Můžu si vlézt pod tvoji deku, je mi trochu zima," zeptal jsem se. "Jestli ti to nebude vadit..." Ani nevím, jak se to stalo, načapal jsem sám sebe, jak Andy hladím a líbám. A načapal jsem i ji, jak hladí a líbá mě. ... a byli jedno tělo a jedna duše... Za pár týdnů jsme ruku v ruce dorazili až na konec naší cesty. Vyhládlí, špinaví, unavení k smrti, ale navzájem se podpírající a posilující. Otevřel nám menší vousatý člověk a promluvil na nás lámanou angličtinou: "Vítejte v biosféře tři."

Kája 

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů

Navigace