Jak nás dr. Skalpel vymezuje a rozděluje | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


Jak nás dr. Skalpel vymezuje a rozděluje

Po čtyři dekády jsme žili uzamčeni ve vzájemném neporozumění s medicínskou komunitou a společně jsme se přesvědčovali, že nejenom musíme chtít operaci primárních pohlavních orgánu –(abychom neztratili autenticitu) – ale i být proti tomu, pokračovat v živote bez operace.
 
Po čtyři dekády jsme žili uzamčeni ve vzájemném neporozumění s medicínskou komunitou a společně jsme se přesvědčovali, že nejenom musíme chtít operaci primárních pohlavních orgánu -(abychom neztratili autenticitu) - ale i být proti tomu, pokračovat v živote bez operace. Jinak zůstáváme jen “obycejnými” crossdressery. Teprve nyní někteří z nás začínají zpochybňovat pravdivost tohoto transsexuálního mýtu. Mnoho transgenderu nyní začíná chápat, že nejenom netouží, ale ani nepotřebují podstoupit operaci. Začínají chápat, že netrpí “poruchou” pohlavní identity, ale spíše podmínkami, díky nimž je na ne takto nahlíženo. Teprve teď se někteří z nás začínají oprošťovat od bizarní spoluzávislosti na falešném systému, který jsme sdíleli s lékari od doby, kdy nás Jorgensenová “svázala” ani ne tak s endokrinology, ale především s chirurgy. Dosud je povětšině pravidlem věřit, že operaci chtít musíme a poté co ji budeme mít, nějakým kouzlem budeme úplní. Dokonce náš jazyk převzal a podporuje mýtus, že bez operace nejsme nikým. Termíny jako “Ts před operací”, “Ts po operaci” jsou toho důkazem. Tato slova vymezují naši existenci ve vztahu k pouhým třem hodinám stráveným na operačním sále, které se staly dostupnými teprve v několika minulých dekádách. Je to jakési šílenství, kterému podlehli i sami naši “ošetrující” lékaři ve snaze odlišit “pravé zrno od plev.” Je důležité vědet, že zde nebrojím proti operaci, nýbrž proti jejímu zbožštění. Samozřejmě je mi jasné, že pro mnoho z nás je operace kritickou součástí v našem procesu sebeuvědomění. Spousty z nás by za operaci dali cokoliv. Podstoupit či nepodstoupit operaci je však vysoce osobní rozhodnutí, a zde píšu především o našem uctívání tohoto zákroku. Jde o chápání jedné medicínské události jako definitivního arbitra toho, kdo a co jsme za lidi. Musíme se učit uvažovat o operaci jako o volbě - stejné tak jako je volbou automatická převodovka, když si někdo kupuje automobil - a ne jako o svatém grálu. Nestaneme se čistější, celistvější, nebo úplně kompletní jenom proto, že jsme měli odvahu vzít si dvě pilulky a usnout. Není to ani žádná demarkační čára, která z vás udělá nového člověka. Zvolíme-li operaci, nebudeme jiní lidé, než ti, kteří se pro ni nerozhodnou. To je ovšem učivo, které si, obávám se, budeme do hlavy vtloukat ještě dlouho. Mnoho z nás zažilo v minulých životech spoustu bolesti. Jsme tím vystrašeni, přejeme si tomu utéci. Operace je ikonou, zářivým cílem, kterému mnoho z nás věnuje spoustu energie a let života. Jakmile tohoto cíle dosáhneme, je lehké si začít myslet, že ti co byli “úspešní” v ceremoniálu, kdy je chirurg slavnostně pověřen cosi od nás oddělit, už se poněkud liší od těch, kteří tento “úspěch zatím nezaznamenali.” Samozřejmě, že myslet si něco takového je podlehnutí transfobii zevnitř. Je to degradace toho, kým jsme jako individuality. Jako lidé se tak vracíme o radu let v našem vývoji zpět. Operace se stala klínem, který nás půlí na dvě poloviny. Ovšemže je to chirurg, jehož ruka drží skalpel, kterým rozřízne naši kůži. Ale naše ruce drží kladivo, které ve strachu z toho, že nezapadneme do společnosti, buší do onoho symbolického klínu, vráží ho hlouběji a hlouběji a v důsledku toho nepřináší opravdovou svobodu, ale jen další uvěznění.

Dominika 

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů
  •  
    Žádný komentář není.
     

Navigace