Transsexuálové rozkrývají mystéria změny identity | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


28.02.2012 - Transsexuálové rozkrývají mystéria změny identity

Tématika transgenderu je v dnešní kinematografii poměrně běžná. V oblasti festivalového provozu často vyhrávají filmy o transsexuálním chování. Mnohdy však jde spíše o snímky o transvestitech, zaměřující se na glamour stránku celé věci: estetiku, převleky, exotiku. Případně jde o snímky s dětskými protagonisty, které více zkoumají reakce okolí a společenské předsudky než samotnou změnu identity.


 

Svět byl fenoménem změny pohlaví šokován poprvé na začátku padesátých let, když se zmedializoval chirurgický zákrok, který podstoupil/a George/Christine Jorgensen/ová v roce 1952. Jedním z prvních výrazných dokumentů o dané tematice byl snímek Paris Is Burning (1990) pojednávající o newyorských plesech pro transsexuály, který se snažil ukázat především to, že sexuální kategorie, podobně jako otázky třídy či rasy, nejsou obecně dané, ale sociálně podmíněné.

Tajemný doktor Burou

Nizozemský filmař Michiel van Erp se ve svém dokumentu Být ženou, zařazeném do hlavní soutěže Jednoho světa, dostává do blízkosti prvních transsexuálů, kteří podstoupili změnu pohlaví. Nejde mu ani o exotiku ani o politiku.

Místo aktivismu či světa barevných rób a přehnaných emocí ukazuje poměrně intimní portréty stárnoucích žen, které podstoupily v šedesátých letech operaci na jediné klinice, kde to bylo tehdy možné, v Casablance, kde působil trochu tajemný doktor Burou. V těch dobách nebylo třeba psychologických testů, stačily peníze.

Většina transgender aktivistů zdůrazňuje, že jde o jakési třetí pohlaví a že by transsexuálové měli přijmout svou odlišnost a hrdě ji nosit, netvářit se jako muž či žena, byť vizuálně i fyziognomicky se jednomu z pohlaví blíží. Van Erp však nezkoumá lidi, kteří čekají na operaci, nebo ji mají krátký čas za sebou, jak bývá běžné. Ukazuje postarší ženy, které už ji mají dávno za sebou a snaží se žít obyčejný život takovým způsobem, který jim dává klid a jistotu.

Film stojí v drtivé míře na výpovědích protagonistek, na jejich ochotě sdílet své osudy, s kterými se běžný divák - tedy muž či žena - jen poměrně těžko ztotožňuje. Není snadné se vcítit do hormonálního tance, který se musí odehrávat uvnitř žen, které jinak vypadají navenek zcela normálně.

Některé za sebou mají kariéru tanečnic; jedny žily s mužskými partnery, jiné s ženami. Vzpomínají na reakce okolí, na mnohé těžkosti, které jim život přinesl, ale všechny se shodují v tom, že chirurgický zákrok v Casablance patří k nejdůležitějším a nejšťastnějším okamžikům jejich života.

Odlišnost se neukazuje jako exotické zboží

Snímek možná nejde zcela do hloubky, neodhaluje ta nejniternější traumata, která může změna identity přinášet. Je však otázka, zda jde vůbec o otázky sdělitelné a hlavně van Erpovi zjevně nejde o rozkrytí mystéria změny identity. Ukazuje dámy v letech, vlastně už důchodkyně, ženy, které vizáží i chováním spadají do našich konvenčních představ o ženském vystupování. A ptá se, do jaké míry jde o iluzi.

Jedinou aktérkou, která silně připomíná muže, je Němka, která v době před operací byla ženatým mužem. Po zákroku žila řadu let s ženskou partnerkou a navzdory hormonům v té době vystupovala a oblékala se jako muž. V poměrně emotivní scéně popisuje na kameru (příznačně zády, její tvář vidíme v zrcadle) stav, v němž se ocitla v době, kdy vysadila hormony.

Následovaly bolesti hlavy a další potíže, stála před rozhodnutím, zda se vrátit k těm ženským, či užívat mužské. Doktorům, tehdy řekla, že je to jedno. Daná historka boří iluzi normálnosti, nutí nás představit si situaci, kdy doslova nevíme, kdo jsme a ztrácíme se sami v sobě.

Jinak ale snímek Být ženou ukazuje především místa důležitá pro hrdinky a situace z jejich všednodenního života s přáteli. Záběry z archivů a vzpomínání vnášejí do filmu nostalgické tóny a nejcennější kvalitou díla je schopnost vyvolat v divácích pocit něčeho běžného či lépe řečeno obyčejného, byť jde zároveň o fenomén, jehož všechny důsledky se vzpírají běžné představivosti. Nesnaží se potírat odlišnost hrdinek, nedělá z nich však ani exotické zboží. Ukazuje je zkrátka jako lidi.

redakce 

Zdroj : centrum.cz

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů
  • 19.09.2017 00:15 - jen tu se mlčí - mikyd
    Když jsem měla to štěstí sledovat na RTL 2 pořad Trangender v nespravném těle což bylo o skupince kluku co prošlo proměnou a jak se změnil jejich život zůstala jsem jak po vyražení sice co se týkalo pracovního zaměření je vidět že stále je tu tabu jak zněkým jednat a nemít k němu odtah tak raděj přesměrovali na konečné dotahy k proměně ale i jak jich bralo i okolí což nebyla procházka růžovým sadem sice šlo skoro o teens takže měli o čem uvažovat ale i o zapojení do společnosti .Dost mě mrzí že co se jedná o seznamení z druhou osobou tak mě to připomínalo jak slony v porcelánu a je někdy třeba i blafovat což mnohým nešlo. Ale ta serie repotáži stála za to ve dvou sériích hold kdy to bude i tady to snad až tu budou jednou přistávat mimozenšt´aní a budou tu žit i humanikové a né dinosáuří z dob Nikyty Chrušt´ova

Navigace