Ze života šupačky | trans lidé | transvestita | transsexual | crossdressing | transgender.cz 


05.11.2001 - Ze života šupačky

Ty už trpíš syndromem člověka pracujícího doma, řekla mi minulý týden jedna kamarádka, jejíž manžel už několik let pracuje doma (překládá) a když jdou spolu ven, má velké problémy převléct se ze svých tepláků a vypadat jako člověk. Měla vcelku pravdu. Měla jsem džíny s dírou na koleni, díru jsem našla i na lokti svetru, o kterém jsem si myslela, že je vcelku ještě OK, nebyla jsem namalovaná, prostě šupák.
 
Ty už trpíš syndromem člověka pracujícího doma, řekla mi minulý týden jedna kamarádka, jejíž manžel už několik let pracuje doma (překládá) a když jdou spolu ven, má velké problémy převléct se ze svých tepláků a vypadat jako člověk. Měla vcelku pravdu. Měla jsem džíny s dírou na koleni, díru jsem našla i na lokti svetru, o kterém jsem si myslela, že je vcelku ještě OK, nebyla jsem namalovaná, prostě šupák. Je to tak. Na procházky se psem nemám potřebu se házet do gala a když vyrážím někam ven, tak je to vždycky jen na srazy s kamarády, kteří mě znají, a tak ani tam nemám žádnou extrémní potřebu reprezentovat. Když to jen mírně nadsadím, tak ráno prostě vstanu z postele a jdu. Než mi kamarádka pověděla o tom syndromu, moc jsem o svém nynějším vzezření nepřemýšlela. Teď vím, že měla (a má) pravdu a do budoucna s tím něco budu muset udělat. Na druhou stranu jsem ale i díky aktuálnímu šupáckému výzoru zjistila i jednu pozitivní věc, na kterou bych bez této životní fáze jen těžko mohla přijít. Překročila jsem totiž Rubikon. Aniž bych si toho všimla, všechna ta kila hormonů se na mě konečně vyřádila natolik, že můžu chodit bez sukní, mejkapu, podpatků a dalších „podpůrných“ znaků, a přesto mě lidé na ulici oslovují v ženském rodě. Je to zvláštní. Kdybych si to v posledních měsících nevyzkoušela na vlastní kůži, dál bych měla mindráky, že když se nenamaluju, tak to na mě „každý hned pozná“, když se nebudu chovat tak a tak, tak se moje identita provalí. Teda, ne že bych se za sebe nějak styděla, to ne, ale že bych na druhou stranu chtěla vždy a všude poutat pozornost, to taky ne. (Pravdou sice je, že to svým extravagantním vzezřením stejně dělám, ale to je něco úplně jiného. :))) A tak mám radost, že jsem se konečně po pěti letech od operace dostala do stadia, že už nemusím trávit dlouhé hodiny péčí o vlasy, mejkap, oblečení a podobně, a když to budu chtít udělat, tak ne proto, že se to tak „dělá“ nebo proto, že budu muset, abych vypadala „jako“, ale jen proto, že si budu chtít udělat radost. Prostě pro dobrý pocit (nebo kvůli nějakými chlapovi, samozřejmě - zrovna tuhle jsem se zase zamilovala, tentokrát do jednoho japíckého pejskaře, když jsme s Píďou před žižkovskou Viktorkou čekaly na Standíka, až přijde ze šachového kroužku… :))). Jen by mě dodatečně zajímalo, kdy k tomu překročení Rubikonu opravdu došlo. Já to zjistila v nedávné minulosti, ale třeba to trvá už rok, dva tři…? Teď trochu odběhnu, když už jsem se zmínila o Pídě. Je to zvláštní. Onehdy na tg dobré duše (skrývající se pod anonymní značkou „redakce“) citovaly můj vtípek o tom, že hodlám z fenky udělat ne pejska, ale rovnou kocoura. A světe div se, ono se to dalo do pohybu samo. Píďa je fenka, ale při čůrání si nepřisedá, jako správná fenka, ale zvedá nožičku, jako správný pejsek! Myslíte, že je to v okeji, že je to „normální“, nebo že jsem tak silná osobnost, že jsem to Pídě nějak dokázala vsugerovat?…:))) PS. Koukala jsem na Milku v Pulsu. Fakt jí to tam potvoře sluší. Asi si přestanu hrát na šupačky a začnu jí konkurovat! PPS. Koukejte se 19. listopadu na Primě na Trní! PPPS. A mějte se všichni fajn. Milka mi slíbila zprovoznění internetu doma, takže vám do toho tg začnu v dohledné době kecat mnohem víc, než teď…)))

Tereza 

Komentáře k článku

Přidat komentář

  

Přehled komentářů
  •  
    Žádný komentář není.
     

Navigace