Na počátku moderního studia toho, čemu dnes říkáme transgenderismus, stál německý lékař Magnus Hirschfeld a jeho kniha "Transvestité: Zkoumání erotických motivů k oblékání šatů opačného pohlaví", která vyšla v roce 1910. Zabývá se v ní případy 16 mužských a jednoho ženského transvestity, z nichž většina byli jeho pacienty. V knize ale nabízí také jiné informační zdroje, počínaje rozhovory s muži, kteří u divadla hráli ženské role, a zevrubným hodnocením dobové psychiatrické literatury konče. Samotného Hirschfelda překvapilo, do jaké míry ve zkoumané skupině osob převládají "heterosexuálové"; jen pár jich dávalo přednost autoerotice nebo bylo homosexuální. Ve snaze vysvětlit tento fenomén přišel Hirschfeld s teorií prostředníků. Usoudil, že ačkoli jsou lidská pohlaví obecně považována za dimorfní, je toto pojetí až příliš zjednodušené, protože nepojímá mnoho různých skupin prostředníků. Jednou z těchto skupin byli lidé, kteří se v mnoha aspektech svého života chovali jako příslušníci opačného pohlaví nebo se cítili jím přímo být. Hirschfeld tuto skupinu nazval "transvestité". Na počátku moderního studia toho, čemu dnes říkáme transgenderismus, stál německý lékař Magnus Hirschfeld a jeho kniha "Transvestité: Zkoumání erotických motivů k oblékání šatů opačného pohlaví", která vyšla v roce 1910. Zabývá se v ní případy 16 mužských a jednoho ženského transvestity, z nichž většina byli jeho pacienty. V knize ale nabízí také jiné informační zdroje, počínaje rozhovory s muži, kteří u divadla hráli ženské role, a zevrubným hodnocením dobové psychiatrické literatury konče. Samotného Hirschfelda překvapilo, do jaké míry ve zkoumané skupině osob převládají "heterosexuálové"; jen pár jich dávalo přednost autoerotice nebo bylo homosexuální. Ve snaze vysvětlit tento fenomén přišel Hirschfeld s teorií prostředníků. Usoudil, že ačkoli jsou lidská pohlaví obecně považována za dimorfní, je toto pojetí až příliš zjednodušené, protože nepojímá mnoho různých skupin prostředníků. Jednou z těchto skupin byli lidé, kteří se v mnoha aspektech svého života chovali jako příslušníci opačného pohlaví nebo se cítili jím přímo být. Hirschfeld tuto skupinu nazval "transvestité". Dalším pionýrem byl Američan Havelock Ellis, který ve svém prvním díle věnovaném tomuto tématu (vyšlo v roce 1913) použil místo termínu "transvestismus" svůj vlastní pojem "sexoestetická inverze". Při pozdějších diskusích s kolegy však dospěl k závěru, že pojem "inverze" může být zavádějící, protože může naznačovat souvislost s homosexualitou, zatímco většina jím diskutovaných pacientů byla buď heterosexuální nebo o sex neměla větší zájem. A tak se rozhodl pro nový termín "eonismus", přičemž použil jméno slavného cross-dressera z 18. století Chevaliera d'Eon. Vzhledem k tomu, že většina jeho pacientů byla s to vést z jejich pohledu odpovídající život a neohrožovala nijak své okolí, nepovažoval Ellis eonismus za příliš problematickou záležitost. Jeho termín se však neprosadil; Hirschfeldův "transvestismus" si u dalších generací vědců získal větší oblibu a problémy s jeho užíváním se začínají objevovat až v posledních letech, kdy sociologické a biologické výzkumy znatelně pokročily a mnozí odborníci začali jako adekvátnější používat termín transgender. Je to mnohem šířeji pojaté chápání problematiky a zahrnuje větší škálu chování a vystupování.Ačkoli byli Hirschfeld a Ellis oba lékaři, zajímali se spíš jen o sběr informací a nevěnovali velkou pozornost možnostem léčby. Ti, kteří se tomuto fenoménu věnovali po nich, už byli ovlivněni různými směry psychoterapie a usilovali o to, aby mohli osoby s pohlavní dysforií léčit a vyléčit. Většina z nich vycházela ze Sigmunda Freuda, jehož všeobecnou teorii sexu považovala za klíč k porozumění jakékoli pohlavní dysforie, ať už o ní Freud sám psal nebo ne. Někteří se dysforii snažili vysvětlit fetišismem, jiní si brali k ruce i další Freudovy spisy. Všeobecným závěrem freudiánských vysvětlení pohlavní dysforie pak byla teze, podle níž musel muž, který se převléká do ženských šatů, v dětství nebo v dospívání zahlédnout matčiny genitálie a uvědomit si, že nemá penis. Toto poznání pak prý vyústilo v nepředstavitelný strach ze ztráty vlastního penisu, z čehož mohl vzniknout nejen transvestismus, ale i jiné sexuální patologie. Snad nejvýznamnějším nositelem podobných názorů byl Wilhelm Stekel. V roce 1930 přišel s termínem "parafilie" pro označení jevů, které ostatní považovali prostě za perverze. V kapitole o transvestismu, kterou ve Stekelově knize napsal Emil Gutheil, se rozlišuje mezi fetišismem a transvestismem. Podle Stekela je transvestismus určitou formou nutkání, v němž je pacientova touha po genitáliích opačného pohlaví nahrazena oděvem, čímž vlastně vzniká jakási falická žena. S nárůstem vlivu psychoanalýzy se v první polovině 20. století dostávaly stále více do popředí psychologické faktory související s pohlavní dysforií. Podle některých to byl jen druh homosexuality, jiní ji považovali naopak za únik z homosexuality pod dojmem nepříjemného zážitku z dětství, který vyvolal strach z kastrace. Navzdory převažujícímu psychologickému pohledu na věc se někteří odborníci začali zabývat také možnými dědičnými jevy a přistoupili k výslechům příbuzných klientů. I "autority", které vysvětlovaly cross-dressing strachem z kastrace, začaly hledat další možná vysvětlení - pátrali například po tom, zda jejich klient nebyl rodiči v dětství odmítán, zda ho nenutili nosit šaty opačného pohlaví, zda nedávali v rodině přednost dítěti opačného pohlaví nebo jestli si rodiče v rodině neprohodili role. Proti tomuto psychiatrickému přístupu se postupně začaly ozývat námitky, z nichž nejvýznamnější zřejmě formuloval Harry Benjamin. Vytvořil škálu transgenderového chování, na jejímž jednom konci byl transvestismus (podle stupně jeho aktivity) a na druhém konci byla transsexualita. S podobnými názory přišli také Ethel Personová a Lionel Ovesey, kteří rozdělili sexuální neurózy do dvou tříd: 1) ty, které potlačují příjemné pocity jako například předčasná ejakulace, 2) ty, které vytvářejí příjemné pocity, jako například trasngenderismus. Oba autoři zároveň zdůrazňovali, že mužští transvestité nevykazovali v drtivé většině případů v dětství známky přehnané zženštilosti, ačkoli u nich převlékání se do šatů opačného pohlaví započalo už v útlém dětství nebo v pubertě. Personová s Oveseyem přitom rozdělili transvestity do několika kategorií nebo stupňů podle intenzity cross-dressingu. Navzdory těmto teoriím dominovala odborné literatuře dál freudiánská terminologie, i když se mohla opírat jen o velmi malý počet spolehlivých studií, které by se transfenoménu týkaly. I poté, co byla homosexualita vyškrtnuta ze seznamu duševních poruch, transvestismus na něm zůstal, částečně i proto, že o translidech jako o skupině bylo k dispozici jen málo údajů, částečně také ale i proto, že se jim nedostávalo mocné lobbistické a politické opory ze strany gay a lesbických komunit. Zlom v psychitarickém nahlížení přišel až s novou generací sociálních a behaviorálních vědců, kteří zpochybnili lékařskou komunitu jako hlavní sílu v sexuologii, a následně zpochybnili i dosavadní snahy o medikalizaci většiny sexuálního chování. Klíčem k tomuto novému vnímání se stala koncepce genderu. Je to dávný termín označující v lingvistice mužský, ženský či neutrální rod. V běžném jazyce, sociálních vědách nebo sexuologii však nebyl běžně používán až do roku 1955, kdy ho John Money poprvé použil jako zastřešující koncept pro odlišení ženskosti nebo feminity a mužnosti nebo maskulinity od biologického ženského nebo mužského pohlaví. Money svůj výzkum začal s hermafrodity a dospěl k závěru, že existující terminologie není s to popsat vše, co sledoval. Doufal proto, že použitím termínu gender se vyhne tomu, aby do omrzení opakoval kvalifikující tvrzení typu "John vystupuje v mužské pohlavní roli, zatímco jeho pohlavní orgány nejsou mužské a jeho genetické pohlaví je ženské." Pojem pohlaví z jeho pohledu mohl popisovat taková kritéria jako genetické pohlaví, hormonální pohlaví nebo pohlaví určené vnějšími genitáliemi. Gender naproti tomu umožňoval pojmout i somatická a behaviorální kritéria, jako například zda-li je člověk maskulinní nebo femininní, jak se chová nebo za koho je považován z hlediska zákona. Zatímco pojem "pohlaví" se vztahuje spíše k reprodukční biologii než k sociálním vědám, lásce nebo výchově, gender se hodí pro obě oblasti. Když si Money plně uvědomil výhodnost genderové koncepce, začal na ní dál pracovat a přišel s pojmy jako genderová identita, jehož prostřednictvím popisoval, jak se dotyčný člověk staví ke svému genderu, a to včetně základní pohlavní identity muže či ženy, chlapce nebo dívky. Podle něj se tohoto termínu dá použít i pro subjektivní hodnocení, do jaké míry daný člověk vyhovuje společensky přijímaným normám mužnosti či ženskosti. Těmto normám říkal genderové role. Tyto dvě koncepce spolu úzce souvisejí, protože většina lidí vyjadřuje své vlastní chápání svého já prostřednictvím oblečení, gest nebo například koníčků. Oděv a krášlení těla jsou hlavními symboly genderu a umožňují ostatním udělat si okamžitě představu o genderové roli dotyčné osoby. Existují nicméně i další projevy genderu, jako například chování, způsob chůze, volba zaměstnání nebo pohlavní orientace. Většina lidí je genderově shodná, tzn. jejich genderová identita, genderová role a všechny symbolické projevy genderu jsou v souladu, přičemž tito lidé nejsou ani cross-genderově pohlavně orientováni. Existuje však menšina, která do té či oné míry, těmto kritériím neodpovídá. Odhadem se jedná o deset až patnáct procent obyvatelstva, a to v závislosti na tom, co vše budeme považovat za genderovou nekonformnost. Definice se navzájem tak liší, že diagnostické kategorie používané lékařskou komunitou už by se dál prostě neměly vůbec používat. Navíc, slovy sociologa Donalda Moshera, lékařské diagnozy vznikaly v době, kdy jak lékaři, tak i celá společnost měly za to, že pohlaví je dimorfně neměnné. Jinými slovy, věřilo se, že muži a ženy musejí vždy a za každých okolností projevovat naprostou shodu genderových charakteristik s jejich pohlavím, ať už za tím stojí biologie nebo Bůh. Tento předpoklad však při hlubším pohledu přestává platit jak pro minulost, tak i pro současnost lidstva. Pokud bychom označili lidi, kteří se nevcházejí do genderových škatulek muže a ženy, prostě jen za nonkonformisty, znamenalo by to, že sami od sebe svévolně narušují společenská pravidla. Ve skutečnosti tomu tak ale není, a proto se mnozí odborníci snaží podobným nezodpovědným hodnocením vyhnout používáním termínů cross-gender, nebo stále častěji transgender. Zatímco cross-gender spíše popisuje výraznou změnu nebo posun, transgender nabízí prostor pro jemnější rozlišování různých jevů, ale může pojmout i prvky obsahující radikální změny. Ať už ale použijeme jakýkoli z těchto termínů, lidé, které se snaží popsat, plně nespadají do kategorie muže a ženy, nebo se jejich chování se neshoduje s normami a s tím, co společnost, v níž žijí, očekává od příslušníků jejich pohlaví. Transgenderové chování zastřešuje širokou škálu osob. Vztahuje se na muže a ženy, kteří vyhledávají sex s osobami stejného pohlaví, na ty, kteří vyhledávají sex s osobami opačného pohlaví i na ty, kteří se milují s oběma. Spadají sem lidé, kteří se oblékají podle nejlepších tradic svého pohlaví, i ti, kteří se tomuto pojetí otevřeně vzbouřili, například gay drag queens nebo ultramaskulinní lesbičky. Patří sem i heterosexuálové, kteří prostřednictvím oděvů a vzezření (obvykle šperky, tetování nebo ozdoby spojované s opačným pohlavím) získávají určitý pocit nové identity, ať už to činí veřejně nebo v soukromí, úplně nebo částečně. Nejradikálnější skupinou v rámci této škály jsou transsexuálové, kteří prostřednictvím operace usilují o získání nové identity příslušníka opačného pohlaví. Tyto změny můžou nebo nemusí znamenat i změnu sexuální orientace a nemusí ani znamenat, že dotyčná osoba se vůbec nějak sexuálně vzrušuje. Zkrátka, transgenderismus má mnoho podob. Podskupiny transgederové komunity nebyly až dosud studovány tak dokonale, jako například homosexuálové, a zdroje, o něž se můžeme opírat, nejsou vždy zcela spolehlivé. Až donedávna jsme měli k dispozici dva hlavní zdroje údajů: 1) od osob, které na klinikách žádaly o změnu pohlaví nebo které měly kvůli svým transgenderovým aktivitám problémy v osobním životě a přišly požádat o radu; 2) od osob, které se začlenily do některého z mnoha různorodých transgenderových spolků. Druhá skupina neexistovala až do roku 1960 a i těch osob z první skupiny bylo svého času natolik málo, že lékařům nezbývalo než je "smíchat" ve svých statistikách s homosexuály. Druhá skupina vděčí za svůj vznik Virginii Princeové, která se od roku 1960 snaží vyvést transgendery alespoň částečně z jejich úkrytů na denní světlo. Její úsilí vyústilo ve vznik desítek klubů nejen v USA, ale i po celém světě. První studie vycházely z dat získaných od členů Prinecovských klubů a sama Virginia měla přísné podmínky pro to, kdo se může stát jejich členem: nevpustila dovnitř nikoho, kdo se nepovažoval za heterosexuálního cross-dressera. Vylučovala každého, kdo se považoval za gaye nebo za transsexuála. Navzdory tomu se do jejích klubů dařilo pronikat neuvěřitelně velkému počtu osob, které nesplňovaly její podmínky. Jejich stavy neustále narůstaly a postupně se tak mohli odtrhnout od původních klubů a zakládat vlastní organizace s členskou základnou reflektující širší spektrum transgenderů. Navzdory všem výhradám proti Princeové její velká zásluha tkví v tom, že zahájila socializační proces transgenderů, přičemž její a později i soupeřící organizace jim poskytly kulturní prostor, ve kterém se tito až dosud stigmatizovaní lidé dokázali cítit nejen pohodlně, ale začali i přemýšlet o tom, proč mají potřebu se navzájem scházet. Sociální inženýr by to nazval "procesem, v němž lidé popisují, vysvětlují a i jinak hodnotí svět (včetně sebe samých), v němž žijí". Poskytli tak cross-dresserové komunitě možnost skupinově se identifikovat a v rámci skupiny si utvářet pohled na své vlastní já. Nově vznikající skupiny v mnoha směrech zpochybnily původní koncepce Virginie Princeové i její pojetí transvestismu, čímž ještě více znepřehlednily fenomén, který se ještě několik desítek let předtím jevil jako průzračně jednoduchý. Transgendeři se tak dnes cítí poněkud jinak, než tomu bylo u jejich předchůdců před dvaceti lety, a v čím dál větší míře se sjednocují nikoli na gay, transsexuálním nebo transvestitním základě, ale na základě transgenderových koncepcí.Tento trend bude podle mého pokračovat, protože navzdory nesčetným rozdílům mají transgendeři mnoho společného. S růstem jejich počtu je bude více akceptovat i společnost a s tím porostou i jejich politické ambice. To už se ostatně v mnoha případech děje. K mnoha zákonům zakazujícím diskriminaci na základě rasy nebo etnického původu feministické hnutí přidalo pohlaví a gay a lesbické hnutí připojilo i formulaci o sexuální orientaci. TG organizace už v několika případech dokázaly k tomuto výčtu s úspěchem přidat slovo transgender. Transgederismus, tak je definován dnes, sdružuje významnou část populace, včetně mnoha osob, které lze rovněž označit za gaye nebo lesbičky, transsexuály, včetně osob, které otevřeně žijí se svou transgenderovou identitou a statisíců dalších, kteří se se svými transcharakteristikami zatím dokázali svěřit jen svým nejbližším. Tuto poslední skupinu se odborníkům zatím ze zcela logických důvodů nepodařilo studovat, ale s tím, jak se neustále větší počet transgenderů rozhoduje žít otevřeně, lze předpokládat, že i stigmata spojená s transgenderismem budou pomalu blednout. volně zkráceno z projevu Verna Bullougha, profesora historie a sociologie na California State University, který přednesl na sympoziu What is Trans/Gender konaného v marylandském Provincetownu v říjnu 1999.