Ve čtvrtek 11. října budou GLBT komunity v USA slavit Národní den coming outu a Candace Gingrichová při této příležitosti zaslala na GAIN news server komentář, s nímž bychom vás rády seznámily. Třeba při jeho čtení zjistíte, že píše tak trochu i o některých z nás. Ve čtvrtek 11. října budou GLBT komunity v USA slavit Národní den coming outu a Candace Gingrichová při této příležitosti zaslala na GAIN news server komentář, s nímž bychom vás rády seznámily. Třeba při jeho čtení zjistíte, že píše tak trochu i o některých z nás. S blížícím se dnem comingoutu si možná mnozí z naší komunity řeknou: „Jasně, tohle mám už dávno za sebou! S tím už na mě nechoďte!“ Je to pochopitelné: řekli jste o sobě svým rodičům, sourozencům, přátelům, sousedům a teď žijete s pocitem, že to je ono, že už to máte z krku. Chyba lávky! Ať už žijete co nejvíc otevřeně, většina z nás má neustále na dosah ruky nějaké to místečko, kam se může rychle před světem uklidit do bezpečí. Uchylujeme se tam kdykoli je to jednodušší nebo bezpečnější, než jednat se světem s otevřeným hledím. Vemte si třeba chlápka, který naproti vám sedí ve vlaku a zeptá se vás na vaši rodinu, a vy se v odpovědi spletete v rodu. Nebo vaši spolupracovníci - povídají si o tom, co dělali minulý víkend, a vy raději mlčíte nebo rovnou odejdete, protože se jim bojíte říct pravdu o své nové přítelkyni nebo příteli. Každý den máme příležitost k tomu, abychom otevřeností a upřímností změnili přístup okolního světa k nám samým i komunitě jako takové. Ta otevřenost s sebou samozřejmě nese riziko a je na každém z nás, aby posoudil jeho úroveň. Přesto bychom ale neměli zapomínat na to, že právě přes tato drobná každodenní rizika vede cesta ke změně lidského myšlení. Z průzkumů veřejného mínění v USA pravidelně vyplývá, že lidé, kteří osobně znají nějakého gaye či lesbičku jsou více ochotni podpořit jejich požadavky na rovná práva. A z vlastní zkušenosti vím, že stejný předpoklad platí i v případě lidí, kteří osobně znají nějakého transgendera. Nedávno jsem byla u lékaře a když mi předložili k vyplnění vstupní formulář, který chtěl vědět, zda-li jsem „svobodná, rozvedená, ovdovělá, vdaná“. Nic z toho pro mě neplatilo a já se nechtěla vtěsnávat do mě nevyhovujících kategorií. Přikreslila jsem tužkou ještě jednu kolonku a napsala do ní „žiju s partnerkou“. Tím jsem comingoutovala před lékařem i jeho personálem, a doufám, že jsem jim vnukla i myšlenku, že by mohli svoje formuláře předělat tak, aby vyhovovaly opravdu všem. Někteří z nás stále žijí v představě, že pokud o sobě budeme mluvit otevřeně a pravdivě, „zpochybníme tak své pohlaví“ nebo dokonce budeme svou jinakost vystavovat „na odiv“. Nejen že to není pravda, je to ve skutečnosti jen důsledek naší vnitřní homofobie a strachu z toho, že nás společnost odmítne. Nedávno jsem byla otřesena teroristickými útoky na USA, četla jsem o nich stovky článků, sledovala mraky reportáží v televizi. Při této příležitosti jsem poprvé zaznamenala, že hlavní sdělovací prostředky bez snahy o senzacechtivost referovaly o některých obětech jako o gayích a lesbičkách. Novináři dělali rozhovory s jejich partnery nebo blízkými, viděla jsem profily druhého pilota, který byl gay, páru, který letěl se svým tříletým adoptivním synem, ragbisty, který se podílel na neúspěšném pokusu přemoct na palubě letadla teroristy. Ti lidé stáli za života mimo společnost, a teď - po smrti - se stali její přirozenou součástí a média alespoň protentokrát dokázala sestavit jejich pravdivé portréty, portréty lidských bytostí, jejichž životy skončily tragicky a příliš brzy. A tak od teď, kdykoli se vám naskytne příležitost hovořit o otevřeně a upřímně o svém životě, udělejte to. Nezapomínejte, jak moc tato otevřenost dokáže v boji se zaslepeností a nenávistí.