Desire Lines sleduje Ahmada (Aden Hakimi), íránsko-amerického trans muže v šedesáti letech, který po desetiletích skrývání své identity dorazí do queer archivu spravovaného Kieranem (Theo Germaine). Archiv se postupně mění v bránu do minulosti, kde Ahmad doslova „cestuje v čase“ do gayových koupelen a tanečních sálů, aby odkrýval střípky vlastní touhy a identity. Film pracuje ve pětici kapitol, jež proplétají hrané scény s autentickými rozhovory s trans muži napříč generacemi, což vytváří rytmus střídání introspektivních pasáží a dokumentární školy.

Aden Hakimi vtiskl Ahmadovi křehkost i vytrvalost v hledání sebe sama; jeho přechod od zdrženlivé úzkosti ke smířenému nadšení působí věrohodně. Theo Germaine jako Kieran nabízí citlivý protějšek, který Ahmada provází archivem i vnitřními zpochybněními. Vedlejší účinkující (Angel Piedra, Em Modaff) pak přidávají různé perspektivy transmasculinity, od živé energie mladých aktivistů až po moudrost starší generace.

Kamera Marie Hinson často využívá rukou držené záběry „v úrovni očí“, což diváka zavádí přímo do Ahmadova vnímání prostoru i minulosti. Přechody mezi hranými scénami a autentickými rozhovory jsou někdy záměrně skokové, což podporuje pocit „roztržené“ paměti. Hudební doprovod příjemně balansuje mezi ambientní elektronikou a klasickými queer hity, občas ztišenými do minimalistických klavírních motivů.

Nejsilnějším prvkem je propojení osobního příběhu Ahmada s rozhovory skutečných trans mužů – odvěké téma přijetí i izolace zde zaznívá autenticky. Hybridní forma ale místy naráží na režijní neobrat: dramatické pasáže působí jako amatérská divadelní inscenace a střih je občas příliš jadrný. Divák tak chvílemi váhá mezi zaujetím a odtažitostí.