Člověk by si řekl, je neděle už se nebude nic dít, navíc když jako já patříte k těm, kdo si rádi přispí. Pak jsem si nenechala ujít moje oblíbené formule. Navečer mi volala kamarádka, že chce půjčit auto. Docela mě zajímalo proč, a tak mě řekla, že chce jen na jeden den do Harrachova. To mě docela zaujalo. Přišlo mi to jako správně šílené a já miluji ujeté věci. Člověk by si řekl, je neděle už se nebude nic dít, navíc když jako já patříte k těm, kdo si rádi přispí. Pak jsem si nenechala ujít moje oblíbené formule. Navečer mi volala kamarádka, že chce půjčit auto. Docela mě zajímalo proč, a tak mě řekla, že chce jen na jeden den do Harrachova. To mě docela zaujalo. Přišlo mi to jako správně šílené a já miluji ujeté věci. Zajistila jsem si na pondělí dovolenou a vyrazila jsem s ní. Vzala jsem si pár věcí, které jsem považovala za nezbytně nutné na takový výlet. Z kosmetického kufříku jsem vybrala opravdu jen ty nejnutnější malovátka na ranní opravu fasády. Pár hadříků na sebe pro courání se po horách a na přespání. Když jsem kamarádku nabírala, tak jsem zjistila, že můj batůžek je proti její "hokejové" tašce trapně malý. Nicméně jsme nabraly směr Harrachov. Zastávka na benzínce. Poslední nákup, jako mapa (prý se občas hodí), benzín (taky mi někdo říkal, že to bez něj nejde. Nevím proč, ale to jedno), samozřejmě nemůžu zapomenout na pití, bagetu a nezbytné cigarety. Po cestě je Mladá Boleslav a v ní bydlí někdo, koho znám. Co kdybych se tam stavila a oplatila jí její návštěvy v Praze. Tím, že člověk zná pár lidiček i mimo Prahu, není problém se při takovéhle cestě s nimi potkat. Tak jsem zvedla telefon a domluvily jsme se, že zajdeme na kafe. Nechala jsem se navést na místo setkání, protože jsem v Boleslavi byla snad jen jednou. Uvítala mě slovy: "Co tady děláte." Tak jsem jí v krátkosti vylíčila celou tu srandu, kterou se zrovna chystá podniknout. Pak jsem vyrazily k baru. Proplétaly jsme se ulicemi a uličkami a já registrovala, že v některých z nich už jsem při své první návštěvě s Mončou a Čarodějkou jely. Pak už jsem byla hodně mimo, to když Kelly zajela do uliček, až jsme zastavily před zajímavou stavbou. Barem jsme propluly bez většího povšimnutí, aspoň doufám, až do zadní místnosti. Usadily se a začaly klábosit. Moje kamarádka a Kellyina přítelkyně zabředly do hovoru a my s Kelly jsem nezůstaly pozadu a probíraly jsme taky všechno možné. Skoro by se to dalo nazvat výjezdním zasedáním, tentokrát v Mladé Boleslavi. Čas ubíhal a hruškového džusu ubývalo. Tak jsem nakonec zaplatily a vyrazily. Přeci jen nás čekala ještě docela dlouhá cesta v horách. Další zastávka u benzínky, pak anabáze s tím dostat se z Boleslavi a hurá do nevlídného počasí. Naštěstí nás bouřka předběhla. Před Harrachovem jsme zabočily k prvnímu osvětlenému hotelu, kde byl pouze noční hlídač. Rachot mého škodylaku ho vytáhl z tepla. Byl z nás (asi ze mě) trochu na větvi. No co, to se občas stává. Ubytoval nás a mé kamarádce dělal nemravné návrhy, čímž mě chtěl odstavit. Stejně by mě neukecal. Už jen pohled na něj mi stačil, aby se mi zvedl žaludek (samozřejmě). Ranní snídaně byla v pohodě. V poloprázdné jídelně se skopčáci právě nacpávali jako o život. Servírka se snažila tvářit jako by se nechumelilo, přestože venku pršelo, což nebylo nic příjemného, vzhledem k chystanému výletu po horách. Naštěstí v Harrachově už to vypadalo podstatně lépe. Sice bylo podmrakem, ale to zas až tak nevadilo. Šly jsme se podívat k vodopádům a pak jsme se z druhé strany vrátily nazpátek do města. Zašly jsme na oběd a přemýšlely, co dál podnikneme. Buď si půjčíme kola a pojedeme se projet po okolí, nebo by jsme mohly na bobovou dráhu. Dráha nakonec zvítězila, ale musely jsme přejet do Špindlerova Mlýna. Když jsme přijely do Špindlu, byl jen trochu problém s parkováním. Nesmí se tam totiž stát mimo vyhrazená parkoviště. Tak jsme zajely na jedno malé parkoviště a zaparkovaly rovnou před řetízákem. Jen jsme vystoupily, tak na nás majitel zahalekal: "Holky pojďte se svést." "Jasně," souhlasily jsme obě. Na řetízáku jsem se už hodně dlouho nesvezla. Od doby mého dětství taky pěkně podražili. Vedle řetízáku byl autodrom i ten se stal naší kořistí. Skvěle zahájený příjezd jsme doplnily letní bobovou dráhou. Chvilku nám trvalo než jsme jí našly a vyškrábaly se k ní, ale rozhodně to stálo za to. První jízdu nás brzdila nějaká mamina s děckem. Tu druhou už jsme si vychutnaly na plno a ani jsme moc nepotřebovala brzdu, jen jsem měla strach, že ztratím paruku. Nakonec vše dobře dopadlo a my se pomalu chystaly na cestu do Prahy. Byl to naprosto skvěle strávený den a každému doporučuji čas od času podniknout takovou ujeťárnu.