Je to vcelku prostý příběh. To jsme takhle jednou seděly s Mísou na vínku a diskutovaly o budoucím článku o tranďákách do Mladého světa a po chvíli nám tohle téma bylo málo. Někdy kolem druhé dvojky jsme se stočily k tomu, že vozíčkářům kdosi ukradl mikrobus s plošinou a někdy kolem třetí dvojky jsme se rozhodly, že jim pomůžeme. Po čtvrté dvojce už bylo jasné, že uspořádáme dobročinný koncert… Je to vcelku prostý příběh. To jsme takhle jednou seděly s Mísou na vínku a diskutovaly o budoucím článku o tranďákách do Mladého světa a po chvíli nám tohle téma bylo málo. Někdy kolem druhé dvojky jsme se stočily k tomu, že vozíčkářům kdosi ukradl mikrobus s plošinou a někdy kolem třetí dvojky jsme se rozhodly, že jim pomůžeme. Po čtvrté dvojce už bylo jasné, že uspořádáme dobročinný koncert… Druhý den jsem se probudila s těžkou hlavou, která ztěžkla o to víc, když jsem si vybavila, co všechno jsme vlastně "slovně" zorganizovaly. Je to otázka principu, řekla jsem si hlavě navzdory, a pustily jsme se do toho. Mísa obvolávala umělce, kdo by zahrál pro vozíčkáře zadarmo, a řešila byrokratickou stránku věci (to byste nevěřili, co všechno je k uspořádání koncertu potřeba!), já sháněla peníze na pronájem divadla a volný termín tamtéž. Obojí se podařilo vcelku brzo, musím ale říct, že Mísa to měla těžší: obvolávala a obemailovávala četné hvězdy či polohvězdy našeho hudebního nebe, ale většinou se nedočkala ani odpovědi. Až to přišlo: jeden telefon zvedl takhle odpoledne rozespalý Karel Plíhal a suše konstatoval "Jo, zahraju." Pak to začalo vlastně doopravdy a já si celou tu mašinérii naplno uvědomila až v okamžiku, kdy jsem v sobotu večer postávala ve tmě před Branickým divadlem a nevěřícně sledovala, jak dovnitř chodí lidi. Vlastně doteď mi ještě plně nedošlo, že může zafungovat něco, co se vymyslí mezi druhou a třetí dvojkou vína v Karlíně. S výjimkou posledních tří řad bylo divadlo plné a já si v duchu dělala seznam všech možných katastrof, které ještě můžou přijít a všechno zhatit: Plíhal si zlomí ruku, zpřetrhá si všechny struny, vypadne elektrika… …nic z toho se naštěstí nestalo a koncert byl fantastický, a to i z mého pohledu v úkrytu herecké šatny. Karel dvacet minut přidával, lidé ho nechtěli pustit, a když mu jedna mladá sympatická vozíčkářka předala na pódiu květiny, nevěděl, jak se má tvářit. Když už bylo po všem, dopřála jsem si první dvojku (předtím se mi při myšlence na alkohol z nervů zvedal žaludek) a sedly jsme si s Hankou Fifkovou a její rodinou na krátký pokec (Hanka na koncertě byla hlavně proto, že jim kdysi kolega Plíhal svědčil na svatbě! - jak je ten svět malý…:))) a pak přišel i mistr sám. Nevzhledný rozcuchaný blonďák ve vytahaném svetru s krabičkou startek. Byl nervózní, nevěděl kam s rukama, my taky ne, ale protože v nás pomalu roztávalo předchozí napětí a v něm soustředění na koncert, diskuse se jistě rozbíhala, až se změnila v jeden z nejpříjemnějších a nejveselejších večerů (a ranních hodin), jaké jsem v posledních letech zažila. Nemá cenu parafrázovat jeho příběhy či postřehy - stejně bych to nedokázala - místo toho řeknu, že už po pár hodinách jsem se přistihla, že toho člověka považuju za génia, kterého je potřeba mít za každou cenu doma a už nebudu od života chtít nic jiného. Později jsem ale zjistila, že stejný pocit měly i Maruška, Viky a další holky. Máme ale pech …předběhla nás všechny jeho manželka!…:))) V každém případě jsem ráda, že náš první vstup na charitativní scénu dopadl tak dobře (vozíčkáři si odvezli 51.300 Kč), a vím, že na ten večer hned tak nezapomenu. A taky vím, že budu pozorně sledovat kulturní přehled, jestli tam náhodou nezahlídnu JEHO jméno…..:))) foto © Dan Ebermann