Tak je to tady. Ulice měst zaplavily nákupuchtiví lidé, hledající ve svátečně prosvětlených výlohách něco pro své milé " k Ježíšku..". My pracující, chodíme do práce "od tmy do tmy" a všichni jsme tak nějak naměkko. Mám tendenci si myslet, že svět je nějak milejší a hezčí. Tak je to tady. Ulice měst zaplavily nákupuchtiví lidé, hledající ve svátečně prosvětlených výlohách něco pro své milé " k Ježíšku..". My pracující, chodíme do práce "od tmy do tmy" a všichni jsme tak nějak naměkko. Mám tendenci si myslet, že svět je nějak milejší a hezčí. Bohužel, přesně v těchhle dnech jsem byla nucena se odstěhovat od svých nejbližších. Považovala jsem to za krizi a napadalo mě všelicos. Naštěstí jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama. Holt vánoce mi začaly nějak dřív. Nejprve mě moje Zuzka dokázala, že mám pro koho žít. Potom jsem se při družné Vánoční besídce u Hanky nechala unést celou tou naší traďáckou pospolitostí. ( Kájo, dík za dáreček, opravdu jsi mě dostal....). Pár dnů nato jsem při terapii opět u Hanky probrali jakousi časovou osu mého budoucího bytí, a byla jsem překvapena. Letošní svátky jsou formálně poslední, s tou parádou, co nosím mezi nohama. Teda při troše štěstí.... Ten samý den jsem završila předlouhou bitvu s úřady a do konce roku budu mít konečně v ruce svůj rodný list a budu žádat o ostatní doklady. Moc to potřebuji kvůli práci. I tady je to spíše v plusu. V celé té eufórii štěstí jsem se rozhodla na "poslední pokus" jak oživit vztahy s rodiči a sestrou. Zastavila jsem se u sestry v práci, s plánem ji seznámit se svou diagnózou a s tím, že pokud bude schopna, mi pomůže překonat odpor rodičů. Byla jsem dost nervózní. Sestra ale dostala mě. Jakmile jsem před ni předstoupila pěkně v sukni a nabídla ji odvoz domů, nehnula brvou. V autě mi pak vyrazila dech. Shrnuto: Prý už dávno tuší, že nemá bráchu, ale ségru..!!!! Reakce jejich dětí a manžela byla také vcelku pozitivní. Dalším překvapením byla matka. Ona totiž byla u ségry hlídat prcky, což mi sestra zatajila. Spadly jsme do toho (já a máma) pohlavě. Nicméně, trochu slziček, a nakonec slib, že ať se můj život bude upírat kamkoliv, ona je moje máma a je při mně!!!! Jen otec to nezkousnul. To jsme všechny tři tušily. Nicméně dva dny poté se otec setkal s mojí Zuzkou a několik hodin si od ní dal lecos vysvětlit. Mám to zprostředkovaně, mě k tomu nepřizvali. Prý ale byl naměkko a měl snaho vše pochopit. Jde mu to pomalu a prý zvažuje, zda-li by nemohl jet někdy na terapii se mnou..... Uvidíme! Je 17.12.01 ráno a já už mám po vánocích. Tolikhle radostných zpráv a dárků jsem snad ještě nikdy nedostala. Ježíšku, děkuju............ Naděje opravdu umírá poslední a u mě prostě neumřela!!!! Mějte se všichni moc a moc rádi, hezké svátky a veselý vstup do Nového roku! P.S. Celý rok Vás prý zahrnuji historkami ze života, tak můj předvánoční článek není vyjjímkou.....