Minulé pondělí jste si mohli v časopise Týden (jako jakousi daň za nedávný horor s dr. Hajnovou) přečíst článek o transsexuálních rodičích a jejich dětech. Mohli jste si to přečíst, ale nepřečetli, protože nevyšel. Minulé pondělí jste si mohli v časopise Týden (jako jakousi daň za nedávný horor s dr. Hajnovou) přečíst článek o transsexuálních rodičích a jejich dětech. Mohli jste si to přečíst, ale nepřečetli, protože nevyšel. Přiznám se, že tyto řádky píšu se smíšenými pocity. Na jedné straně chápu, že Iva a její rodina, o jejichž příběh se článek opíral (aniž uváděl celá jména nebo město, kde žijí), má svaté právo publikování čehokoli odmítnout a zarazit, stejně jako má právo jednou provždy zrušit své webové stránky (čímž odpovídám na množící se dotazy, co že se to děje), na druhé straně je mi to líto. Měla jsem totiž možnost materiál v hrubé verzi číst a přiřadila bych ho k tomu lepšímu, co u nás o transsexualitě kdy vyšlo. Škoda. Ten jeden článek by samozřejmě nic nevyřešil a naše postavení ve společnosti nezlepšil, ale zaobíral se seriozně problémem transrodičů, citoval právníky i lékaře, odhaloval šedé zóny ve znění našich zákonů, které prostě s transsexuály příliš nepočítají, a jeho vyznění bylo pro nás přijatelné, někteří optimisté by snad řekli, že nám vcelku i fandil. A tak místo článku zbyl jen údiv. Sama Iva kdysi v diskusním fóru na TF napsala: "...nelze čekat, co na nás vymyslí. A nebo si snad někdo říká, že když já tou jejich hrůzou prošla, ať si ostatní také užijí?" Zdálo by se, že je to jednoznačné stanovisko: s problémem dětí je třeba něco dělat a nejen mlčet. Potíž je v tom, že když Iva mohla promluvit, stáhla se, jakoby se docent Jarolím trochu víc rozmáchl a s penisem jí odřízl i veškerý její donedávna ještě tak nakažlivý radikalismus a odhodlání. Pocit, že skalpel dokáže odříznout i transsexualitu a všechny problémy s ní spojené, má určitě mnoho z nás, otázkou je, jak dlouho je ta zmiňovaná většina z nás tomuto bludu věřit nebo v něm dokonce žít. Je škoda, že se Iva namísto snahy dotáhnout řešení své situace k jednoznačnému konci rozhodla pro ilegalitu -- jakmile začnete před něčím (nebo před Hajnovou) utíkat, nezastavíte se už nikdy. Nevadí. Po Ivě přijde další vlna tranďáků se svými webovými stránkami plnými spravedlivého hněvu, také budou až do okamžiku operace kafrat, a pak okamžitě zmlknou. Po nich přijdou další a po nich zase další a vše se bude opakovat jako jakési přízračné deja vu. A problém, který Iva tak dobře zná, zůstane. Jen ať si ho vyžerou i ti po nás! Přesto chci Ivě popřát všechno nej a hodně štěstí. Na své rozhodnutí má právo a navíc si umím vcelku plasticky představit, že život ve stínu Hajnlajnové a jejích transbonzáků není žádná sranda.