Hitler byl homosexuál, Leonardo da Vinci snad dokonce zoofil, s Píďou jsme v sobotu několika piškoty oslavily už dva měsíce společného života, moje kamarádka Viktorka má encefalitidu a mě přepadla nějaká hnusná chřipka…to je tak nějak to nejzajímavější, čím by se dal shrnout uplynulý týden. Hitler byl homosexuál, Leonardo da Vinci snad dokonce zoofil, s Píďou jsme v sobotu několika piškoty oslavily už dva měsíce společného života, moje kamarádka Viktorka má encefalitidu a mě přepadla nějaká hnusná chřipka…to je tak nějak to nejzajímavější, čím by se dal shrnout uplynulý týden. No, dobře, i mě se tento výčet zdá poněkud kusý, a tak přidám ještě pár postřehů. Třeba ten o televizní reklamě na auto (tuším, že Seat), do něhož nasedá cédéčko a jak tak šlape na plyn a cítí tu sílu, rychle strhává paruku, náušnice, oblečení, smazává si mejkap a komentář k tomu dodává něco jako, že v každém z nás je kus muže…Viděl to někdo z vás? Zajímaly by mě vaše komentáře. Ale to jen tak bokem, protože na vaše komentáře jsem se těšila už minulý týden po mírně (zdůrazňuju, že umím být mnohem jedovatější…:)) provokativním zamyšlení o ženách, mužích a Napoleonech. Těšila jsem se a zklamalo mě to. Na moje logické hříčky se ozvalo jen pár reakcí založených jen oblíbených tezích o normalitě a na pocitech, což bych v duchu (a bez urážky) parafrázovala, že „cítit znamená h…. být“. Takže necháme i tohodle, alespoň pro dnešek, protože dneska mám svátek a to je den, kterého si vážím nejvíc v roce. Narozeniny už (ve svém věku) moc neberu, nejen kvůli neustále rostoucí cifře, ale hlavně proto, že jsem se na tom datu nijak nepodílela - to se prostě dva lidé (záměrně nepíšu muž a žena) s pohlavními orgány vhodnými ke vzájemnému propojení a následnému zplození dětí sešli a rozhodli to za mě. Nemám s tím vlastně nic moc společného. Ani datum operace, od které se odvíjí můj nový život, nebylo z mé hlavy, ale rozhodl o něm táta Jarolím na základě volných okének ve svém diáři. A proto dnes svátek považuju za jedinou událost, kterou jsem si plně vytvořila sama pro sebe a s nejlepším vědomím a svědomím. Ale i to byla fuška. Když jsem kdysi před pěti lety listovala kalendářem a hledala jméno, které by se mi líbilo, takřka u všech se mi dokázala vybavit tvář nějaké nepříjemné ženské osoby a já si hned řekla: „Taková jako ona já rozhodně být nechci.“ Terezu jsem žádnou blbou neznala a tak jsem zvolila ji - v kombinaci s příjmením mi dodává dokonale kosmopolitní ráz. Dneska už vím, proč mě žádná Tereza nedokázala v té době naštvat - to jméno se prostě začalo houfně dávat až mnohem později, dnes je to nejčastěji dívčí jméno, takže naštvávacích Terez přibude až za pár let (já a Pergnerka jsme čestné výjimky). Zato dneska jdu po ulici a furt ze všech stran slyším: „Terko, vylez z tý louže, budeš jako čuně!, Terezo, já tě přerazím, copak nedovedeš poslouchat! Doma to řeknem tatínkovi a ten ti dá“ a podobně. Z počátku mě to dost rušilo, protože jsem měla pocit, že všichni volají na mě, dneska už si pomalu zvykám - a pro jistotu nelezu do louží, abych nebyla jako čuně. PS. Těm z vás, kteří dnes večer nedorazí do Laury, přeju příjemný týden, ostatním to vysvětlím osobně…:))) PPS. O osudu avízovaného pořadu ČT o TS se nejspíš rozhodne až po zvolení nového ředitele ČT, protože teď prý nikdo nechce na sebe vzít odpovědnost a začít schvalovat rozpočty na další období. Takže musíme nejspíš počkat do konce října na ředitele a pak doufat, že nápad paní režisérky Struskové uhraje nějakou tu korunu z našich daní PPPS. Včera jsem usínala u Nikdo není dokonalý a starobylá zpěvačka jménem Marcela Králová tam vyprávěla o tom, že jejím největším fandou je nějaký tranďák z Moravy. Inu, i mezi našinci se najdou lidé podivní…:))