Prsa jí začala růst v devíti letech. Lékaři její rodiče uklidňovali slovy: To nic, to je jen tuk, to nejsou prsa. To přejde. Mýlili se. Nepřešlo to. Její tělo se měnilo, nešlo si toho nevšimnout. V patnácti jsem nosila obvazy opásané kolem hrudníku. Každý den ráno jsem si prsa pevně stahovala jako do korzetu. Chlapi přece prsa nevystavují,? vysvětluje Miluška. Prsa jí začala růst v devíti letech. Lékaři její rodiče uklidňovali slovy: To nic, to je jen tuk, to nejsou prsa. To přejde. Mýlili se. Nepřešlo to. Její tělo se měnilo, nešlo si toho nevšimnout. V patnácti jsem nosila obvazy opásané kolem hrudníku. Každý den ráno jsem si prsa pevně stahovala jako do korzetu. Chlapi přece prsa nevystavují,? vysvětluje Miluška. Byla statečná, ale strašně trpěla. Na spoustu otázek si nedokázala odpovědět. Neměl jí kdo poradit. Lékaři byli bezradní.Nevěděla jsem, kdo jsem, kam patřím. Měla jsem ale velké štěstí na rodiče. Byli úžasní. Přitom mne třech letech adoptovali, takže to pro ně všechno muselo být ještě těžší. Moje maminka byla vlastně první člověk, kterému jsem se se svými pochybnostmi svěřila, vzpomíná Miluška. Vyučila se elektromechanikem. Čím dál víc si uvědomovala, že jí mužská role, kterou jí příroda udělila, nesedí. Nebylo jí v ní dobře. Jenže netušila, cos tím má vyvést. Citovost ze mne vyzařovala víc než bylo zdrávo. Připadala jsem si jako ve fackovacím panáku. Všechno se ve mě pralo! Někdy u mne převažovala spíše mužská role, jindy zas ženská duše. Vojně se ale Miluška vyhnout nemohla. Přišel povolávací rozkaz a já narukovala do Plzně. Hrubosti typu: Budu po tobě šlapat, dokud ti prsa nezašlápnu do země! byly ty nejněžnější hlášky, kterými ji v armádě častovali. A dnes a denně se potýkala s problémem jak skrýt své poprsí? Bylo to marné. Na rozcvičku se musí ráno do půli těla. Jediná na plac vyšla v teplákové soupravě zapnuté až ke krku. Důstojník okamžitě ostře zavelel: Svlíknout! Na ubikaci se vracela uličkou hanby. Každý si sáhnul, každý se chechtal. Po opakovaném sexuálním zneužití se Miluše na vojně dvakrát pokusila o sebevraždu. Vypila ředidlo, podřezala si žíly. Nechtěla jsem žít. Nevěděla jsem už jak dál. Smrt jsem vnímala jako vysvobození. Tak moc se chtěla někam zařadit a žít plnohodnotný život! Tak moc se snažila. Ve třiadvaceti letech 21. dubna 1988 se Miluška oženila. Ženská identita ale v jejím mužském těle převládala dál, uvnitř se v ní nic nezměnilo svatba na tom nemohla bohužel naprosto nic změnit. Manželku jsem milovala. Šlo o hluboký cit. V té době jsem už začala vážně uvažovat o změně pohlaví? Jak na to reagovala moje žena? Měla to těžké. Chtěla pro mne všechno dobré. Z její strany jsem měla láskyplnou podporu?? Podmínkou změny pohlaví ale byl ze strany úřadů rozvod. Jinak to nešlo. Za ruku jsme spolu došli až k soudu.To nebyl rozvod. To bylo smutné, bolestné sbohem, vzpomíná Miluška na den, na který by raději jednou provždy zapomenula. Nejde to, ale? V roce ?92 absolvovala proměnu sexuální identity. Hormonální léčbou a chirurgickou operací se z muže stala po fyzické stránce žena ? Miluše Šubrtová. Byl to pro ni začátek nového bezproblémového života? Konec všech trablí? Rozhodně ne! Tak jednoduché to nebylo. Nezměnili mi přece mozek, hlavu, ale jenom pohlaví,? vysvětluje Miluška. Byla to pro ni výhra, ale zároveň také prokletí. Dnes umí hrát obě role ? muže i ženu. Může být kočka i pes. Obojí. Přiznávám, že partnerský život jsem měla velmi bohatý. Měla jsem chuť na všechno. Všechno jsem si chtěla vyzkoušet. Nejvíc jsem tíhla ke starším mužům a ženám. Možná ten nejkrásnější vztah prožila Miluška ve dvaceti letech. Seznámila se (ještě před změnou sexuální identity) se sedmdesátiletou ženou a hluboce se do ní zamilovala, přestože byl mezi nimi padesátiletý věkový rozdíl. Trávili spolu všechny chvíle. Přes nepochopení všech lidí v okolí byla rozhodnuta si dámu svého srdce vzít. Pak ale Miluška vyhověla přání své maminky a se svou láskou se rozešla. A dodnes vzpomíná, mluví o ní jako o sluníčku. Mám za sebou partnerské vztahy jak s muži, tak i s ženami. Ne vždycky ale jde o sex! Jsou to vztahy velmi krásné, romantické a hluboce lidské. Nemám vyhraněný přístup k jednomu sexuálnímu pohlaví. Líbí se mi muži, ale zároveň mne přitahují i ženy a právě z toho mám v dnešní konformitě problém, přiznává popravdě Miluška. Změnou pohlaví pro ni ráj na zemi rozhodně nenastal. Problémy nezmizely. Naopak se objevovaly další. Ještě jako muž dálkově vystudovala vysokou školu ? České vysoké učení technické v Praze. Inženýrský titul jí ale akademická obec ne-uznala vysokoškolský diplom byl totiž vystaven na její mužské jméno a ona jako muž už vlastně přestala existovat! Legislativa opět pokulhávala za skutečným životem? A tak měla Miluška za sebou deset let škol, ale nebylo jí to nic platné. Byla opět na dně. Pokolikáté v životě už. Nemohla jsem sehnat žádnou práci. Ani manuální. Nikde mne nechtěli. Proč? Zaměstnavatelé uvažovali v duchu: Jeden den v bankovním okénku (za pultem, v kanceláři?) sedí muž a druhý den je z něj žena. Mohu si to dovolit? Mohu takovou osobu vlastně zaměstnat? Co by tomu řekli zákazníci? Nepřišel bych o ně? Z něčeho ale Miluška žít vPraze musela. A protože to byla holka kurážná, dostala nápad. Pro někoho možná nestravitelný, ale pro ni naprosto reálný. Aby přežila a vlastně si i vyzkoušela své nové tělo, napadlo ji živit se jako ,lehká holka z Perlovky. Zkusila to a měla mezi zákazníky neuvěřitelný úspěch. Utvrdilo jí to v přesvědčení, že na ženu má ženskou roli zvládala perfektně. Muži z ní byli paf. Za lehkou děvu se dnes rozhodně nestydím. A proč taky? Chtěla jsem v té roli působit jako provokatér a upozornit na problémy nás transgenderů (lidí se změněnou sexuální identitou). Vždycky nešlo o sex. Mnohdy jsem víc než tělo uplatňovala svou inteligenci a také konverzaci ve třech světových jazycích, říká Miluška popravdě o své kariéře lehké holky. Nebála se? Život prostitutek je vnímám veřejností jako jedno velké nebezpečí. Mohlo se jí něco stát, kdokoliv z klientů jí mohl ublížit? Při mé mohutné postavě (výška 185 centimetrů a pěkně široká ramena) to pro mne nebylo zas tak nebezpečné, jak se na první pohled může zdát. Ubránila bych se, tvrdí přesvědčivě. A opravdu si na ni nikdo netroufnul. Ze začátku ve vztazích se zákazníky převažoval sex v orální podobě, později se Miluška stala vyhledávanou společnicí úspěšných manažerů, obchodníků. To už se nejednalo o promiskuitní vztahy, ale o pracovní schůzky a odborné porady vedené nejenom v angličtině. Tohle období trvalo rok a půl. Pak to Miluši přestalo bavit. A tak s tím ze dne na den skončila.V té době totiž začala pracovat v transfúzní stanici v Praze na Vinohradech. Nejdříve jako obyčejná šatnářka. Později jako evidenční sestra a ekonomka. Při své cílevědomosti a workoholismu se Miluška postupně vypracovala až na správce počítačové sítě. Spravovala integrovanou informační síť obřího zdravotnického kolosu, který nemá konkurenci v celé České republice. Před dvěma lety se Miluška přihlásila do výběrového řízení České televize na post projektanta počítačových informačních technologií. Konkurz vyhrála. Byla prostě nejlepší. Dnes řídí informační systémy v celém televizním zpravodajství. Můžu být nejlepší. Můžu být skoro až na samém vrcholu, ale přesto na něj nikdy úplně nedosáhnu. Proč tomu tak je? Právě proto, jak mne společnost vnímá, hodnotí Miluška svou nynější pozici. Žiju sice v liberálním světě, ale předsudky vůči nám transgenderům tu existují veliké. Nic se nezměnilo. Přitom nekoušeme! Jsme úplně stejní jako ostatní lidé ? jsme hloupí, jsme chytří, jsme veselí i smutní. Dnešní společnost stále ještě uznává jenom dvě pohlaví. Nic jiného podle ní neexistuje. Nic jiného si nepřizná. A tak jsem stále jsem ještě pro mnohé nikdo, říká Miluška. I když si myslím, že na pomyslný vrchol svého snažení jednou přece jenom dosáhne, společnost se svým xenofobním viděním jí to rozhodně ne-usnadňuje. Lidé s odlišnou identitou stále bojují s nepřízní legislativy a především s nepochopením a nedůvěrou nás ostatních "normálních" lidí. Miluška Šubrtová je bedna, hlavoun. A zároveň jemná citlivá a vnímavá bytost. Píše poezii, dělá barevné koláže. V lednu letošního roku vzala do ruky videokameru a natočila vlastní autoportrét. 21. února se objevil na televizní obrazovce. Vyloženě náhodou se na televizi v té chvíli dívala také moje bývalá manželka. Žije na severní Moravě, dobrých 250 kilometrů od Prahy. To bylo všechno, co jsem o ní věděla, nic jiného. Neviděli jsme se dlouhých jedenáct let. Hned druhý den mi exmanželka volala do České televize: ,Mám pro tebe jedno překvapení. Přijedu za tebou zítra do Prahy.? Víc v telefonu neprozradila. Nepřijela sama. Přivezla s sebou jedenáctiletého kluka. To je tvůj syn., řekla Milušce. Tahle čtyři slova jí úplně rozhodila. Byla to pecka. Miluška neměla vůbec tušení, že se před jedenácti lety stala otcem. A teď z ní najednou byl táta i máma zároveň! Když mne kluk viděl, s naprostou samozřejmostí z něj hned vypadlo: ,Přesně takhle jsem si tě představoval. Jsi vysoký a budeš mne chránit, jo Matka mu předtím jen řekla, že existuju, ale že vypadám podobně jako ona. A kluk to tak vzal. Nebyl to pro něj vůbec žádný problém, neměl co řešit. Má to v hlavě dobře srovnané, prostě má všech pět "pé", líčí Miluška. Její syn má v sobě prý stejnou cílevědomost a urputnost, s jakou se životem prodírá ona sama. I on si jde tvrdě za svým. A stejně jako kdysi jí ani jemu to prý nejde v tělocviku. Snad právě proto má rád za sebou někoho silnějšího, někoho, kdo mu dodá potřebný pocit jistoty a také sebedůvěry. Já mám tedy ode dneška druhou mámu. Když mi první máma něco nedovolí, tak já ti zavolám a ty mi to pak dovolíš, jo?? sondoval u Milušky syn hned při jejich prvním setkání. Dítě pro ni opravdu moc znamená. Šest let se marně snažila s partnerem adoptovat děcko. Jako transgender ale neměla vůbec žádnou šanci, jen si to tehdy nechtěla připustit. Ani dnes Miluška neví o nikom z komunity transgenderů, komu by se adopce děcka podařila. Brání tomu legislativa. Miluška se dříve dokonce ucházela o místo mámy ? vychovatelky ve vesnič-kách SOS. Opět marně. Svého syna proto vnímá jako ten největší dar, jaký jí život dopřál. Dar, se kterým naprosto nepočítala. Kdo je to vlastně Miluška Šubrtová? Za komunismu vyvrhel společnosti. Člověk, který se nedokázal zařadit a který se nevešel do žádné z předem nalinkovaných kolonek. A kým je dneska? Uznávaným počítačovým odborníkem a nejenom v televizní branži. Ale také je tou nejšťastnější mámou azároveň tátou na celém světě. Tady by mohl neuvěřitelný příběh, který vydá na deset životů, končit šťastným happy?endem. Nekončí? Ještě před dvěma měsíci měla Miluška krásné dlouhé vlasy. Přišla o ně. Chemoterapie se na mně takhle podepsala. Mám něco s krví, říká naprosto bez emocí. Já vím, že Milušku nemůže nic porazit. Peklem si už prošla. A kdo jím projde, ten vydrží úplně všechno.
Zdroj: Žena a život, Autor: Věra Georgievová