Krevní transfuzí lze v principu přenést každou infekci, jejíž původce se vyskytuje v krvi. Díky pokroku medicíny a značnému úsilí se však v posledních letech podařilo riziko přenosu infekce transfuzí velmi výrazně snížit. Krevní transfuzí lze v principu přenést každou infekci, jejíž původce se vyskytuje v krvi. Díky pokroku medicíny a značnému úsilí se však v posledních letech podařilo riziko přenosu infekce transfuzí velmi výrazně snížit. Pravděpodobnost, že příjemce transfuze dostane potransfuzní žloutenku, je asi desetkrát nižší než riziko smrtelného úrazu na silnici. Pravděpodobnost přenosu AIDS se srovnává s pravděpodobností zásahu bleskem. Jak se podařilo takového úspěchu dosáhnout? Klíčové faktory jsou tři: výběr vhodného dárce, laboratorní vyšetření odebrané krve a účelné použití přípravků z krve. Objevy nových léků a léčebných postupů, zavádění nových operačních technik i časnější záchyt chorob přispívají k tomu, že je možné vyhnout se podání transfuze mnohdy itam, kde by její podání v minulosti bylo nezbytné. Stále dokonalejší zpracování odebrané krve umožňuje podávat nemocným právě jen tu část krve, kterou potřebují (například červené krvinky, které přenášejí kyslík, nebo krevní destičky, které se podílejí na zástavě krvácení). Navíc tak mohou jednotlivé složky krve odebrané dárci pomoci i více nemocným. Krev se stále dokonaleji vyšetřuje. V roce 1977 bylo zavedeno vyšetření na přítomnost původce virové žloutenky typu B, v roce 1986 vyšetření známek infekce HIV (původce nemoci AIDS), v roce 1992 vyšetření známek infekce virem žloutenky typu C. Vyšetření známek onemocnění syfilis se provádí od války. Stoprocentní jistota neexistuje I přes značný pokrok a neustálé zlepšování laboratorních testů nemůže laboratorní vyšetření odebrané krve samo o sobě dát naprostou záruku bezpečnosti. Nejde jen o to, že každé vyšetření může selhat. Vždyť například u AIDS je laboratorní test zaměřen na průkaz protilátek proti HIV, a ty se vytvářejí až v určitém odstupu po infekci (obvykle do 18 dnů). Časnou infekci tedy nemůže test odhalit (kritické období se nazývá "epidemiologické okno"). I tu nejdokonalejší laboratorní diagnostiku je tedy nutné doplnit ještě dalšími opatřeními. Zásadní význam pro bezpečnost příjemce má výběr dárce krve. Zkušenost ukazuje, že nejbezpečnějším dárcem je dobře poučený dobrovolník vyhýbající se jednoznačně vymezeným rizikovým aktivitám. Dárce by měl být motivován k odběru snahou "pomoci nemocnému". Neměl by být motivován ani osobním prospěchem (tj. odměnami za darování či úlevami v zaměstnání), ani sociálním nátlakem. Dárce by si měl být dobře vědom své spoluodpovědnosti za zdraví příjemce, a pokud ví o skutečnostech, které by mohly ohrozit příjemce jeho krve, neměl by krev dávat. Za rizikové se například považuje užívání nitrožilních drog, střídání náhodných sexuálních partnerů, sex pro drogy nebo pro peníze, pobyt v nápravném zařízení, pohlavní styk mezi muži, tetování nebo piercing v nedávné době, poranění ve zdravotnickém zařízení a mnoho dalších. Zodpovědnost dárce Transfuzní stanice v České republice před mnoha lety převzaly postupy osvědčené v zahraničí. V roce 1995 bylo zavedeno důsledné poučení dárce "o rizikových aktivitách", v roce 1998 byl dokonce ministerstvem zdravotnictví publikován jednotný postup. Dárce je nejprve informován o tom, co to "rizikové aktivity" jsou, a poté je v rámci dotazníku požádán o prohlášení, že do žádné skupiny "s rizikovým chováním" nepatří. Pokud dárce cítí, že do některé skupiny s vyšším rizikem patří, není dotazován na to, do které. Tak je zaručena i naprostá důvěrnost důvodu vyloučení z dárcovství. Je bohužel pravda, že uvedený postup není dodržován zcela důsledně a že některé transfuzní stanice mohou někdy postupovat nešetrně. Naštěstí jde spíš o výjimečné případy. Od doby, kdy bylo do transfuzní služby zavedeno důsledné poučení dárců, klesá v ČR záchyt známek pohlavně přenosných chorob mezi dárci krve. U HIV dokonce klesl výskyt v posledních letech na nulu. V poslední době se objevily články o tom, že někteří lidé se cítí diskriminováni tím, že nemohou dávat krev (např. LN 19. 9. 2000). Organizovaní homosexuálové se prý dokonce hodlají obrátit na Ústavní soud. Jde však spíš o nepochopení a záměnu pojmů "homosexualita" a "pohlavní styk mezi muži". Tyto pojmy rozhodně nejsou totožné. Pojem "homosexualita" je vyhrazen pro sexuální orientaci. Ta je pravděpodobně vrozená a celoživotní. Vyskytuje se stejně u mužů jako u žen, statistiky uvádějí dvě až čtyři procenta populace. Část homosexuálně orientovaných mužů "pohlavní styk s jinými muži" nemá, a naopak řada heterosexuálně orientovaných mužů podobnou zkušenost uvádí. Často jde o náhražkovou aktivitu, někdy o pouhou zvědavost, jindy o prostituci. Výrazně vyšší rizika Představitelé homosexuální komunity prý nabádají homosexuály, aby svou sexuální orientaci na transfuzní stanici nepřiznali. To je zbytečné, nikdo by se jich na ni totiž neměl ptát. "Pohlavní styk mezi muži" je však vymezená riziková aktivita. Statistiky v ČR ukazují asi 50krát až 100krát vyšší pravděpodobnost infekce HIV u mužů, kteří mají zkušenost "pohlavního styku s jiným mužem", oproti mužům, kteří takovou zkušenost nemají. Dárce, který v dotazníku neuvede pravdivé údaje, si asi svého podpisu příliš neváží. Měl by si být vědom nejen právních důsledků svého počínání, ale irizik, kterým vystavuje příjemce své krve. A měl by uvážit, zda jeho motivem k darování krve bylo "přechytračit transfuzku", nebo pomoci potenciálnímu příjemci své krve. Pracovnice transfuzní stanice Havlíkovi řekla, že "normálně by mu krev klidně vzala". Pokud by ale přišla kontrola z ministerstva, mohla by z toho prý mít problémy. Mluvčí ministerstva zdravotnictví Otakar Černý toto tvrzení popírá. Ministerstvo prý žádné nařízení, které by zakazovalo odebírat krev homosexuálům, nevydalo a ani neprovádí kontroly, zda je krev gayům odebírána. Ministerstvo nicméně nevyvrací tezi, že jednotlivé transfuzní stanice mohou homosexuály podle svého vlastního uvážení zařazovat z hlediska dárcovství krve mezi "rizikové skupiny". "Pokud jednotlivá pracoviště z této filozofie vycházejí, není jim co vytknout," říká Otakar Černý. Tvrdé zacházení Transfuzní stanice tedy jednají na vlastní pěst, a podle dostupných informací opravdu o krev homosexuálů často nestojí. Předseda Sdružení homosexuálních občanů (SOHO) Jiří Hromada totiž říká, že se na SOHO obracejí několikrát do měsíce gayové z nejrůznějších měst České republiky a stěžují si na razantní odmítání, kterému jsou ze strany transfuzních stanic vystaveni. "Jeden pán, který se na nás obrátil v této záležitosti, dokonce popisoval, že pracovnice transfuzní stanice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyplněný formulář přímo před ním zmačkala a zahodila do koše, poté co si v něm přečetla, že se jedná o homosexuála," vypráví Hromada. Celý problém je navíc absurdní i v tom, že inkriminované dotazníky nedonutily žádného homosexuálního člověka, který se rozhodl darovat krev, aby tak neučinil. "Prostě přijdou, a ke své homosexualitě se v dotazníku nepřiznají," potvrzuje Hromada a dodává: "Je tomu tak proto, že gayové nadřazují občanskou povinnost darovat krev nad svoji sexuální orientaci." Tento postoj potvrzuje už citovaný dárce Bohumil Havlík. "Z transfuzní stanice mi poslali dopis, ve kterém se na mě obraceli, abych přišel darovat krev. Chtěl jsem jim vyhovět, a být tak užitečný," popisuje své zkušenosti Havlík. Dotazník, který je třeba před darováním krve vyplnit, ale nakonec hovořil jasnou řečí: pan Havlík je sice vhodný dárce, ale problém ze strany transfuzní stanice tkví v tom, že je homosexuál. Havlík je stejně jako Jiří Hromada přesvědčen, že formuláře stejně nic neřeší. Když se gay rozhodne darovat krev, tak ji stejně daruje. Jednoduše se ke své homosexualitě nepřizná. "Mám spoustu kamarádů gayů, kteří chodí pravidelně darovat krev. V dotazníku ale svou sexuální orientaci nepřiznávají," vypráví Havlík. Riziková skupina Homosexuální menšina se k chování transfuzních stanic nakonec postavila čelem a hodlá se v nejbližší době obrátit na Ústavní soud, protože se dotazníky transfuzních stanic cítí diskriminována. "Vadí nám, že v dotaznících, které dostanou dárci před odběrem krve, se považuje za rizikové chování homosexualita vedle prostituce, pobytu ve vězení nebo promiskuitního chování," uvádí Jiří Hromada, šéf Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO). Otakar Černý ale za ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že za rizikovou skutečnost pro odběr krve není považována homosexualita, ale "pohlavní styk mezi muži". Transfuzní stanice to ale vidí jasně: formulace dotazníků uvádí jako rizikové chování přímo homosexualitu, nikoliv "pouze" pohlavní styk mezi muži. Brožurka Českého červeného kříže potom dokonce říká v informacích pro dárce krve, že občan, který se rozhodne darovat krev, musí svým podpisem potvrdit v dotazníku, že "nepatří mezi občany s rizikovým chováním: to je prostituce, narkomanie, homosexualita a podobně." "Několikrát jsme také schválně poslali "našeho člověka", aby v dotazníku zaškrtl, že je homosexuální, a byl vyhozen," popisuje zkušenosti s transfuzními stanicemi za SOHO Jiří Hromada. Nulový přenos Šéf Společnosti pro transfuzní lékařství Petr Turek uznává, že formulace, která je použita v dotaznících transfuzních stanic, je špatná a neodborná. Zároveň však dodává, že je lepší vyřadit někoho zbytečně, než nevyřadit toho, kdo by vyřazen být měl. "Stále platí, že v homosexuální komunitě je vyšší procento HIV pozitivních," uvedl Turek. Absolutně to ale samozřejmě neplatí: poslední červencový průzkum v této oblasti ukázal, že poměr HIV pozitivních homosexuálů ku HIV pozitivním heterosexuálům je již téměř vyrovnaný (244 HIV pozitivních homosexuálů proti 221 HIV pozitivním heterosexuálům). Navíc za poslední dva až tři roky je přenos HIV cestou krevních transfuzí nulový. Názor MUDr. Petr Turek (18.6.2001) LN