Zaujalo mě motto na stánkách jedné mé kamarádky : "Nevím zda dělám zrovna nejlépe, když zde hodlám odhalit, to co se mi občas honí hlavou, či to, co jsem kdy byla. Ale mám pocit, že za svou minulost se nikdo stydět nemá a skrývat se také dlouho nedá, jelikož Vás stejně vždy dohoní :-)". Dovolila jsem si ho použít celé, tak že na něj možná při svých toulkách po trans stránkách narazíte. Řekla bych, že obsahuje zajímavé moudro. Ono moudro se stává zajímavějším a ještě zajímavějším s přibívajícími rozhovory s holkami co to mají jako já, pár let zasebou. Až na profláklé vyjímky nechtějí mít s trans světem nic společného, ale to není nic nového a opakovala bych se. Ostaně včerejší článek je důkazem, že vás to stejně zastihne v nejméně vhodnou dobu.
Při zamyšlení se nad jádrem pudla, nezjistím vůbec nic. Stejně jako jsem ty lidičky nechápala před lety, jak je možné, že jako luknutím prstu "jedou" po chlapech, když do té doby byly se ženou. Už samotný fakt, jak se na "přešíté" kouká testosteronová společnost, je to číré zoufalství a možná ještě větší schíza chránit ono malé "tajemství". V čem se těmto lidem změnil život ? Jsou nyní svobodnější ? No tělesně možná, duševně ? Skoro bych řekla, že ne. Pocit : "a co když to praskne", jsem si zažila, děkuji více ne. To budu radši někde "napůl cesty", budu svá, nebudu se strachovat co kdyb a ryskovat ztrátu vztahu.