Transmitzvah vypráví příběh Nicoláse, transgender umělkyně, která po deseti letech úspěšné kariéry v Buenos Aires přijíždí zpět do rodného města na argentinském venkově. Film je členěn do pěti kapitol, každá z nich se zaměřuje na jinou etapu její návštěvy: setkání s rodiči, starými přáteli, první veřejné vystoupení po letech, znovuobjevování ztracených vzpomínek a konečné smíření s rodným místem. Tato struktura umožňuje příběhu plynout jak komediálně-ironičtě, tak i v okamžicích syrově dramatických.

Martina Gómez v titulní roli Nicoláse podává strhující výkon: plný drobných gest, které ukazují její neustálý konflikt mezi odvahou být autentickou a strachem z nepochopení doma. Vedlejší role rodičů (v podání Mariany Duarte a Rafaela Gutiérreze) přesvědčivě vystihují rozpětí emocionálních reakcí – od matčiny lásky až po otcovo počáteční ticho. Režisér Martín Luengo nechává herce improvizovat drobné epizody skutečného argentinského venkova (tradiční obědy, milonga, rodinné rituály), což dává filmu autentický, až dokumentární nádech.

Nejde jen o osobní coming-out příběh, ale o širší reflexi toho, jak maloměsta (či konzervativní prostředí obecně) zacházejí s odlišností. Film brilantně pracuje s humorem — scéna, kdy Nicolásu vytroubí „sváteční průvod“ traktory, je dojemná i vtipná zároveň — ale neztrácí rozhodnost upozornit na bolest samotné postavy. V centru není konflikt s nepochopenými sousedy, ale vnitřní boj a cesta k sebeúctě. Hudební doprovod, střídající tradiční argentinské tango s minimalistickými klavírovými motivy, skvěle podtrhuje emocionální dynamiku.

Kamera (Carlos Mendoza) pracuje často v úrovni očí protagonisty — ruční záběry a krátké širokoúhlé plány umožňují divákovi prožít Nicolásu „na vlastní kůži“. Střih (Florencia Ruiz) má svižné tempo, přičemž čas od času dovede zpomalit děj do meditativních pasáží, které zdůrazňují niternost postavy. Barevná paleta místy rejví pastelové odstíny (symbolizující přijetí), jindy se vrací do drsnějších, šedivých tónů.