Myslím, že každá máte svoji pravdu a každá to cítíte jinak. Já nejsem vyjímkou. Od každého něco. Něco od Terky, něco od Domči a něco od Moniky. Co je hlavní většinu pohledů na "věc" mám ze sebe. Právě z doby uvědomování si sama sebe. Myslím, že každá máte svoji pravdu a každá to cítíte jinak. Já nejsem vyjímkou. Od každého něco. Něco od Terky, něco od Domči a něco od Moniky. Co je hlavní většinu pohledů na "věc" mám ze sebe. Právě z doby uvědomování si sama sebe. Je to rozhodně dlouhý a složitý proces, jímž si tranďáci projdou. Nedá se pak rozhodně bagatelizovat, na to či ono. Nemůžu vypadnout a zapadnout z jedné škatulky do druhé. Je to mnohem složitější. Když někdo nechce zůstat mezi, chápu. Můj případ to není. Já klidně zůstanu někde mezi. Nejsem „chlap“ a asi nejsem ani „ženská“. Možná jsem opravdu třetí nebo jak Terka říká sedmnácté pohlaví (protože se jí to číslo líbí). V tuhle chvíli na gynekologii nechodím, taky co bych tam dělal(a) ? Po operaci se jí, ale nevyhnu. Nevím jestli bych se jí vyhnout chtěla. Bude to určitě nová zkušenost. Zda kladná nebo záporná to ukáže až čas. Řadí mě tento fakt mezi ženy ??? Je smyslem života snažit se žít podle nějakých prapodivných vzorů, které si někdo vymyslel ? Asi ne. Já chci žít podle toho, jak to cítím. Cítím se být sama sebou a jestli mě společnost bude vnímat jako „pána“, což se mi pořád stává a je to způsobené asi i hlasem, nebo mě budou vnímat jako „pani či slečnu“, není důležité. Důležité to je u lidiček, na nichž mi záleží. Ti mě myslím si berou takovou jaká jsem. Někteří to řeší, jiní ne. Prostě to berou jako fakt. Utíkám z jedné škatulky, která mi nevyhovuje a nebudu se přeci cpát do jiné škatulky. Ta mi taky úplně nevyhovuje. Kdysi jsem se úzkostlivě prala o definice. S bojovým pokřikem jsem se byla do prsou. Jsem to a to. Tak a tak zní přesná definice nebo diagnóza. Tehdy jsem zuřivě potřebovala něco o co bych se mohla opřít. Něco co by mi pomohlo uchytit se ve vzniklém vakuu. Určitě mi to hodně pomohlo. S postupem času se moje „neměnné“ definice rozvolňovaly. Bylo to způsobené dvěma aspekty. Jednak jsem poznávala více lidiček a nějak jsem je do „přesné“ definice nemohla zařadit a jednak jsem sama procházela dalším „vývojem“ a sebe poznáním. Dnes vím, že definice nejsou pro mě důležité. Vím co jsem a kam patřím. Patřím do tohoto světa stejně jako třeba mentálně retardovaní, slepý, hluší. Mám své nezpochybnitelné právo na místo v této společnosti. Myslím, že mám co nabídnout. Nesnažím se fňukat a parazitovat, jako to dělá spousta „normálních“ spoluobčanů. Jsem jiná? Nevím. Jak se to vlastně pozná? Je na to nějaký metr. Je to polemizování a lamentování nad něčím, co je v tuto chvíli bohapustá teorie. Můžeme si vymýšlet co chceme. Vytvářet definice a nevím co ještě. Budeme také žít? Pokud nechceme žít v nějakém „ghettu“ , jako našinci ve státech, tak se budeme muset rozhýbat. Nemám na mysli nějaké průvody. To by stejně asi nemělo valného výsledku a navíc předem odhadnu účast. Vrátila bych se ke své maličkosti. Operace pro mě není dnem kdy se narodím. Je to pro mě bod za nímž směřuji, protože cítím potřebu změny. Změna je pro moji vnitřní pohodu důležitá, stejně jako je důležitý vztah. Jak Terka v zamyšlení týdne zhodnotila, mám sympatickou přítelkyni. Ano po dlouhém hledání jsem našla fantastického človíčka. Určitě by těch superlativů bylo více, ale to si nechám pro ní :)) Bere mě takovou jaká jsem, se vším všudy. To je věc jíž si neobyčejně cením. Nesnaží se mi nic rozmlouvat a naopak mě v tom podporuje. Je mi oporou. Můžu se u ní stočit do klubíčka a přitulit, když potřebuji. Je to samozřejmě i naopak. Stejně jako Monča jsem do práce přestala nosit paruku. U mě to bylo z čistě praktického důvodu, aby se mi neničily vlasy, kterých mám už tak poskromnu. Tvořím si svoji image, jíž působím na lidi kolem sebe. Image se mění stejně jako já. Mění se směrem, kterým chci. Všechno směřuje k pohodě. K vnitřní pohodě. Pokud budu v pohodě není důležité zda jsem žena nebo něco mezi. Jsem to já.