Asi znáte následující situaci: noční šalina, vrávoravým krokem nastoupí dvě individua. Dech vonný -- vinný, inteligence vilvem alkoholu poněkud snížená, o to však silnější a moudřejší proslovy. Jak řeč plyne, z úst jim kanou "perly" (a semtam slina). Na vše mají jasný a jednoznačný názor: to byla "debilita", tamten je "hňup", ti nahoře to "serou" a beztak je to všechno banda uchylů a teploušů.
Všimli jste si někdy jakým tónem a hlavně s jakým výrazem v očích se vyslovuje slovo "uchyl"? Ne? Já jo. Podělím se s vámi o výsledek svého pozorování.
Nejčastěji se vyslovuje rychle. Jen tak prosviští mezi rty. S minimální artikulací. Jako něco, co chceme mít rychle za sebou. V očích pak bývá prázdný výraz. Prázdnota -- to je strach! Strach z něčeho, čemu nerozumíme, o čem máme málo informací a bojíme se, že by nás to mohlo ohrozit.
Jak zmenšíme svůj strach? Snadno: zjednodušením, bagatelizací, zesměšněním. Musíme to, čeho se obáváme srazit na kolena, aby to bylo menší než my. Musíme to dostat pod úroveň našeho sebevědomí -- pod svoji úroveň -- abychom byli aspoň o kousíčk větší než to, čeho se bojíme -- čemu nerozumíme.
Zamyšlení nad tím, jaká je ona "úroveň", když to, co leží těsně pod ní má označení "teplouš" či "úchyl", nechám na vás. Peťa.