Svět kolem nás je plný lidí.. řeknete si, že jsem na svůj věk poměrně bystrá, ale že jako nic nového. Máte pravdu. Jenomže nebýt lidí, nebyly by tzv. mezilidské vztahy. Ráda bych se v dalších řádcích zaměřila na jednu konkrétní kapitolku mezilidských vztahů. Předem vyloučím vztahy partnerské a milenecké, nechci se ani rozepisovat o vztazích rodičů (i to by nebylo špatné téma) ale ráda bych se zastavila o vztazích okolí k TS jedinci které se odehrávají každodenně. Typickým příkladem jsou spoluzaměstnanci. Svět kolem nás je plný lidí.. řeknete si, že jsem na svůj věk poměrně bystrá, ale že jako nic nového. Máte pravdu. Jenomže nebýt lidí, nebyly by tzv. mezilidské vztahy. Ráda bych se v dalších řádcích zaměřila na jednu konkrétní kapitolku mezilidských vztahů. Předem vyloučím vztahy partnerské a milenecké, nechci se ani rozepisovat o vztazích rodičů (i to by nebylo špatné téma) ale ráda bych se zastavila o vztazích okolí k TS jedinci které se odehrávají každodenně. Typickým příkladem jsou spoluzaměstnanci. Do práce musí chodit každý, TS nevyjímaje. Není to sice "zákonem" povinné, ale je to nanejvýš praktické. Neumřete hlady. Nepatří k dobrým mravům mluvit hned o penězích, ale nějaká ta pětka se hodí. Znáte to, jídlo, nájem, oblečky, benzín, alimenty,....... Každý si najde své kolonky. Snad jen šťastnější spoluobčané (rentieři, výherci Vánoční komety, nebo televizního Milionáře ) nemusí. Ze statistického hlediska je to zanedbatelné procento. My ostatní do práce chodit musíme a jsem rádi, že se tak děje. Říká se, že je štěstím, když se v rámci celé TS transformace podaří svoji profesi PŘED a PO ustát. Tedy zůstat na svém postu. Já měla to štěstí, že po rozmluvě s nadřízenými jsem uzavřela různé dohody, a zůstala na své židli. Těmi dohodami je míněn např. postupný comming out mezi zaměstnanci, žádné násilné a šokující situace. Proč ne, jednak to není moje nátura, a jednak je to z mé strany tolerance. Chci ji od ostatních, musím ji tedy umět projevit sama. Problém je, že toleranci ano, kompromis možná, ale "s..t na hlavu" ne!! První věcí, která každému přijde na mysl je oslovování. A první problém. Jednoho dne šéf" oficiálně vyhlásil, že je třeba na mě pohlížet jako na ženu, a tak mě i oslovovat. Pochopitelně ani šéf nemůže tyhle věci nařídit, lze o tom jen informovat. Na to pozor. Nikdo nepřehodí vyhybku v hlavě ihned a nezačne vás řadit do druhé skupiny ihned. To je fakt blbost. Maximálně si zvyknou dřív. Pár dnů to ale trvá. Pak je třeba sledovat, jestli vás novým rodem tito lidé oslovují jen mezi čtyřma očima a nebo i na veřejnosti. Pokud jen diskrétně, nemyslí to až tak vážně a trochu se za vás stydí. Ti, co nepřivyknou hned ještě nejsou nutně nepřátelé. Myslí to s vámi dobře a snaží se vás zviklat. Berme na vědomí staré pořekadlo, že co tě nezabije, to tě posílí a hrdě si stůjte za svými cíly. Najde se i hrstka lidí, pro které jste prostě ČLOVĚK, a na pohlaví, oslovování, nebo snad oděv nehledí. Tihle jsou praví lidé, na které je spolehnutí. Zbývající procento vás nikdy nezkousne. Pro ně jste úchylové, odpad společnosti, atd..... Nezoufejte, těchto lidí není až tak moc, jen je třeba je umět odhalit a dát si na ně pozor. Pak řešíme na pracovištích i jiné, praktičtější otázky. Jaké?? Záchody, šatny, sprchy....... . Mě se týkají jen ty záchody. Musím říct, že tady jsou ve vztahu ke mně určité rezervy. Prostě chodím stále "postaru". Ředitel společnosti je toho názoru, že pokud mě osobní oddělení vede v kolonce "muž" budu chodit na patřičný hajzlík. Trochu mě to deprimuje, trochu ponižuje, ale právní nárok na to není.....!!! Pak bohužel přijdou ti šťourové, co nás "neberou" a začnou tvrdit, že bychom tam chodit neměly, že se necítí s námi bezpečně atd.... Na to jsem po těch týdnech a měsících nenašla rozumnou odpověď. Rámcově s nimi i souhlasím, přestože se necítím být sexuálním deviantem, který přepadá chudáky močící muže u pisoárků. Co nadělám, svět je divnej..... Trochu nebezpečné je donášení šéfovi. V každé firmě se tací najdou. My jsme pro ně ideální oběti. Pokud donašeči pochází z oné "neberoucí" skupiny, je třeba obzvláštní opatrnosti. Stoprocentní pracovní výkon, vytrvalost, využívání pracovního času a jiné, nelze v praxi docílit. A protože naši "jinakost" neberou, jsme pod jejich drobnohledem a čekají sebemenší odchylku od normálnosti. Když říkám sebemenší, myslím tím, že to co jiným projde beze slova, je u nás napadáno. S tímhle už mám své smutné zkušenosti. Pracuji na postu, kde se denně stýkám se zákazníky. Bylo mi vedením řečeno, že mám jejich podporu, ale jen do té míry, pokud se nebude moje transformace negativně projevovat na obchodních kontaktech se zákazníky. Na tomhle poli slavím úspěchy. NIKDO ze zákazníků nezaujal odmítavé stanovisko k našim výrobkům kvůli mé diagnóze. Mezi spoluzaměstnanci to tak není. Bohužel, uhájila jsem sice svoji židli, nikoliv pracovní zařazení..... Tady se musím lehce pousmát nad jedním komentářem Ingrid, kde píše, že je třeba umět přijmout práci i o "třídu níž"....... Možná to vypadá jako plky, možná moc učeně, ale je fakt, že je našinec dík "studiu" mezilidských vztahů, kandidátem na doktorát ze sociologie. Je těžké hledat novou práci, zvláště v této době a v této situaci, nicméně ještě jedno poučení na závěr. Je jednodužší začít psát na nový list, než přepisovat už popsaný list. Lidé, kteří vás znali jako "kluka" vás budou většinou tak brát i potom. Nemyslí to zle, ale je to fakt. Bolavý fakt......