To se zajíc jednoho krásného dne probudil a pocítil velmi silné nutkání stát se. Moc dlouho nad tím nepřemýšlel a vydal se rychle za medvědem, vůdcem zvířat v lese, kde žil. To se zajíc jednoho krásného dne probudil a pocítil velmi silné nutkání stát se. Moc dlouho nad tím nepřemýšlel a vydal se rychle za medvědem, vůdcem zvířat v lese, kde žil. "No, nemožné to není. Jeden vlk navíc by neměl porušit rovnováhu. Já proti tomu v zásadě nic nemám. Jenom musíš zajít za vlky, jestli tě budou chtít vzít mezi sebe." Zajíc tedy sebral veškerou svou odvahu a povzbuzen medvědovými nadějnými slovy se vydal do vlčího doupěte. Měl se co ohánět, aby ho nesežrali, než se dostal k veliteli smečky, jemuž celou situaci podrobně popsal. "To je skvělé, my tě mezi nás rádi přijmeme," promluvil vlk svým hlubokým hlasem. "O jednoho vlka víc nebo míň, je to sice výjimka, ale myslím si, že by ti v tom nic bránit nemělo. Už se na tebe těšíme," zasmál se vůdce a vyprovodil zajíce až pokraj doupěte bezpečně mezi hladovými vlky. "Já se však obávám, že jsem na rozhodování v této záležitosti příliš malý pán," řekl medvěd a poslal nebohého zajíce až za králem zvířat. Pouští vedla nehostinná cesta a zajíc už přece jenom nebyl nejmladší, nýbrž hnán svou nezdolnou touhou, sice dehydratován, hladový a zaprášen k nepoznání, ale přesto nakonec stane před lví kanceláří. Jaké je jeho zděšení (si čtenář lehce domyslí), když zjistí, že dnes není úřední den. Domů se přeci vrátit s nepořízenou nemůže, když už zašel tak daleko. Rozhodne se tedy přenocovat na místě a počkat na krále. A tak čeká a čeká, čeká a z dlouhé chvíle začne přemýšlet, proč je obloha modrá, jestli existuje lék na umírání a zdalipak má tohle všechno smysl. Ráno se probudí, promne unavené oči a zjistí, že se přede dveřmi vytvořila neuvěřitelně dlouhá fronta čekajících zvířátek a on je někde uprostřed. Jakmile se konečně dostane na řadu, přednese králi svou žádost. "No podívej," odpovídá lev zamyšleně hledíc před sebe. "Já proti tomu osobně nic nemám, je to sice neobvyklé přání, ale ne nesplnitelné. Dokonce tady pár let zpátky bylo několik tobě podobných. Ale neptej se mě, jak dopadli. O tomto já rozhodovat nemohu, musíš se v této záležitosti obrátit na Boha." Když peláší domů, v hlavě mu zní poslední lví slova: zkus třeba kostel. Dorazí s úlevou do známého lesa a ihned se vydá na průzkum nejbližší vesnice. Přímo uprostřed stojí v celé své těžkopádné vznešenosti Boží svatostánek. Zajíc se zhluboka nadechne a nesmělým krokem vstoupí dovnitř. Vyhledá zpovědnici a usedne do ní. Popíše knězi svůj problém. "Co si to vůbec dovoluješ mařit můj drahocenný čas takovou kacířskou prosbou. Kdo to kdy slyšel?" rozzlobil se svatý otec. "Nemůžu ti nijak pomoct, běž domů." Zajíc byl sice zklamaný, ale rozhodnutý vytrvat, proto se se slzami v očích vrátil k medvědovi. "Musí to nějak jít, proč by nemohlo? Nevidím jediný rozumný důvod," chlácholil ho vládce lesa. "Máš v podstatě dvě možnosti. Buďto to vzdáš nebo budeš pokračovat." "Já se rozhodně nemíním vzdát," odpověděl jednoznačně zajíc. "V tom případě zkus budhistické mnichy." Takže (nebudu to protahovat), náš hrdina přehopkoval Velkou čínskou zeď a jako historicky první západní zajíc byl přijat do budhistického kláštera. "Víš, my nemáme Boha, který by za nás rozhodoval. Ale můžu pro tebe udělat jednu maličkost. Sednu si pod strom a budu čtyřicet dní a nocí meditovat. Pak ti dám vědět," řekl mu opat. Zajíc se tak vrátil zpátky do lesa a svou nucenou dovolenou strávil studiem života a chování vlka. Po dnech a bezesných nocích se dostavil výsledek. "Obrať se na soud, více pro tebe udělat nemohu." Jak opat řekl, tak se i stalo. A výsledek? Ten já ještě neznám, ale jakmile se jej dozvím, dám vám vědět.