Nechtěli jsme slyšet. Ani když se vrátil do Polska, aby to řekl, nechtěli jsme slyšet, že tento papež, prorok, který je už jen jako věchýtek, byl asi jedním z nejvytrvalejších kritiků liberalismu. Sovětská stránka dějin ještě nebyla obrácena, jeho první bitva sotva vyhrána, když Jan Pavel II. již důrazně prohlašoval, že člověk není stvořen pro ekonomiku, ale ekonomika pro člověka, že nás triumf kapitalismu nesmí vést k tomu, abychom zapomněli sociální imperativ, že církev bránila a bude bránit své učení, sociální tržní ekonomiku a solidaritu proti zákonu zisku. Nechtěli jsme slyšet. Ani když se vrátil do Polska, aby to řekl, nechtěli jsme slyšet, že tento papež, prorok, který je už jen jako věchýtek, byl asi jedním z nejvytrvalejších kritiků liberalismu. Sovětská stránka dějin ještě nebyla obrácena, jeho první bitva sotva vyhrána, když Jan Pavel II. již důrazně prohlašoval, že člověk není stvořen pro ekonomiku, ale ekonomika pro člověka, že nás triumf kapitalismu nesmí vést k tomu, abychom zapomněli sociální imperativ, že církev bránila a bude bránit své učení, sociální tržní ekonomiku a solidaritu proti zákonu zisku. Sedm měsíců před koncem SSSR to vyhlásil v encyklice. Papež, který rozkymácel komunismus, vyzval katolíky, aby odmítli americký model. Mělo to vyvolat senzaci a oživit diskusi. Encyklika Centesimus annus však nevzbudila příliš pozornosti i přes všechna kázání, která po ní na všech kontinentech následovala. Ani v Krakově, kde v roce 1979 shromáždil ono Polsko, které brzy dalo signál k sovětskému zhroucení, nebylo poselství přijato. Hovořilo se o papežově zdraví, zkoumaly se jeho kroky, ale jen stěží se zmiňovala podstata, to, že hned po svém příjezdu odsoudil "halasnou propagandu liberalismu", "systému, který chce vládnout světu s materialistickou koncepcí člověka", jak řekl. "Nelze budovat pozitivní budoucnost na zbídačování člověka, nespravedlnosti a utrpení." Avšak v momentu, kdy volný průběh podnikání odhalí své slabiny, odmítají liberálové zvednout rukavici a levice tuto shodu názorů odmítá. Tento papež vadí. Vadí, protože stejným dechem a se stejnou silou a tvrdošíjností tvrdě tepe také genetické manipulace, eutanazii, rozvod, umělé přerušení těhotenství, úpadek rodiny a snahu člověka dělat ze sebe Boha. To se nezdá být moderní. Zdá se to tak archaické, že Jan Pavel II. stejně tak popuzuje pokrokáře, jako nahání strach liberálům, že by jej nejraději pohřbili i s komunismem. To je omyl. Omyl, protože otazníky nad těmito novými hranicemi vědy nejsou jen legitimní, ale také nezbytné. Omyl, protože konec různých tabu a sexuální liberalizace si musejí ještě vyvinout svou vlastní morálku, která by usmířila sociální svobodu a individuální zodpovědnost. Papež Jan Pavel II. stejně jako doba nedokázal nalézt slova, aby to vyjádřil. Nepochybně nemohl, protože zůstává člověkem zákazů, protože víra pro něho zůstává jakousi oddaností, nikoli směřování k individuálnímu a sociálnímu dovršení. Spíše než abychom odmítali otázky, které klade, měli bychom se snažit nalézt na ně odpovědi. Bude ještě zapotřebí času - nejméně tohoto století -, ale již ode dneška by se sociální a křesťanská demokracie, velké politické síly Evropy, měly o tohoto papeže opírat a prosazovat spolu s ním evropský ekonomický model - solidaritu a sociálně tržní ekonomiku, které svět a Evropská unie potřebují.