Odpůrci zákona o registrovaném partnerství se při defenzívním odporu vůči principu uzákonění soužití osob stejného (nebo i různého) pohlaví, mimo institut manželství, nejčastěji uchylují k názorům, že se tato norma nesmí stát součástí rodinného práva. Odpůrci zákona o registrovaném partnerství se při defenzívním odporu vůči principu uzákonění soužití osob stejného (nebo i různého) pohlaví, mimo institut manželství, nejčastěji uchylují k názorům, že se tato norma nesmí stát součástí rodinného práva. Za tím se prý skrývá "obecný" požadavek, aby homosexuální páry nesměly adoptovat a vychovávat děti. Nejzavilejší milovníci starých pořádků dokonce zastávají postoj, že by například homosexuální ženy nesměly společně vychovávat dítě, které by jedna z nich porodila. Snaha zakázat homosexuálům adopci je podle nich totiž v zájmu společnosti a výchova dětí homosexuály patří k obecně odmítaným principům. Přitom všichni, kteří něco podobného skutečně "obecně odmítají", vycházejí ze série polopravd na téma, že homosexualita je úchylka, případně dokonce společenská choroba, k níž lze nesvědomitou nebo nepřirozenou výchovou dovést "zdravého" a "normálního" jedince. Osoby stejného pohlaví samozřejmě nejsou schopny tuto přirozenou a svědomitou výchovu dětem zaručit, domnívají se nejradikálnější odpůrci legalizace "ne-manželského" partnerství. Nepřátelé homosexuálů a myšlenky na jejich zrovnoprávnění se z nejrůznějších příčin programově brání pochopit, že tento vztah je principiálně stejný jako heterosexuální. Může být stejně tak povrchním flirtem, racionálním kalkulem jako hlubokou altruistickou láskou provázenou z obou stran odpovědností a pochopením. Stejně jako u heterosexuálních párů vrcholí vzájemný vztah potřebou přivést na svět potomka a vychovat z něj spořádaného člověka, mají stejnou potřebu ihomosexuálové. Ti sice zatím nemohou být přirozenými rodiči, ale to neznamená, že nemohou dobře vychovávat děti. Nebo že po tom nemohou toužit... Homosexualita ve většině případů není věc výchovy; žádní sebenadanější homosexuální pedagogové by z adoptovaného dítěte s rozvíjející se heterosexuální orientací gaye zřejmě neudělali, konec konců - pokud by to byli svědomití (adoptivní) rodiče, ani by to nebylo v jejich zájmu. Homosexuálové jsou stejní lidé jako ostatní - nejsou to žádné virové kolonie, jejichž jediným cílem je množit se. Důkazem pro nesmyslnost těchto názorů je fakt, že dnešní homosexuálové pocházejí právě z heterosexuálních svazků. Klíčem je pochopitelně správný výběr pěstounů - důsledná snaha, aby opuštěné dítě bylo dáno do výchovy odpovědným lidem, schopným a odhodlaným poskytnout takovému dítěti vše, aby z něj vyrostl dobrý člověk. Špatní pěstouni mohou být stejně dobře heterosexuální jako homosexuální. O dobrých náhradních rodičích to platí stejně. Každý, kdo je připraven ujmout se opuštěného dítěte a vytvořit mu náhradní rodinu, by tuto možnost měl dostat - bez ohledu na to, co mu roste pod spodním prádlem. Mnozí homosexuálové nebo transsexuálové - ať už muži, nebo ženy, se totiž od "normálního" státem (a církví) uznaného pohlaví liší právě jenom tím tělesným morfologickým znakem - jinak se cítí jako osoba opačného pohlaví. Každá lidská společnost má přirozenou snahu rozrůstat se a rozvíjet. Zájmem státu, který je rámcem lidské společnosti, by pak mělo být vytváření co nejefektivnějších mechanismů pro její rozvoj. Tradiční rodina jako svazek muže a ženy dnes sice není minulostí, ale stejně tak roste počet lidí, kteří chtějí žít po svém - ve vícečlenných rodinách, v komunách nebo mít více partnerů. Snaha společnosti bránit jim v tom se dříve nebo později ukáže jako protivývojová. Tolerantnější postoj k homosexuálnímu rodičovství je pouze jednou z prvních zastávek na cestě k moderní lidské společnosti. Robert Blanda, Právo, 16.3.2001