Říkala jsem to už v pátek večer Vlastě, Milce a Jitce, když jsme si byly sednout v Lauře, ale protože mi to pořád nejde z hlavy, musím to říct i vám. Je okurková sezóna, a tak i servisy, které jinak přes rok chrlí informace z transsvěta vcelku intenzivně, nemají do čeho píchnout a aktuální události musejí nahrazovat zprávami, kterým se v novinářské hantýrce říká trvalky. Většinou jsou to všemožné rozbory, zamyšlení, ale třeba také portréty translidí, které jsou v běhu událostí nepříliš zajímavé a schovávají se právě pro období prázdnin. Říkala jsem to už v pátek večer Vlastě, Milce a Jitce, když jsme si byly sednout v Lauře, ale protože mi to pořád nejde z hlavy, musím to říct i vám. Je okurková sezóna, a tak i servisy, které jinak přes rok chrlí informace z transsvěta vcelku intenzivně, nemají do čeho píchnout a aktuální události musejí nahrazovat zprávami, kterým se v novinářské hantýrce říká trvalky. Většinou jsou to všemožné rozbory, zamyšlení, ale třeba také portréty translidí, které jsou v běhu událostí nepříliš zajímavé a schovávají se právě pro období prázdnin. Tak si v těchto materiálech minulý týden čtu a přemýšlím, co z toho by se dalo použít na transgender. cz, a pořád nic - všechno je to moc americké, a i když je transproblém ve svém základě stejný na celém světě, naše životní podmínky se liší natolik, že psát o jejich problémech či vidění světa, by bylo zbytečné. Ne že by to nebylo zajímavé, ale při stavu našeho vlastního chápání naší komunity tady v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku), by to stejně pochopil jen málokdo. Pak jsem ale narazila na článek o newyorské černé transmodelce, které nějaký chlapík přímo na rušné ulici za bílého dne podřízl krk, protože "to" o ní věděl. To byl ale jen začátek příběhu, který mi, jak jsem uvedla na začátku, nejde z hlavy. Na dalších řádcích jsem se totiž dočetla, že ta nešťastná holka měla kamarádku, taky krásnou a úspěšnou v modelingu, kterou policie našla tak brutálně zohavenou, že ji museli identifikovat až s pomocí sériového výrobního čísla prsních implantátů. To mě dostalo - každou normální mrtvolu poldové identifikují podle dokladů, otisků prstů, jizev třeba po slepáku, v krajním případě podle zubů, jen na našince se někdo musel vyřádit s takovým vztekem, že běžné postupy byly k ničemu. Jistě, řeknete si, že je to Amerika a u nás se nic takového nemůže stát. Snad budete mít i pravdu, ale faktem na druhou stranu je, že si na podobné problémy zaděláváme taky. Narozdíl od ostatních menšin, které vcelku logicky žijí mezi sebou, protože uvnitř komunity nacházejí nejen pocit bezpečí, ale i pochopení a koneckonců i tu tolik žádanou lásku, tranďáci u nás dál fungují v jakémsi přízračném hávu "normálních" mužů a žen a snaží se podle toho i chovat, respektive řešit svou samotu. Výsledky tohoto životního stylu známe snad všichni - v lepším případě je to zklamání z toho, že se partner chtěl jen pobavit s čímsi "exotickým", ale na delší vztah to není, v horším případě na vás samozvaní ochránci mravnosti a normality vytáhnou baseballovou pálku. Je to zvláštní. Heteráci pečou spolu a vyhovuje jim to, gayové a lesbičky mají své kruhy a vyhovuje jim to, jen my se pořád snažíme vetřít někam, kde o nás není valný zájem. Proč? Vždyť chlapíků i ženskejch, co mají přirozený zájem o translidi, je vcelku dost (minimálně stejně tolik, kolik je nás), na spokojený - minimálně citový - život komunity by to bohatě stačilo. To bychom ale museli odhodit stranou teze typu "jsem žena už od dětství" a zkusit si nejdřív aspoň nanečisto a pro sebe, ale s dostatečnou dávkou hrdosti, říct: jsem tranďák, transsexuální, transka, jinotělec...co se komu víc líbí...a začít podle toho žít. Musíme s tím ale začít, dřív než nám ten náš život v zakletí normality - a v jejím jménu biflování hormonů, chromozomů, genomů, DNA, syndromů a švédských zázračných kapek -- proteče mezi prsty. Aby bylo jasno, nemám nic proti slůvku "normální". My jsme taky normální, normální homo sapiens. Těm z vás, kteří to už dávno vědí nebo to alespoň začínají tušit, gratuluju, těm ostatním, utopeným ve snech vyrovnat se topmodelkám a arnoldům, držím palce, ať jim život přinese co nejmíň zklamání. Nic víc dělat nemůžu.