Blízká přítelkyně Salvadora Dalího a diskotéková hvězda, kterou zbožňovaly tisíce fanoušků, si vždy dokázala uhlídat své soukromí a vytvářet kolem sebe neproniknutelné mýty. Jejím životem se loni v prosinci zaobíral londýnský deník Observer. Blízká přítelkyně Salvadora Dalího a diskotéková hvězda, kterou zbožňovaly tisíce fanoušků, si vždy dokázala uhlídat své soukromí a vytvářet kolem sebe neproniknutelné mýty. Jejím životem se loni v prosinci zaobíral londýnský deník Observer. V šedesátých a sedmdesátých letech patřila k hvězdičkám londýnského polosvěta, byla stálicí života tamních nočních klubů. Nikdy sice nedosáhla věhlasu například Bianky Jaggerové, ale i tak její jméno plnilo společenské rubriky londýnských bulvárních novin. A pak najednou zmizela. Nepropadla ale drogám, jako mnoho z jejích přátel, ani nezemřela. Naopak, vynořila se v Itálii a stala se z ní hvězda. O jejím původu toho moc nevíme. Sama se dobře bavila tím, že jednou tvrdila, že její matka byla Ruska, jindy Francouzka, při jiné příležitosti dokonce Číňanka nebo Vietnamka a její otec byl postupně Rus, Francouz, Angličan a Indonésan. Narodila se možná v roce 1936 v Hanoji, možná v roce 1941 nebo 1946 v Hongkongu. Jednou říkala, že pochází z Transylvánie. A dodnes vlastně ani není jasné, jestli se narodila jako chlapec nebo jako dívka. Poprvé o sobě dala vědět v polovině šedesátých let, kdy se z Francie přestěhovala do Anglie a přidala se k partičce, která se bavila vymetáním nočních klubů a večírků. "Byla to taková ta sorta lidí, kteří o sobě s oblibou tvrdívají, že znají někoho, kdo osobně zná Rolling Stones," říká k tomuto období publicista Jonathan Meades. Amanda ale v tomhle směru dosáhla opravdu dokonalosti a doopravdy se spřátelila s kytaristou Stounů Brianem Jonesem. Sama říká, že právě díky němu se v roce 1965 poprvé potkala se Salvadorem Dalím, který prý při jejich prvním setkání prohlásil, že má "nádhernou čelist". Po Londýnu však koluje i fáma, že už o dva roky dříve Dalí Amandě zaplatil operativní změnu pohlaví, kterou provedla tehdejší nepřekonatelná kapacita v oboru, doktor Bourou v Casablance. Amanda tyhle údaje nikdy nepotvrdila, ale s oblibou je spíš ještě přiživovala. "Dodávají mi nádech tajemna a zajímavosti," řekla v jednom novinovém rozhovoru. "V pop světě nefrčí nic tak dobře, jako otevření úchyláci." Později však přece jen začala trvat na tom, že nikdy nebyla mužem, že všechny ty pověsti byly jen součástí public relations, kterou pro ni údajně vymyslel Dalí. Nebo David Bowie. Nebo ona sama. April Ashley, jedna z nejznámějších britských transsexuálek (stala se slavnou modelkou a někdy příště si o ni povíme určitě víc) trvá na tom, že v padesátých letech s Amandou pracovala v pařížském transvestitním kabaretu Le Caroussel. Ve své biografii vzpomíná na chlapíka jménem Alain Trapp, z něhož se na jevišti stávala Peki d'Oslo a ještě později se z něho prý stala Amanda Lear. Podle tohoto zdroje se Dalí s Peki potkal v Le Caroussel už v roce 1959. Ať už to bylo tak či onak, faktem zůstává, že si na příštích dvacet let zůstali s Dalím blízcí a Amanda dokonce říkala, že ji slavný surrealista naučil vidět svět jeho očima. Život pak trávila mezi Dalího vilou ve Francii a Londýnem, kde navazovala nesčetné milostné vztahy, které komentovala slovy, že "pět hodin je obvykle maximum toho, co s někým druhým potřebuješ." Od Briana Jonese se přivinula k Davidu Bowiemu (kterého pak jako jednoho z mála označovala za svého "milence") a poté, co se objevila na obálce skupiny Roxy Music, se začalo spekulovat i o jejím vzplanutí k Bryanu Ferrymu. Vyznavačka klasické glamové kultury se ale v Británii, kde nastupoval punk, necítila zrovna dobře a přemístila se proto do Itálie, kde zazářila jako hvězda evropských diskoték. Koncem sedmdesátých let si díky svému hlubokému hlasu a nenapodobitelnému stylu vedla v žebříčcích dobře. Sama ale značnou část úspěchu připisovala svému zjevu, o kterém se nejednou vyjadřovala dost cynicky. "V Itálii mě zbožňují, protože jsou tam všichni posedlí sexem, v Německu zase všichni čekají na nějakou novou Marlene Dietrichovou. Sázím na jejich potřebu vidět opilou ženu-vampa z nočního klubu. A chtějí mě i gayové; díky legendám, které mě obestírají, mají otevřené ty nejlepší diskotéky v Evropě." Podle Observeru je Amanda té doby dokonalým příkladem postmoderní celebrity. Meades zmiňuje její touhu po slávě, aniž by měla nějak jasno v tom, jaká by ta sláva měla být. "Chtěla být prostě slavná jako Amanda Learová." Duncan Fallowell, spoluautor Ashleiných pamětí, ze své zkušenosti tvrdí, že jen velmi málo transsexuálek touží po tom být "normální" ženou. "Mají tendenci k tomu nablýskanému stylu ženství. A to je přesně Amandina parketa."