MARCELA LINKOVÁ pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR v oblasti gendersociologie. Je jedním z mála odborníků, kteří se u nás zabývají problematikou transgenderů. MARCELA LINKOVÁ pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR v oblasti gendersociologie. Je jedním z mála odborníků, kteří se u nás zabývají problematikou transgenderů. Jak jste se k tématu dostala? "Původně jsem zastávala názor, že přírodou jsou dány jen primární a sekundární pohlavní znaky a za všechno ostatní může společnost. Pak jsem ale v Americe vyslechla přednášku člověka, který se narodil jako žena a absolvoval přeměnu v muže. Tvrdil, že jeho chování se začalo měnit už v okamžiku, kdy mu začali podávat hormony. Najednou si uvědomil, že se třeba na ulici chová jinak než dřív. Tehdy jsem začala o problematice přemýšlet a shánět další informace."Co o postoji české "většiny" vypovídá stále stoupající obliba travesty show? "Obrovská obliba travesty show je naprosto zarážející. Navštěvuje je velká spousta mužů, kteří jsou schopni se tam naprosto odvázat. V té souvislosti si myslím, že v Českých zemích máme poměrně striktně definované gender role. A specielně muži od třiceti let výš mají velké potíže přijmout fakt, že gender role se mohou nějak rozmělnit, že muž nemusí být striktně maskulinní se všemi atributy, které po něm společnost požaduje. Travesty show jako by jim poskytlo možnost z těch striktně vymezených rolí vypadnout v rámci jakéhosi rituálu. Je vidět, že ta potřeba existuje, ale společenská kontrola tak velká, že nelze jinak dát průchod femininním tendencím, aniž by byla ohrožena mužská identita. Travesty show umožňuje klukům i holkám v kontrolovaném prostředí, kde jsou dány časové i prostorové hranice, dát průchod přetlaku. Pak zpívají, tancují na stolech, ... Mimo tuto zónu se bojí, zvlášť muži, ukázat, že mají také jiné potřeby. Tradičně uzavřené kapitoly mužského já, jako je bolest, pláč, beznaděj, ven nesmějí. To je image homosexuála - zženštilost, ublíženost." Existuje sociologická definice pojmů muž a žena? "Když se dítě narodí, řekne lékař - to je holčička, to je chlapeček. Podle vnějších pohlavních orgánů. Ale je načase, aby si i medicína začala uvědomovat, že není jedno pohlaví, ani tři, že je jich široká škála. Definice pohlaví se hledá na mnoha úrovních - neuronové, homonální, morfologické i dalších. Ty všechny dohromady vytvářejí pohlaví a socializace hraje úlohu v tom ,jak se bude jedinec vytvářet dál. Nedá se říct - jsme definitivní ženy nebo definitivní muži. Proto je dobře, že transgendeři se dostávají stále více ke slovu a vysvětlují. Pohybují se v tak širokém spektru, že naše zažité mužské a ženské role jim samozřejmě vůbec nedostačují. Je to impuls k tomu, aby se společnost začala liberalizovat. V tom jsem optimista a veřím, že to dobře dopadne." Nesouvisí odmítání translidí se strachem, aby lidstvo nevyhynulo? "Pro mnoho lidí je ale nesmírně důležitý fakt - musíme mít potomka, nejlépe syna. I když většina společnosti tvrdí, že je jedno, zda se narodí dcera nebo syn, názor, že je nutný pokračovatel rodu, přežívá. Odmítání transsexuálů ale spíš vychází z hlubšího strachu, který má co dělat se sociálním pořádkem. Homosexuálové a transgendeři rozbíjejí "ten základ" - rodinu. Pro 90% dotazovaných lidí je rodina to nejdůležitější. Postupně ustupuje význam vztahu muž-žena (nebo muž-muž, žena-žena), ale nabývá vrch vztah dospělého s dítětem. " Jsou jiné země v přijímání transsexuálů dál? "Ve světě je situace obdobná. Ve velkých městech, jako u nás v Praze nebo v Brně, už v určitých kruzích převážně mladých lidí nehraje žádnou roli například sexuální orientace člověka. Je to součást života, proč ji problematizovat? Za hranicemi města jsou problémy také všude stejné, s tím rozdílem, že například v Americe jsou tendence mnohem agresivnější. U nás se spíš bouchne pěstí do stolu, v Americe zmlátí člověka třeba na ulici nebo rovnou u něj doma." Jaká společnost by byla podle vás ideální? "Nemůžeme začít od bodu nula. Až vymře naše stará politická garnitura, začne se možná něco měnit. Díky seminářům, setkávání, médiím i výchově. Školy začnou vzdělávat děti jinak, předkládat jim jiné modely. Za tři, čtyři generace dospějeme k tomu, že nebudeme vychovávat stereotypně holčičky a jinak chlapečky. Pak dokážeme skloubit to, co je dobré na obou rolích - to ambiciózní, pečovatelské i tolerantní."