Týden prvních zážitků
Je to hrůza, ale je to tak, jsme zase o další týden starší. Těm, kterým se tak zase o něco zkrátilo čekání na hormony, operaci nebo třeba na znovuzasednutí do školních a jiných lavic, gratuluju, těm, pro něž ten týden znamenal jen další mučivé hodiny přemýšlení o svém životě a budoucnosti moc nezávidím, a nám ostatním prostě jen gratuluju, že jsme to ve zdraví přežili.
Je to hrůza, ale je to tak, jsme zase o další týden starší. Těm, kterým se tak zase o něco zkrátilo čekání na hormony, operaci nebo třeba na znovuzasednutí do školních a jiných lavic, gratuluju, těm, pro něž ten týden znamenal jen další mučivé hodiny přemýšlení o svém životě a budoucnosti moc nezávidím, a nám ostatním prostě jen gratuluju, že jsme to ve zdraví přežili.
Já osobně jsem za těch sedm dní nejen o ten týden zestárla, ale poznala jsem zas i něco nového. Stalo se to ve středu, kdy jsme s Milkou a Vlastou (byla v neogotickém stylu, přízračná a dost jí to slušelo) diskutovaly v Lauře o budoucnosti tg.cz (tg žije!). Po nějaké době si k nám přisedl jakýsi připlešlý a obrýlený čtyřicátník, kterého jsem si předtím všimla jen díky tomu, že Pídě dával šunčičku a ta - holka prodejná - na něm mohla oči nechat.
Když si přisedl, začal se s námi bavit o transproblematice a po nějakém vínu mi začal vysvětlovat, že jsem ta nejkrásnější ženská na světě, a přitom mě do nohy tlačil kolenem. Nakonec začal otevřeně mluvit o potřebě vyspat se se mnou, a že mě bude celý život na rukách nosit, padlo i něco o modrém z nebe i o tom, že tvrdne a tvrdne…bylo to legrační. S chutí jsem mu poskytla několik falešných stop (vizitku s telefonem do práce, kde už nejsem, i adresu bydliště, na kterém se už tři roky nezdržuju), což dotyčného zřejmě natolik rozproudilo, že s rukama pevně přitisknutýma k rozkroku rychle utekl do tmy.
A tak jsem se vlastně poprvé v životě stala takový objektem okouzlení a vzrušení, že stačilo, abych trošku vyplázla jazyk, a chlap se udělal. Přiznám se, že jsem v první chvíli vážně přemýšlela,jestli z toho mám mít radost, ale spíš převažoval pocit znechucení. Doufám, že to naši kluci nevezmou jako cynický výpad, ale nabízí se otázka, zda-li nemají vlastně štěstí, že je nemůže potkat tak dehonestující situace, jakou „vyvrcholil“ náš večírek.
Jak vím od naší sekretářky v redakci, už mě tam dva dny shání nějaký Jirka (tak se jmenoval), nechává telefonní čísla a různé vzkazy. O dalším vývoji (pokud ovšem nějaký bude) vás možná budu informovat - to bude záležet na tom, jestli se mu fakt ozvu a on snese to modré z nebe a dodá k tomu IQ přesahující 137. Pokud to splní, stane se tou mou soukromou záležitostí, a ty jsou tabu. Pokud ne, těšte se na pokračování.
Tenhle týden jsme taky s Píďou poprvé zažily déšť a já zjistila, že jsem si pořídila pejska estéta. Jakmile vyjdeme ven do toho mokra, hned začne otřepávat packy a otočí se ke mně, jako by mi chtěla navrhnout dohodu: v tomhle počasí se venku loužičky dělat nedají, jedině doma. A tak to otočíme, a jdeme opravdu domů. Však já to po ní klidně utřu. Thats the parents are for!