Dění posledních týdnů a měsíců mě nutí k zamyšlení nad tím, jak a proč probíhá selekce a integrace podivných jedinců ve společnosti. Dění posledních týdnů a měsíců mě nutí k zamyšlení nad tím, jak a proč probíhá selekce a integrace podivných jedinců ve společnosti. Nevím, nakolik jsou moje zkušenosti neobvyklé nebo naopak běžné, ale sleduju jistý trend, který se v mém okolí objevuje: "Jsi transsexuál... no dobrá, budeme dělat, že jsi jeden z nás, ale nejdřív si to pěkně vyžer! Dokud si neužiješ svoje, nechceme o tom ani slyšet." Nic nového? Moje situace je o to barvitější, že trávím svůj volný čas s TS kamarádem (jsme oba FtM). Rok a půl čekal, než v Brně ráčili vše pochopit a teď se konečně dočkal hormonů. Já jsem byl v péči sexuologů "jen" půl roku, když jsem se rozhodl přejít do Prahy, která mi nabízí lepší možnosti, lidštější přístup i dřívější zahájení hormonální léčby. On si vytrpěl své, je hrdina a pomoc si tedy zaslouží. Zato já... jenom se vezu s ním, ve všem ho kopíruju, dokonce i hlas mám stejný! Nebýt jeho, nikdy bych se neodvážil s takovým nápadem přijít, snad bych byl dokonce stejný jako "všechny ostatní holky"... Tak podobné věci jsem si vyslechl z různých stran, "nejbližší přátele" nevyjímaje. Chtěl jsem se zeptat - je opravdu nutné trpět po někým stanovenou dobu a vylízat všechny vředy světa, než smíte požádat o pochopení?! Má to smysl? Už vím, že asi ano. Po celém tom martyriu už totiž kromě prázdnoty nic necítíte, ani potřebu vídat své "přátele". Jste očištěni. Jonáš