Znal bych rád Shakespeareho!

Nejsem mezi přáteli rozhodně dobře znám jako milovník historie. Už velice brzo na základní škole jsem zjistil, že jak je něco zařazeno "vhodně" do systému čísel, dat a posloupnosti, můj mozek se to neumí naučit. A tak - přestože by mne historie bavila - po několika písemkách a jistě pro třídu zajímavých vyvolání jsem ji začal nenávidět. A přitom historie skrývá spoustu maličkostí, které by nám mohly alespoň trochu pomoci; abychom si uvědomili, že naše záliba není zase až tak ojedinělá (a záležitostí bezvýznamné menšiny), jak by se mohlo zdát a jak o nás společnost tvrdí.
V úryvku z (pravděpodobně úžasné) povídky Františka Čadského Zamilovaný Shakespeare aneb Jak uspat Julii najdete velice povzbuzující kousíček. Buď byla situace ve staré Anglii opravdu příznivá - přestože herci neměli zrovna na růžích ustláno a patřili na zcela opačný konec společnosti, než jsou nyní - a nebo je František Čadský prostě sympatizant "naší" menšiny.
Je s podivem, že to, co se táhlo dějinami odnepaměti, je najednou, ve společnosti, která sama sebe nazývá liberární, potlačeno, vymazáno, nepřiznáno. Prohlášeno za nemorální.
Hurá do Anglie šestnáctého století. A hrát budu jednu z ženských rolí. Rád budu potom mužem.