Nejsem mezi přáteli rozhodně dobře znám jako milovník historie. Už velice brzo na základní škole jsem zjistil, že jak je něco zařazeno "vhodně" do systému čísel, dat a posloupnosti, můj mozek se to neumí naučit. A tak - přestože by mne historie bavila - po několika písemkách a jistě pro třídu zajímavých vyvolání jsem ji začal nenávidět. A přitom historie skrývá spoustu maličkostí, které by nám mohly alespoň trochu pomoci; abychom si uvědomili, že naše záliba není zase až tak ojedinělá (a záležitostí bezvýznamné menšiny), jak by se mohlo zdát a jak o nás společnost tvrdí.
V úryvku z (pravděpodobně úžasné) povídky Františka Čadského Zamilovaný Shakespeare aneb Jak uspat Julii najdete velice povzbuzující kousíček. Buď byla situace ve staré Anglii opravdu příznivá - přestože herci neměli zrovna na růžích ustláno a patřili na zcela opačný konec společnosti, než jsou nyní - a nebo je František Čadský prostě sympatizant "naší" menšiny.
Je s podivem, že to, co se táhlo dějinami odnepaměti, je najednou, ve společnosti, která sama sebe nazývá liberární, potlačeno, vymazáno, nepřiznáno. Prohlášeno za nemorální.
Hurá do Anglie šestnáctého století. A hrát budu jednu z ženských rolí. Rád budu potom mužem.