Bydlím teď na Palmovce v takovém starším bytě, jehož jedinou zajímavostí jsou tři skříně plné starých knih, a když říkám starých, mám tím na mysli knihy, které vyšly plus minus v době, kdy jsem se narodila. Ne, že bych si připadala nějak extra staře, ale při čtení těch svazků na vás přece jen dýchá čas, byť třeba jen v podobě pravopisu, který se už z dnešního pohledu jeví mírně archaický. No uznejte, že když vám neohrožený Steve Carella z 87. revíru říká, že "na to gymnasium musil jít", zní to dnešnímu čtenáři divně. Bydlím teď na Palmovce v takovém starším bytě, jehož jedinou zajímavostí jsou tři skříně plné starých knih, a když říkám starých, mám tím na mysli knihy, které vyšly plus minus v době, kdy jsem se narodila. Ne, že bych si připadala nějak extra staře, ale při čtení těch svazků na vás přece jen dýchá čas, byť třeba jen v podobě pravopisu, který se už z dnešního pohledu jeví mírně archaický. No uznejte, že když vám neohrožený Steve Carella z 87. revíru říká, že "na to gymnasium musil jít", zní to dnešnímu čtenáři divně. Taky jsem v těch skříních našla kompletní ročník stoplusjedničky z roku 1967. Hlavním tématem toho roku byla válka ve Vietnamu, díky době tání a pražskému jaru podávaná z mnoha úhlů, ale samozřejmě se psalo i o mnoha dalších věcech. A tak jsem si například přečetla o karnevalu v Riu, kde prý je hodně homosexuálů, kteří se oblékají jako ženy. Je to zvláštní. V době, kdy mi byly dva roky, noviny neznaly transvestismus ani transsexualitu, všechno to byli zženštilí homosexuálové. Je pozoruhodné, jak se věci dokážou změnit během jediného lidského - v tomto konkrétním případě mého - života. O starých knížkách i časech jsme si shodou okolností někdy uprostřed týdne povídali s kamarádem Ivanem na jedné sympatické zahrádce v Karlíně. Ta zahrádka přesně odrážela dnešní tvář téhle pražské čtvrti - asi tak půlku osazenstva tvoří kravaťáci z rostoucího počtu velkých firem, které se v Karlíně usazují, a zbytek tvoří místní starousedlíci Romové. Jen my s Ivanem jsme zjevně nezapadali ani do jedné z obou skupin. Bavili jsme se o knihách a nejspíš jsme tím k vedlejšímu stolku přivolali chlapíka, který nezapadal spolu s námi. Sedl si, na stole si rozložil cosi jako kroniku, otevřel ji kdesi uprostřed a začal psát. Nejspíš pracoval na nějaké knize nebo divadelní hře, protože si při psaní přehrával dialogy: "A co mi dáš, když se na tebe usměju?" promlouval sám k sobě vysokým hlasem při psaní. "Nic, ty se na mě máš smát pořád," odpověděl si hlubokým basem. Dost nás to s Ivanem rušilo, protože jsme se od toho spisovatele nemohli odpoutat a cosi nás nutilo ho pořád poslouchat. Po chvíli nám to ale začalo být trapné (a navíc scénka o odměně za úsměv ne a ne skončit) a tak jsme přidali na své vlastní hlasitosti a Ivan se mě zeptal, co dělá moje kniha o transkomunitě v Čechách, o jejíž sepsání mě onehdy požádal Fedor Gál. A tak jsme začali diskutovat o životě/neživotě komunity/nekomunity a Ivan - jako čistokrevný zástupce majority - stále nemohl pochopit, proč mají tranďáci tak velký problém považovat se sami za sebe, proč se snaží natlačit do definic muže a ženy. Začala jsem bránit naše právo na volbu (i když ti, kdo mě znají, vědí, že v zásadě s názory, jaké zastával Ivan, souhlasím) a v rámci diskuse nám úplně uniklo, že spisovatel od vedlejšího stolku odložil svou tužku a napjatě nás poslouchá. Nevím, jestli z toho, co jsme tam plácali, aspoň něco použije do své knihy, ale jisté je, že Ivan, docent chemie, všem tranďákům nakonec doporučil tabletku extáze, abychom se prý "mohli podívat na svět s větším nadhledem, když to sami od sebe nedokážeme" a téma se stočilo k drogám jako takovým a kam že prý je nejlepší chodit sbírat lysohlávky. A tak už jsem Ivanovi ani nestačila říct, že mám jako stará "transaktivistka" (takhle mě onehdy označila ČTK, to není z mé hlavy) radost, že se v poslední době objevuje stále více lidí, kteří jsou schopni o své identitě přemýšlet i v jiném než bipolárním systému muž / žena, což jim umožňuje žít beze strachu, že v nějakém ohledu v požadované roli muže či ženy selžou. Neřekla jsem mu ani to, jak mi připadá legrační, nebo vlastně spíš tragické, že se tranďáci mezi sebou trumfují, kdo z nich je větší (ve smyslu lepší) žena (muž) než ostatní, což mi připadá stejně nahlavu, jako kdybychom se po měsíci diskusí v přírodě začali přít o to, kdo z nás je dokonalejší křovák. A přiznám se, že je mi trochu líto těch, kteří v rámci naší komunity soutěží o pomyslný trůn normality. To jim musí zabírat tolik času, nervů, sebekontroly a soužení, že se nabízí řečnická otázka, zda v jejich případě před smrtí ještě vůbec existuje nějaký život.