Trans zpěvačka, která vyrůstala v utlačujícím náboženském prostředí, oslňuje publikum svým novým albem, ve kterém se ponořuje do ran Spojených států: náboženského fanatismu, sexu, rasismu a psychologické manipulace.
Letní album obsahuje písně dlouhé osm, deset nebo patnáct minut a slyšíme na nich znepokojivé úvahy, jako například: „Neptejte se mě, proč se nenávidím. / Když kroužím v kanálu.“ Tyto texty jsou z aktuálního alba, alespoň podle kritiků v některých specializovaných médiích. Ohodnotili ho pěti hvězdičkami z pěti. New Musical Express (NME) poukazuje na to, že se jedná o „pochmurnou, ale krásnou desku“. A časopis Far Out označuje umělkyni za „vizionářský talent“.
Jiné jsou méně euforické, například Pitchfork, která dílu dává 6,7 z 10: „Skutečné poslechnutí si ho ale může připadat jako cvičení vytrvalosti nebo zkouška víry.“
Skladba Willoughby Tucker, I’ll Always Love You vyšla 8. srpna. Napsala ji 27letá Ethel Cainová, trans zpěvačka, která se narodila v Tallahassee na Floridě. Má kultovní základ: posluchači shledávají její ponurou hudbu a rozpolcenou, temnou osobnost stimulující, alternativu k barevným érám Taylor Swift.
Ale kdo je Ethel Cainová? Ona, stejně jako postavy, které popisuje ve svých písních, by se mohly objevit v epizodě seriálu Euphoria. Zpěvačka se jeví jako mladá žena zkoumající genderovou identitu. A její tvorba má sklon k toxickým vztahům; je plná úzkostných záchvatů, stejně jako epizod násilí a závislosti.
Cainová si některými z těchto situací prošla na vlastní kůži. Hodila by se i do filmů jako Carrie (1976), Texaský masakr motorovou pilou (1974) nebo do knih Stephena Kinga či Davida Fostera Wallace. Ethel Cainová rozhodně není popovou hvězdou ve stylu Taylor Swift, Sabriny Carpenterové nebo Bensona Boonea: nechce být stadionovou popovou celebritou. Její hudba však odhaluje obavy a problémy, ve kterých mnoho mladých lidí nachází útěchu.
Ve svých písních americká umělkyně odhaluje otevřené, kypící rány, které v její zemi neustále hnisou, zejména za současného prezidenta: náboženský fanatismus, rodové hrůzy Jihu, nezdravý vztah k sexu, rasismus a – obecně – vše, co se může stát ve striptýzovém klubu v odlehlém městě v srdci země.
Caino skutečné jméno je Hayden Silas Anhedönia. Narodila se v Tallahassee na Floridě, ale vyrůstala v Perry, malém městečku se 7 000 obyvateli ve stejném státě. Své dětství popisuje jako „utlačující“. Její rodiče jsou baptisté – její otec je pastor – a ona a její tři sourozenci byli vychováváni v hluboce věřící domácnosti. Jižní baptistická církev je nejvlivnější protestantskou kongregací ve Spojených státech. Její členové tradičně volí Republikánskou stranu. A ačkoli došlo k pokroku – zejména s nástupem hnutí #MeToo v roce 2017 – ženy hrají ve víře druhořadou roli oproti mužům.
Když jí bylo 12 let, Cainová řekla své matce, že je gay. Okamžitě byla poslána na náboženskou terapii. Cain se mezitím umělecky rozvíjela: zpívala v otcově kostelním sboru a navštěvovala divadelní kurzy. V 18 letech se vrátila do svého rodiště, aby studovala na Floridské státní univerzitě. Tam se rozhodla vymanit se ze své přísné výchovy v Perry a ztratila se v gotických klubech, kde se cpala drogami. Ve 20 letech se na Facebooku coming outovala jako trans. A tehdy Hayden Silas Anhedönia uvedla na trh své hudební alter ego: Ethel Cain.
Po vydání několika zajímavých písní se její talent v roce 2022 uvolnil: její debutové album Preacher’s Daughter nadchlo vybrané kritiky a začalo si získávat fanoušky. 76 minut temné, extatické hudby je ve své pochmurnosti krásných. Cain připomíná jakousi gotickou Lanu Del Rey s nářky udušenými dekou elektrických kytar. Je to album, které by si zamiloval i Nick Cave.
Album vypráví příběh dívky z Jihu a jejího často bouřlivého vztahu s jejími příteli: objevuje se násilí, zneužívání, drogy, Bůh, vražda, psychologická manipulace a dokonce i kanibalismus. Je to hrůzostrašný scénář hodný seriálu. Najdeme zde i pop (i když svým vlastním způsobem). Přístupná píseň American Teenager se stala nečekaným hitem a časopis Rolling Stone ji na seznamu 50 nejinspirativnějších LGBTQ písní všech dob dostal.
American Teenager by se dala považovat za píseň Taylor Swift (pokud by umělkyně měla na krku vytetovaný krucifix a slovo „please“). S Preacher’s Daughter na pódiích Cain předskakovala silným ženským kapelám, jako jsou Florence and the Machine nebo Boygenius.
Co se stalo potom, Cain ucítila zákeřné vůně slávy. A následně, v lednu 2025, se sama sabotovala a vydala nemožné dílo: Perverts. Toto 90minutové album je složeno z přízračných zvuků, temného minimalismu, rozladěných kláves, znepokojivých kruhových zvuků a pomalých, zdeformovaných akordů ve stylu Johna Cage. Je to sluchový zážitek, který vyžaduje vysokou toleranci.
Přibližně v té době žila Cainová v opuštěném kostele v téměř opuštěném městě v Indianě. Ačkoli jí bylo doporučeno, aby se pro zahájení její kariéry lépe přestěhovala do Los Angeles nebo New Yorku, dala přednost venkovské Alabamě, kde v současné době žije. Loni v červenci – měsíc před vydáním svého tolik chváleného nového alba – utrpěl Cainový umělecký projekt vážnou porážku, protože zpěvačka musela řešit svůj vlastní případ Karly Sofíi Gascónové. Dva anonymní účty na platformě sociálních médií X objevily staré příspěvky od Cainové, v nichž podporovala výstavbu zdi na omezení latinskoamerické imigrace (Trumpův sen), nosila tričko s nápisem „legalizujte incest“ a používala rasistický jazyk. Cainová okamžitě v prohlášení uznala pravdivost textů a obrázků s tím, že je zveřejnila, když jí bylo 19 let. Omluvila se také s tvrzením, že prožila dobu, kdy „upadla do online subkultury, která upřednostňovala získávání pozornosti za každou cenu“.
„Měla jsem v úmyslu být co nejprovokativnější a nejkontroverznější. Řekla bych (a obvykle jsem říkala) cokoli, o komkoli, abych upoutala pozornost a nakonec jen rozesmála své přátele,“ dodala.
Cainová také cítila, že objevování se jejích starých komentářů „je běžnou taktikou používanou proti menšinám, v tomto případě konkrétně proti trans lidem, bez jiného cíle než zničení jednotlivce.“
V nedávném podcastu pro The New York Times uvedla: „S mou identitou v této politické době v Americe vás lidé nebudou mít rádi. Queer lidé jsou dodnes napadáni nejrůznějšími pomlouvačnými materiály. A na to jsem chtěla poukázat.“
Umělkyni se podařilo svým prohlášením umlčet kontroverzi. A o několik týdnů později vydala Willoughby Tucker, I’ll Always Love You…, desetipísňové, 73minutové dílo (dlouhé, ale ne tak dlouhé jako ostatní), které narativně funguje jako prequel k jejímu prvnímu albu Preacher’s Daughter.
Willoughby Tucker nabízí omamný rytmus ve stylu Red House Painters – pronikavé emoce a prosebný hlas, který občas připomíná Tori Amos a jindy Dolores O’Riordan (bez trilků). Přestože je album místy nepříjemné, vyzařuje krásu, s jemnými country aranžmá, písní, která by se mohla hodit i do rádia (Fuck Me Eyes), a ohromujícím finále: Waco, Texas. Je to píseň o odsouzených milencích, která začíná ospale a stupňuje se až do 15minutové hranice, kde zpívá procítěná prohlášení jako: „Ale stále věřím v Nebraské sny / Protože raději zemřu / Než abych byla čímkoli jiným než tvou dívkou.“
Album se dostává větší publicity poté, co Lana Del Rey před pár týdny vydala píseň – All About Ethel – ve které si rýpne do Cain. Rivalita mezi těmito dvěma umělkyněmi trvá už dlouho a teprve nedávno se znovu rozhořela. Cain na píseň Del Rey reagovala touto zprávou: „Lana Del Rey mě zablokovala na Instagramu.“ Mezitím se zdá, že Nicki Minaj je sporem potěšena a vyjadřuje se k němu na svých sociálních sítích. Všechno je to velmi zábavné.
Důkazem toho, že si Ethel Cain začíná dělat jméno i v zahraničí, je to, že vstupenky na její koncerty v Barceloně (7. listopadu) a Madridu (8. listopadu) jsou již vyprodané. Není nic lepšího na oslavu podzimu než strašidelné balady této smutné dívky.
