Když jsem se začala scházet s translidmi, abych o nich mohla napsat tento článek, měla jsem dojem, že jde o celkem jednoduchý problém. A to nikoli problém medicíny, ale společnosti: Narodí se dítě a roste - jenže se sešly duše a tělo, které spolu nekorespondují. Dívčí duše v chlapeckémv těle nebo naopak. Čím víc jsem so dozvídala, tím se všechno zdálo být komplikovanější a komplikovanější: Přijímám proto teorii bývalé manželky jednoho transgendera: "Rozumem to pochopit a vysvětlit nedokážu: Ale srdcem ji můžu mít ráda." Když jsem se začala scházet s translidmi, abych o nich mohla napsat tento článek, měla jsem dojem, že jde o celkem jednoduchý problém. A to nikoli problém medicíny, ale společnosti: Narodí se dítě a roste - jenže se sešly duše a tělo, které spolu nekorespondují. Dívčí duše v chlapeckémv těle nebo naopak. Čím víc jsem so dozvídala, tím se všechno zdálo být komplikovanější a komplikovanější: Přijímám proto teorii bývalé manželky jednoho transgendera: "Rozumem to pochopit a vysvětlit nedokážu: Ale srdcem ji můžu mít ráda." Komunita transgenderů je velká a pestrá. Patří sem muž, který je rád mužem, jednou za čas si oblékne krajkové prádlo, namaluje se a stačí mu to. A stejně tak i člověk, který v mužském těle nepopsatelně trpí, podstoupí hormonální terapii, testy; pohovory; aby mohl absolvovat chirurgický zákrok, který změní jeho tělo. Pak je oficiálné ženou. Ale není to tak jednoduché. Proto o sobě mnozí mluví jako o třetím či dalším pohlaví. Naše zaběhnuté kategorie MUŽ a ŽENA, a především představy, kterými je vyplňujeme, jsou nedostatečné. ROLI NEPŘIJÍMÁM, ALE URČUJI Běžně používaný termín transsexuál není nejšťastnější. Jeho znění totiž jako by redukovalo problematiku jen na sex. A i sama sexualita by měla být definována individuálně. Podle této teorie ale musíme připustit, řečeno obvyklým slovníkem, že na Zemi žije šest miliard úchylů.Kdo určí, co je norma? To, co uznává početní většina? Vzpomeňme na Německo třicátých let, a vidíme, jak je tento princip nebezpečný. Nemůžeme najít ani stloprocentního muže, ani stoprocentní ženu, pokud budeme člověka posuzovat z větší šířky než jen podle jeho vnějších pohlavních znaků. Stojí za to zmínit, jak o své identitě rnluví Sky Renfro z kmene amerických indiánů Cree: "Koncept, podle nějž je najednom konci čáry mužnost, na druhém ženskost a my všichni jsme kdesi uprostřed, je pro mě příliš složitý. Muž a ženajsou si velice blízko, na kruhu života jsou vedle sebe. Jsou si tak blízko, že občas nejsou k rozeznání. " Pro většinu euroamerické populace vychované v názoru, že normální jsou dvě pohlaví -muž a žena -, je tato definice nepřijatelná. Přestože transgendeři tvrdí, že každý člověk má právo nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné, a že každý jedinec má právo na individuální pohlavní vyjádření, většina společnosti to odmítá. Už jen z toho důvodu, že přijmout tyto lidi znamená položit si otázky a hledat na ně odpovědi. Bourat zažité předsudky a názory a hledat novou cestu. Což je přinejmenším nepohodlné. " Transgendeři jako by ukazovali na nějaké slabé místo v naší vlastní socializaci. To vyvolává strach -co kdyby si někdo všiml, že nehraju mužskou (ženskou) roli dokonale, tak, jak se ode mě očekává, " podotýká socioložka Marcela Linková. Když se pak takový nejistý člověk setká s transgenderem, který si klidně zažité zvyklosti bourá, bude ho nenávidět. TRNITÁ CESTA K VLASTNÍMU JÁ Je těžké dát si u nás udělat operativní zmněnu pohlaví stejně jako ve většině světa, přestože některé země přijaly zákon, který přesně stanovuje podmínky, za kterých lze takovou změnu provést. U nás zákon neexistuje, a dokud společnost nepřijme transgendery za partnery při jeho vytváření, snad aby raději ani neexistoval. Ovšem absence přesně stanovených pravidel vede k tomu, že se lékaři stávají sociálními inženýry -jen jejich názor (podpořený i výchovou, společenskými normami, tolerancí a dalšími osobními vlastnostmi) rozhodne o dalším životě utrápené bytosti. Osoba, která cítí, že s její pohlavní identitou není něco v pořádku, vyhledá lékaře. Musí být starší osmnácti let a docházet na sexuologii, aby se potvrdila diagnóza. Po roce lze zahájit hormonální léčbu, osoba si zvoli neutrální jméno -například Nikola Hořejší -a pozvolna zkouší přejít do opačné role "nanečisto". Tehdy poprvé zakouší, jak bude reagovat okolí. Proti operativní změně pohlaví existují tří hlavní argumenty - duševní porucha, záznam v trestním rejstříku a rodičovství. Mnozí totiž, i když jim jejich pohlavní role nevyhovuje, zakládají v původním těle rodiny (nebo jsou k tomu donuceni rodiči) a mají děti. Je u nás rozšířenou praxí, že se před operací po transsexuálech požaduje, aby se písemně zřekli rodičovských práv. (Ačkoli zákon takovou možnost nezná. Rodičovských práv může člověka zbavit pouze soud.) Je-li vše v pořádku a zdravotní stav to dovoluje, může dojít k operativní změně pohlaví. Ještě nedávno u nás zasedaly komise, které měly k operaci právo veta. Neexistuje statistika, která by dokumentovala, kolik sebevražd mají tyto komise na svědomí. Mezi transsexuály se mluví i o nich. MAMINKO, ŽE SIS VŽDYCKY PŘÁLA HOLČIČKU? První, komu se transsexuál svěří, je zpravidla rodič. Už tady vyžaduje přiznání značnou odvahu. Většina rodičovských reakcí prý bývá podobná -odmítavá. Buď věří, že se to časem spraví, a snaží se syny oženit a dcery provdat, nebo jim prostě druhou roli zakážou. Ani jedno nepomáhá. Jen člověka vykoření. Kromě potíží, které má sám se sebou, musí řešit i krizi rodinných vztahů. "Když jsem se mamce svěřila poprvé, zakázala mi se převlékat. Buď budu ,normální', nebo půjdu z domu," vypráví dvaadvacetiletá Jana. Ale slib, že všeho nechá, nedokázala dodržet. Svůj vnitřní přetlak ventilovala tajně a lhala. Pak našla spojence v babičce i v sexuoložce a mamku přesvědčily. Druhým zlomovým bodem jsou kamarádi a kolegové v práci. "Poté, co jsemto v práci řekla poprvé, se všichni tvářili chápavě a tvrdili, že to berou, " vypráví Romy, která pracovala v advokátní kanceláři. Postupně ji však začali ponižovat. Ona se jim zase snažila ukázat, oč je víc žena než všechny ostatní. Nakonec dostala výpověď -prý i proto, že chodila do práce příliš extravagantně oblékaná. Připadalo by mi jednodušší udělat za minulostí tlustou čáru a začít nový život ve zvolené identitě. Ale všichni transsexuálové, se kterými jsem se setkala, se shodují, že začít se změnou pohlaví úplně nový život je krátkozraké. "Buď bych prožila celý další život ve lži -musela bych si vymýšlet svou minulost -, nebo bych to jednou řekla natvrdo. Těžko říct, jak by reagovali nepřipravení lidé," soudí Tereza, která vydržela v zaměstnání, do nějž nastupovala jako muž, celkem bez problémů. Podle ní je mnohem snazší žít s lidmi, kteří celou proměnu sledují. Dá se jim vysvětlovat postupně. Míla má před dalšími translidmi časový náskok. Většina si sice od dětství uvědomuje, že něco není v pořádku, ale k poznání a pojmenování situace dojdou až v dospělosti. "Moje diagnóza byla jasná od deseti let, když mi jako klukovi začala růst prsa. Vždycky jsem to každému musela nějak naservírovat, abych mohla s lidmi komunikovat. A děti jsou nekompromisní." To ji naučilo nikdy nic netajit. Žila jako muž, teď žije jako žena. Téhle jednoduché větě se však brání. "Jsem člověk, co poznává sebe sama. Jsem tu JÁ. Ber, nebo neber: Copak vím, čím budu na konci své cesty ? Každé ráno začínám sama u sebe srovnávám si v hlavě, co chci, co chce okolí, jak můžeme žít spolu. A jde to. " KULTURNĚ ZAMRZLÁ SPOLEČNOST Jedním z mála teoretiků, kteří se u nás zabývají transgender problematikou a tzv. třetím pohlavím, je Mirek Vodrážka. Podle něj je hlavní problém transkomunity problémem kultumím. "Naše společnost je zatím ve všech oblastech ,kulturně zmražená'. Kdyby se to, co padesát let stagnovalo, dalo do pohybu, vytvořily by se nové formy občanského soužití, společnost by se pravděpodobně transformovala i v oblasti sexuální kultury, " tvrdí. Že pět hlupců přehlasuje jednoho chytrého, je podle Mirka Vodrážky jen vulgární pojetí demokracie. Demokracie se skutečně rozpozná podle toho, jakse chová k menšinám. A nejen k tradičním, jako jsou národnostní, subkultumí, ale i třeba pohlavní menšiny. Ale jak může někdo uznávat práva druhého, když si ani nedokáže přiznat, že ten druhý je jiný? "Protože on vše vidí ideologickým, narcistickým úhlem -druhý clověk, to jsem já. A druzí se musí zařadit. Nehledá se parita, prostor, kde by se všichni mohli více realizovat, Naopak -musí se přizpůsobit majoritě, respektive minoritě, zařadit, nepřečnívat," soudí M. Vodráž ka. Také on přiznává, že společnost je vedena neochotou klást si otázky, hledat na ně odpovědi. Kvůli strachu, že by se sama musela měnit. "V minulosti existovaly společnosti, které dokázaly rozlišovat až osmnáct pohlaví. Nevadi1o by, že u nás se uznávají jen dvě pohlaví. Problém ale vyplývá z toho, že pohlaví se stalo součástí restriktivní politiky. Nejen vůči transgenderům. Na základě určité genderové kulturní politiky jsou diskriminováni stejně muži i ženy.". SVÝM ŽIVOTEM NÁS NEOBTĚŽUJ Jitka chtěla změnu pohlaví už v sedmadvaceti letech. Tenkrát jí to lékaři rozmluvili -prý by stejně nebyla pěkná ženská. Maminka za ni odpověděla na inzerát a prakticky ji oženila, jenže v manželství problémy vyzrály. Dneska ví, že se to vůbec nemělo stát. Rodina nefungovala. Když se odhodlala ke změně pohlaví znovu, byla už rozvedená. V zaměstnání šlo vše v pohodě téměř dvacet let. Pracuje v technické profesi v České televizi. Obor, jemuž se věnuje, umí jen několik málo lidí. Nastoupila sem jako muž a nikdy neměla se svými kolegy žádné problémy:Pozměně pohlaví věděla, že staví i své okolí do nelehké situace. Čekala poznámky, vtipy. Ale na to, co přišlo, zdaleka nebyla připravena. V situaci selhal především vedoucí. Už v době, kdy procházela "neutrálním obdobím", jí zakázal s ostatními o jejích problémech mluvit. Prý -nezatěžuj tím ostatní. Zjistila, že některým vadí už jen její přítomnost.A vedoucí se stal vykonavatelem jejich zlovůle. Jednou, po pohovoru s lékařem, přišla do prácece poprvé v ženských šatech. Vlastně jen na návštěvu, měla volno. Kromě posměchu vyvolala zásadní odpor -takhle nám sem nechoď, to kolegy dráždí. Problémy nastaly i s tím, jakou bude vlastně užívat šatnu. Navrhla, žese bude převlékat v jedné nepoužívané místnosti, ale zase narazila -nezaváděj sem novoty. Lékařská komise proto zkrátila její "přechodovou fázi" a Jitka v tom viděla úlevu. Doufala, že potom se situace uklidní. Ale zmýlila se. Když byla po operaci v neschopnosti, mělo dojít k plánovanému snížení zaměstnanců. Na seznamu1idí navržených na propuštění byla na prvním místě. Nešlo o "příkaz shorra", ale práci jejího vedoucího.Jako muž byla nenahraditelná, teď byla nadbytečná. Nakonec zůstala -ke snižování stavu vůbec nedošlo. Chtěla s kolegy o všem mluvit, ale neposlouchali ji. Nechtěli být obtěžováni. Zkusila tedy napsat na nástěnku -Teď se jmenuju Jitka a byla bych ráda, kdybyste mi tak mohli říkat. Na staré jméno nebudu reagovat. Kolegyně dopis roztrhala a vedoucí si opět Jitku podal -vše je jen její problém a nesmí nikoho obtěžovat. Útoky a psychický nátlak se stávaly neúnosnými. Nakonec zasáhlo občanské sdružení TransForum. Pověřilo Jitčinu kamarádku, aby zašla za bývalým generálním ředitelem a pokusila se mu všechno vysvětlit. Situace se zklidnila. Definitivně? Jitka má pár spojenců a několik záludných nepřátel. Až bude muset někdo z oddělení odejít, bude znovu první na řadě?