Než se dostanu k pravidelnému týdennímu zamyšlení, musím zkonstatovat to samé, čím jsem tenhle komentář začínala zhruba před měsícem: na Primě zase byli tranďáci. Zase v neděli ráno, zase v pořadu Svět 2001a zase se mi ta reportáž líbila. Byla o jihokorejské zpěvačce, jejíž jméno mi po ránu prostě uniklo (určitě ale neznělo jako Kim Ir-sen!). Je slavná, krásná, hlas má trochu mužský, ale hlavní je, že ji Korejci žerou. A vstřícný a věcný byl znovu i komentář Primy, z čehož mám vcelku radost – doufám, že to není jen tím, že se obě reportáže o tranďácích časově shodují s nástupem nového – a nám spřáteleného – šéfa zpravodajství téhle televizní stanice. Doufám, že je to prostě jen znamení toho, že se doba mění a my začínáme být vnímáni jako normální homo sapiens s trošku – z hlediska statistické četnosti -- mimořádným životním osudem. Než se dostanu k pravidelnému týdennímu zamyšlení, musím zkonstatovat to samé, čím jsem tenhle komentář začínala zhruba před měsícem: na Primě zase byli tranďáci. Zase v neděli ráno, zase v pořadu Svět 2001a zase se mi ta reportáž líbila. Byla o jihokorejské zpěvačce, jejíž jméno mi po ránu prostě uniklo (určitě ale neznělo jako Kim Ir-sen!). Je slavná, krásná, hlas má trochu mužský, ale hlavní je, že ji Korejci žerou. A vstřícný a věcný byl znovu i komentář Primy, z čehož mám vcelku radost - doufám, že to není jen tím, že se obě reportáže o tranďácích časově shodují s nástupem nového - a nám spřáteleného - šéfa zpravodajství téhle televizní stanice. Doufám, že je to prostě jen znamení toho, že se doba mění a my začínáme být vnímáni jako normální homo sapiens s trošku - z hlediska statistické četnosti -- mimořádným životním osudem. Jinak se minulý týden - navzdory záplavě Ivou doporučovaných webových adres…:)) nic nestalo a na transfrontě byl klasický klid. Je to škoda. Uznávám sice, že klídek je věc pohodová, ale čeho je moc toho je příliš, a plně chápu lidi, kteří chtějí něco dělat, a „klid“ (nebo spíš pasivita) ostatních je totálně demoralizuje a deptá. Je to vcelku ironie osudu. Dostala jsem pozvánku na listopadový festival gay a lesbických filmů do Bratislavy, kde bych se měla zúčastnit také plánovaných debat a workshopů. Už teď mám legračně nihilistický pocit, až jim tam začnu vysvětlovat, že ačkoli jsou Čechy v mnoha směrech před Slovenskem, žádné aktivity odpovídající větší volnosti a otevřenosti společnosti u nás nenajdete, protože prostě nejsou. Protože tady nejsou žádní translidé. Protože neexistuje transkomunita…doufám, že se mě pak někdo nezeptá, kdo jsou tedy čtenáři transgender.cz, který je navštěvován víc než hojně. Nedokázala bych jim uspokojivě odpovědět. Sama to nevím. Nejspíš sem chodí čistě heterosexuální muži a ženy, které prostě transproblematika zajímá víc než to, co by je mělo v rámci jejich normality běžně zajímat. Basta. Složitá odpověď, že jo? A to se ještě nezmiňuju o tom nasládlém smrádku, který se musí po těch letech vysedávání u počítačů vznášet v mnohých domácnostech těch, kteří na internetu nebojácně ukazují své vyfiknuté já. To by byla opravdu smutná definice transkomunity. Možná se ale pletu. Teď ve středu u Hanky komunita nejspíš existovat bude. Bude tam spousta lidí toužících po kolektivu a nadšeně vyjadřujících své ANO jakékoli společné činnosti. Pak se ale vyjde před polikliniku a na ulici se to všechno rozplyne. Jakoby svět na ulici a svět v Hančině ordinaci byly nějak odlišné a stála mezi nimi hráz jako mezi Půlnočním královstvím a Zemí krále Miroslava. V tom prvním jsou depky, v té druhé se smíme smát a zpívat si. Neřeknu tady nejspíš ale žádnou moudrost, když odhalím pravdu: je jen jeden svět a můžeme se v něm smát, a čím nás bude víc pohromadě, tím bude moct být náš řehot hlasitější. Uvolněnost Hančiny ordinace je potřeba přenést do ulic, aby jste se mohli všichni svobodněji nadechnout. Je to jen na nás, respektive na vás.