Paříž - obrací se před stadiónem k davu mužský hlas z tlampačů. Uvnitř, kolem fotbalového hřiště, jsou tisíce lidí. "Nejste tady pro potěšení," opakuje hlas. "Musíte si odnést toto ponaučení: Alláhova pomsta na hříšnících je hrozná." Dnes ráno to oznámil rozhlas: muž a žena byli odsouzeni ke stu ranám bičem pro mimomanželský pohlavní styk. Paříž - obrací se před stadiónem k davu mužský hlas z tlampačů. Uvnitř, kolem fotbalového hřiště, jsou tisíce lidí. "Nejste tady pro potěšení," opakuje hlas. "Musíte si odnést toto ponaučení: Alláhova pomsta na hříšnících je hrozná." Dnes ráno to oznámil rozhlas: muž a žena byli odsouzeni ke stu ranám bičem pro mimomanželský pohlavní styk. Nejdřív přijíždějí ve zbrusu novém minibusu tři soudci, pak odsouzenci. Mladíkovi je asi dvacet, je po pás nahý. Soudci se v bičování střídají. Muž se svíjí bolestí, třikrát se zhroutí na zem. Pak přichází na řadu Nadia, celá zahalená v povinném čádoru. Sedí na zemi a soudci ji zase na střídačku bijí. Na stadiónu vládne hrobové ticho, ozývá se jen pleskání biče na kůži. Poblíž odsouzenců je zapnutý mikrofon a rány jsou vysílány amplióny. Po exekuci úředníci v několika vteřinách oba nešťastníky sezdají. Od chvíle, co přišlo k moci, vnucuje hnutí Taliban Afgháncům svou ultrastriktní verzi šaríi. V ulicích Kábulu bdí muži z náboženské policie nad tím, aby byla respektována vyhlášená pravidla. V centru města se pětkrát denně ozývají jejich výzvy: "Bratři, blíží se hodina modlitby! Obchodníci, zavřete své krámy! Chodci, běžte do nejbližší mešity!" "Nejprve jsme Taliban přivítali s otevřenou náručí," vzdychá jedna matka rodiny. "Po tolika letech války slibovali konečně mír a bezpečnost. Ale velmi rychle přišly první zákony: ženám bylo zakázáno pracovat, vyjma ve dravotnictví. Hlavně pro ty, které studovaly, to byl tvrdý úder. Já jsem musila opustit místo sekretářky a obléct si čádor." Žerty o Talibanu jsou spíš vzácné - v Kábulu není nikomu do smíchu. "Moje dcery mají 16 a 18 let," svěřuje se bývalá lékárnice. "Ale všechny dívčí školy jsou zavřeny a v naší čtvrti nejsou soukromé kursy. Takže zůstáváme všechny tři doma a díváme se do zdi. Televize už není. Rádio jsme prodali. A když musím jít ven, nerada nechávám děti samotné. Tisíckrát jsem dcerám vysvětlovala, že se musí držet od oken, protože nikdo je nesmí vidět nezahalené. To může být velmi nebezpečné.... Nevím, v jakém světě budou moje děti vyrůstat. Dřív jsme se setkávaly s přítelkyněmi, abychom si poplakaly. Teď už mluvíme o jiných věcech. Už nemáme sílu prolévat slzy. K čemu?" I život mužů je regulován do všech detailů. Plnovous je povinný a musí být delší než šířka dlaně, jinak vězení. Dlouhé vlasy jsou zakázány, naopak je nutno vyholovat si podpaždí a ohanbí. Hudba a tanec jsou zakázány. "Když se setmí, zhasnu světlo, zabedním okna, lehnu si do postele a pod polštářem poslouchám kazety Mozarta," říká jeden lékař. Televize je zakázána, i když ti nejšťastnější dokáží zorganizovat tajné večírky u videa. Pouštět draky je zakázáno. Hrát šachy je v rozporu s islámem. A seznam tabu stále roste - před několika měsíci se na seznam zakázaných sportů dostal box. Chlapci si nesmějí hrát s cínovými vojáčky a děvčata s panenkami, protože zákaz zobrazování živých bytostí se vztahuje i na bytosti imaginární. Žádný islámský režim nešel do takových extrémů. Tak třeba homosexuálové. Duchovní se měsíce dohadovali, jak je trestat. Shazovat ze skály? Shazovat ze střechy činžáku? Nebo na ně svrhnout zeď? Třetí řešení vyhrálo, ale protože mnoho trestaných přežívalo, duchovní doporučili, aby utrpení odsouzenců končily buldozery přejíždějící po jejich tělech. Nad takovou sadistickou tvořivostí zůstává rozum stát. "Každý má pocit, že žije v individuálním vězení," shrnuje jeden lékař. Kam tedy jde afghánský národ? Lidová vzpoura se zdá vyloučena - obyvatelstvo je unavené a není žádný historický precedens. Samotní vůdci jsou, pokud jde o linii do budoucnosti, rozděleni mezi radikály a váhavce. "V soukromí mnozí ministři uznávají, že děvčata by měla chodit do školy," říká jeden diplomat. Od té doby, co ministr zdravotnictví přišel kvůli špatné zdravotní péči o ženu, prý diskrétně podporuje školy pro zdravotní sestry na jihu země. Ale zničení soch Buddhů v Bamjánu, nařízení, aby příslušníci hinduistické menšiny nosili zvláštní znamení, a série nepřátelských kroků proti humanitárním organizacím svědčí o přiostření režimu. Umírněnost se nevyplácí, říkají radikálové: zákaz pěstování máku nevedl k žádnému zmírnění mezinárodních sankcí, ty byly naopak zostřeny. Znepokojivější je, že obyvatelé Kábulu zaznamenávají rostoucí přítomnost zahraničních ozbrojených skupin. K zoufalství Afghánců si na chodnících hlavního města bandy Libyjců, Alžířanů a Čečenců počínají, jako by byly jejich. A jejich politická váha roste. Pokud by se to potvrdilo, byla by to špatná zpráva. Protože by znamenala ztrátu autority Pákistánu. Ten sám by se pak stal kořistí, o níž by extremistické fundamentalistické skupiny snily. V ten den by svět udělal dobře, kdyby se o Taliban víc zajímal. A taky o jejich přátele. Protože to už budou mít atomovou bombu.